II.ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999
N 5/13 SbNU 33
Nepřezkoumatelné rozhodnutí odvolacího soudu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve
věci ústavní stížnosti JUDr. R. S., zastoupeného JUDr. V. P., za
účasti účastníků řízení 1) Městského soudu v Praze, 2) Obvodního
soudu pro Prahu 4, proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn.
8 To 224/97, ze dne 4. 6. 1997 a rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 4, sp. zn. 2 T 30/94, ze dne 26. 9. 1996, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 8 To 224/97, ze dne
4. 6. 1997 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 2
T 30/94, ze dne 26. 9. 1996, se zrušují.


Odůvodnění.
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá
zrušení uvedených rozsudků, kterým vytýká porušení ustanovení čl.
3, čl. 11 a čl. 36 Listiný základních práv a svobod (dále jen
"Listina").

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze, bylo zamítnuto
odvolání obžalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4,
kterým byl stěžovatel uznán vinným tr. činem vydírání podle
ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák. za použití ustanovení § 58 odst.
1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na dobu 18
měsíců.

Oběma rozhodnutím stěžovatel vytýká, že byla vydána na
základě nesprávného právního posouzení projednávané věci
a nedostatečného zhodnocení důkazů. Usnesení odvolacího soudu
vytýká, že jeho výroková část pro naprostou nedostatečnost je
nepřezkoumatelná a že se vůbec nezabýval řadou podstatných důvodů,
které byly obsaženy v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvého
stupně a nezaujal žádné právní stanovisko k právnímu názoru
odvolatele.

Současně stěžovatel poukazuje na další podstatné procesní
vady, které již namítal v předchozích řízeních, kdy obvodní státní
zástupce v rámci dozoru a v přípravném řízení vrací spis
k doplnění se závazným pokynem podle ust. 174 odst.2 písm. a) tr.
ř., kdy uložil vyšetřovateli provést konfrontaci mezi oběma
poškozenými a obžalovaným, což se nestalo. Nebyl také splněn pokyn
na vyslechnutí svědka K., neboť úřední záznam z 28. 1. 1994
o tomto výslechu postrádá procesní náležitosti ve smyslu
ustanovení § 100 a násl. tr. ř.

Konečně stěžovatel uvádí, že došlo i k porušení čl. 38 odst.
1 Listiny, neboť byl odňat z rozhodnutí odvolacího soudu svému
zákonnému soudci, aniž by bylo vůbec zdůvodněno, proč se tak stalo
a aniž by bylo prokázáno, že samosoudce soudu prvého stupně JUDr.
B. J. byl ve věci jakkoli podjatý.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 2 T 30/94, který
si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno:

Mezi stěžovatelem jako obžalovaným na straně jedné
a podnikateli R. B. a J. T. jako oznamovateli a posléze svědky
v projednávané věci na straně druhé, došlo ke sporu o zaplacení
části kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 1. 10. 1992. Podle
této kupní smlouvy obchodní společnost SALVET CS spol. s r. o.,
zastoupená m. j. i obžalovaným, jako prodávajícím na straně jedné
prodala obchodní společnosti REJO spol. s. r. o., zastoupené
oznamovateli, chatu, včetně příslušenství a vyhlídkové věže na
Suchém Vrchu v Orlických horách za sjednanou kupní cenu
15.000.000,- Kč.

Jednatelé firmy REJO se společnosti SALVET zaručili, že kupní
cenu neprodleně převedou na jejich konto. Protože peníze stále
nedocházely, bylo společníkům firmy REJO stanoveno několik
náhradních termínů, a to nejdříve ústně a potom i písemně .
Protože ani potom nebyly peníze vyplaceny, aby zajistil chod
společnosti SALVET, vypůjčil si obžalovaný (dále stěžovatel) od
svědka K. částku 2. 100.000,- Kč. Protože peníze od firmy REJO
stále nedocházely a stěžovatel nemohl svědku K. vrátit vypůjčenou
sumu, ač byl jím o to neustále upomínán, vyzval svědek K.
stěžovatele, aby s ním zajel do Prahy. V Praze byli celkem
třikrát, a ač byly ujednány pevné termíny platby, nikdy ze strany
REJO nebyly dodrženy. Když nebyl dodržen ani poslední termín,
požádal svědek K. znovu stěžovatele, aby zajeli do Prahy. Při
nastoupení této cesty stěžovatel zjistil, že kromě K. st. s nimi
jeli členové jeho rodiny A. K. ml., M. K., svědkyně D. a její
nezl. syn.

V Praze v kanceláři fy REJO oznamovatele B. nezastihli, což
vyvolalo značné emoce rodiny K., které vyústily v křik a nadávání.
B. se dostavil až za hodinu a když svědkovi K. sdělil, že opět
žádné peníze nesehnal, znovu mu členové rodiny K. začali nadávat
a způsobili takový hluk, že to bylo slyšet až do druhých
kanceláří. Protože byl B. ozbrojen pistolí, křikem, nadávkami
a mlácením do nábytku chtěli způsobit, podle vyjádření
stěžovatele, K. ostudu. K. manželka, slyšená jako svědkyně uvedla,
že tak je to u Rómů zvykem. Oznamovatelé uvedli, že to byl
stěžovatel, který si na nich vynucoval zaplacení části kupní
smlouvy výhrůžkami, že by mohli vypadnout z okna, že by mu mohla
vyhořet chata na Suchém Vrchu, připomínal mu jeho rodinu a zvláště
děti, což budilo u stěžovatele vážné obavy o jejich život.

Po odchodu obžalovaného z kanceláře svědek B. se snažil
obstarat peníze u svých obchodních známých. Přitom jej doprovázel
jeden z K. Se stěžovatelem se setkal ve večerních hodinách
v restauraci U medvídků, kde byl přítomen i druhý oznamovatel,
spoluvlastník firmy REJO, svědek T. Zde podle výpovědi svědka B.
již k žádným výhrůžkám nedošlo, což potvrdil jak v přípravném
řízení, tak i u hlavního líčení. Svědek T. naproti tomu uvedl, že
po odjezdu stěžovatele, který odjel s jedním z K., mu stěžovatel
také vyhrožoval tím, že si má uvědomit, že má rodinu a že by mohl
si poslat do Brna pro komando. On sám tyto výhrůžky nebral vážně.

Potřebné peníze si oznamovatelé nakonec obstarali a vyplatili
je K. staršímu v hotovosti, a to dne 27. 10. 1992 částku 150.000
Kč a současně mu vydali dluhopis notářsky ověřený na částku
2.150.000 Kč se dnem splatnosti 12. 11. 1992, kdy tato částka byla
také vyplacena.

Obvodní soud pro Prahu 4 po provedeném jednání rozsudkem ze
dne 17. 2. 1995, sp. zn. 2 T 30/94, stěžovatele zprostil obžaloby,
když i po provedení všech důkazů trvaly důvodné pochybnosti o vině
obžalovaného za použití zásady in dubio pro reo.

Odvolací soud usnesením ze dne 29. srpna 1995 tento rozsudek
zrušil a nařídil provést ještě výslech svědkyně W. i svědků K.,
jejichž výpovědi z přípravného řízení byly podle § 211 tr. ř.
pouze u soudu přečteny.

Po doplnění svědeckých výpovědí, kdy svědkyně W. dne 21. 12.
1995 do protokolu uvedla, že žádné vyhrožování neslyšela, že
vnímala pouze křik Rómů a kdy slyšeni zbývající svědci K.
potvrdili, že k žádnému vyhrožování ze strany stěžovatele nedošlo,
soud I. stupně vydal dne 21. 12. 1995 opět zprošťující rozsudek.



Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 1996, sp. zn.
8 To 159/96 i tento rozsudek zrušil a vrátil soudu prvého stupně
k novému projednání s tím, že mu vytkl hodnocení důkazů v rozporu
s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., tedy v rozporu se zásadami
volného hodnocení důkazů. Současně nařídil, aby byla věc
projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem.

Rozsudkem ze dne 26. září 1996, sp. zn. 2 T 30/94,
rozhodnutým jinou samosoudkyní, byl poté stěžovatel uznán vinným
ze spáchání trestného činu podle ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák.
a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s odkladem na
zkušební dobu v trvání 18 měsíců podle ustanovení § 58 odst.1
písm.a) a § 59 odst.1 tr. zák.

K odvolání stěžovatele Městský soud usnesením ze dne 4.
června 1997, sp. zn. 8 To 224/97, odvolání zamítl, když se plně
ztotožnil s rozsudkem soudu prvého stupně, na jehož písemné
odůvodnění v podrobnostech odkázal.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Městského soudu k podané
stížnosti. Ve vyjádření ze dne 6. listopadu, č. j. Spr. 1558/98,
předseda senátu JUDr. P. S. Ústavnímu soudu sdělil, že odvolání
stěžovatele nebylo shledáno důvodným a protože odvolací soud
v rámci přezkumného řízení zjistil, že obsáhlé rozhodnutí
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 2
T 30/94, bylo ve všech výrocích správné. Své vyjádření uzavřel
tím, že pokud odvolací soud souhlasí s rozsudkem soudu I. stupně,
a to i s hodnocení provedených důkazů a odvolání obžalovaného jako
nedůvodné zamítá, tvoří rozhodnutí soudu I. stupně i soudu
odvolacího jeden celek.

Soud prvého stupně pro déle trvající nepřítomnost soudkyně se
k ústavní stížnosti nemohl vyjádřit.

Ingerence Ústavního soudu, jako soudu ochrany ústavnosti do
rozhodnutí soudů obecných, je dána Ústavou pouze v případech,
došlo-li při těchto rozhodnutích k porušení některého ze
základních práv a svobod občanů. V rámci projednávání ústavní
stížnosti k takovému porušení došlo, a proto podaná ústavní
stížnost je oprávněná.

Z výpovědí svědků, slyšených u soudu vyplynulo, že
stěžovatele usvědčují pouze oba oznamovatelé. Přitom nelze
pominout, že oznámení na Policii ČR provedli se značným zpožděním,
a to proto, že by je policejní zásah mohl vystavit nebezpečí
z provedených výhrůžek ze strany Rómů.

Všichni ostatní soudcem slyšení svědci, H., K., D., žádné
výhrůžky ze strany stěžovatele neslyšeli a svědkyně W. slyšela
pouze hluk, nikoli výhrůžky. Svědek H. slyšel vyhrožovat pouze
Rómy.

Pro posouzení celé věci je rovněž důležité si uvědomit, že
potřebu zaplacení části kupní smlouvy před ujednaným termínem
vyvolal tlak ze strany rodiny K. na stěžovatele o vrácení částky
2.000.000 Kč, kterou si vypůjčil od K. st. na udržení vlastní
firmy. Již to, že ve věci v inkriminovaný den nejednal
s oznamovateli sám, ale vždy obklopen příslušníky rómské rodiny K.
naznačuje, z jaké iniciativy a pod jakým tlakem stěžovatel jednal.
Sám B. ve své výpovědi ze dne 17. 2. 1995 uvedl : " .z Tebe jsem
strach neměl, ale z cikánů, proto jsem to také oznámil na Policii
teprve tehdy, až byli cikáni vyplaceni".

O tomto tlaku, resp. o tísňovém jednání stěžovatele není
v žádném z rozsudků vůbec zmínka.



Odvolací soud, když poprvé rušil rozsudek soudu prvého stupně
(22.5. 1996) učinil tak s odůvodněním, že soud prvého stupně
hodnotil důkazy v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., tedy
v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Tento základní
princip platí i pro soudce soudu prvých stupňů. Pokud by jim
odvolací soud porušení v tomto směru chtěl vytknout, musí se
jednat o zcela závažné vyloučení z logiky věci a dále musí
zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory resp. vadné hodnocení. To
však odvolací soud neučinil a spokojil se s obecným poukazem na
porušení zásady.



V témže usnesení nařídil, aby věc byla projednána
a rozhodnuta jiným samosoudcem, aniž by toto své rozhodnutí
jakýmkoli způsobem dovodil. Ze strany odvolacího soudu došlo tak
k porušení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému
soudci, čímž byl porušen čl. 38 odst. 1 Listiny a § 7 odst. 2
zákona č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Když soud prvého stupně po nařízené změně samosoudce uznal
stěžovatele vinným, stěžovatel shrnul veškeré své námitky jak
věcného, tak i procesního rázu do podaného odvolání. Ani jednou
z těchto námitek se odvolací soud ve svém usnesení, kterým
potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, nezabýval, ztotožnil se plně
s tímto rozsudkem a nakonec i ve svém vyjádření k ústavní
stížnosti uvedl, že oba rozsudky (t. j. soudu I. stupně i soudu
odvolacího) tvoří jeden celek. Námitkami stěžovatele se odvolací
soud nezabýval ani v předchozích řízeních, kdy vytvářel naprosto
nepřezkoumatelná usnesení, aniž by se zabýval meritem věci.

Došlo tak k porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38
odst. 1 Listiny. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než obě
v enunciátu uvedená rozhodnutí zrušit (§ 82 odst. 1, odst.3 písm.
a) zák. č. 182/1993 Sb). Je již nad rámec Ústavního soudu, aby
hodnotil údajnou podjatost soudce - zpravodaje senátu, který po
veřejném zasedání dne 4. 6. 1997 se měl přede svědky, podle
tvrzení stěžovatele, dopustit nevhodných poznámek na jeho osobu.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. ledna 1999