II.ÚS 2837/07 ze dne 6. 8. 2008
N 136/50 SbNU 205
Přípustnost a důvody dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 6. srpna 2008 sp. zn. II. ÚS 2837/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele CDV-2, LTD., se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2005 č. j. 30 Co 336/2005-143, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení exekuce, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007 č. j. 20 Cdo 2079/2006-183 o odmítnutí stěžovatelova dovolání.

I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007 č. j. 20 Cdo 2079/2006-183 se ruší.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění



Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví, a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zjistil, že v projednávané věci v záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 2. 6. 2005 č. j. 21 Nc 5457/2005-119 v částech, jimiž okresní soud co do částky 798 693,97 Kč (jistiny pohledávky) a částky 1 051 306,10 Kč (33% úroky z prodlení z 687 994,64 Kč od 8. 2. 1996 do 25. 8. 2003) zastavil exekuci (nařízenou usnesením ze dne 24. 3. 2005 č. j. 21 Nc 5457/2005-10). Odvolací soud - po doplnění dokazování zprávou ČSOB, a. s., z 23. 11. 2005 - převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že povinná v souladu s § 330 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, určila, že částkou 1 850 000 Kč plní dluh přiznaný exekučním titulem v pořadí jistiny z úvěrové smlouvy a jejího příslušenství. Protože úroky ke dni plnění činily 1 714 294,15 Kč, zanikl dluh povinné v rozsahu jistiny (798 693,97 Kč) a části příslušenství (1 051 306,10 Kč představující 33% úroky z prodlení z 687 994,64 Kč od 8. 2. 1996 do 25. 8. 2003); v této části pohledávka přiznaná podkladovým rozsudkem zanikla a předpoklady pro částečné zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) a odst. 4 o. s. ř. byly splněny.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud dovolání, aniž by se věcí meritorně zabýval, odmítl, neboť neshledal podmínky přípustnosti ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Praze, který v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Námitky obsažené v ústavní stížnosti ohledně nesprávného určení výše dosud neuhrazených částek z exekučního titulu a neoprávněného zastavení exekuce v rozsahu více než 1 000 000 Kč, stejně jako námitky ohledně nesprávného právního posouzení věci, nepovažuje krajský soud za důvodné. Je přesvědčen, že jeho postupem nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ani k porušení jiného jeho ústavně zaručeného práva. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem o této ústavní stížnosti.

K ústavní stížnosti se vyjádřil též Nejvyšší soud, který konstatoval, že napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, jelikož neshledal z pohledu námitek uplatněných v dovolání (stěžovatel právní oponenturu závěrům odvolacího soudu nepřípustně založil na předpokladu existence jiného skutkového stavu, než jaký byl fixován odvolacím soudem) rozhodnutí odvolacího soudu za zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Závěrem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem o této ústavní stížnosti.

Ústavní soud se zaměřil v prvé řadě na ústavněprávní přezkum posledního rozhodnutí orgánu veřejné moci, neboť reflektoval v tomto kontextu skutečnost, že pokud by dospěl k závěru o porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele rozhodnutím Nejvyššího soudu, nálezem zrušujícím toto rozhodnutí by byl vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů. V takovém případě by Ústavní soud v duchu zásady minimalizace zásahů do soudního rozhodování a s ohledem na princip subsidiarity nutně dospěl k závěru, že opodstatněnost námitek proti rozhodnutí krajského soudu by bylo nutno posoudit až ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele. V tomto smyslu by tak byla stížnost proti rozhodnutí krajského soudu předčasná.

Stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že napadl v dovolání usnesení odvolacího soudu námitkami právními, nikoli skutkovými, neboť namítal, že zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu nedovoloval učinit příslušný právní závěr o zániku pohledávek z exekučního titulu, a tudíž zastavit exekuci v rozsahu dle odvolacího soudu. Stěžovatel dále napadá názor dovolacího soudu, že výklad projevu vůle je skutkovým zjištěním. Při výkladu projevu vůle totiž soud musí na projev vůle (tj. zjištěný skutkový stav), který vzbuzuje nějaké nejasnosti, aplikovat určitou právní normu a s její pomocí a na jejím základě nejasnosti v projevu vůle eliminovat, pokud je to dle daných pravidel možné. Aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav je vždy právním posouzením věci.

Ústavní soud, vázán toliko petitem ústavní stížnosti, a nikoli jejím odůvodněním, se nejdříve zabýval ústavní konformitou té části napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ve které dovolací soud vyslovil, že "Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu předpokládá); dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci) ... Dovolatelka brojí proti tomuto skutkovému závěru odvolacího soudu a staví proti němu vlastní (jiná) skutková tvrzení, jež ústí v závěr o neplatnosti jednostranného právního úkonu (určení dlužníka, který z více závazků plní). I když zpochybnila - v konečném důsledku - právní závěr odvolacího soudu o předpokladech zániku závazku plněním dlužníka, vyšla z předpokladu existence jiného ("správně" zjištěného) skutkového stavu. Skutkové námitky, ať již podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ nebo podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jsou však v řízení o dovolání přípustném jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nevýznamné, takže i právní oponentura (důsledky plynoucí z nich v poměrech ustanovení § 330 odst. 1 a 2 obch. zák.), kterou z nich dovolatelka dovozuje, je pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenná.".

Z citované části napadeného usnesení Nejvyššího soudu plyne, že Nejvyšší soud postupoval při určení dovolacího důvodu uplatněného stěžovatelem tak, že uvedl absenci obsahového naplnění § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Námitky stěžovatele Nejvyšší soud zhodnotil komplexně jako "skutkové", a následně uzavřel, že jako takové jsou podřaditelné pouze dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) nebo podle § 241a odst. 3 o. s. ř., a tím v řízení o dovolání přípustném jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. irelevantní.

Ústavní soud se otázkou, který z dovolacích důvodů lze považovat za obecně způsobilý k možnému posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z pohledu ústavnosti již zabýval, a to kupř. v nálezu sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007 (N 227/47 SbNU 973), kde vyslovil právní názor, že "Pouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze obecně napadnout jednak z důvodů nesprávného právního posouzení věci, tak i z důvodů vad řízení, znamená současné naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje mj. ke sjednocení judikatury obecných soudů. Výklad, podle kterého důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu.". Ústavní soud neshledává důvod k odchýlení se od tohoto právního názoru a pro stručnost ohledně důvodů jeho přijetí odkazuje na citovaný nález. Obdobně ve své judikatuře rozhodl též např. nálezem sp. zn. II. ÚS 2339/07 ze dne 5. 11. 2007 (N 184/47 SbNU 417), nálezem sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301), nálezem sp. zn. II. ÚS 650/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 3/48 SbNU 25), a nálezem sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355).

Ze shora obsaženého tak plyne závěr, že pakliže Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyšel z právního názoru, že důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. eliminuje možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., založil tím ve smyslu kupř. citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 182/05 protiústavní stav.

Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Dalšími námitkami stěžovatele směřujícími proti rozhodnutí dovolacího soudu se Ústavní soud nezabýval, neboť již shora uvedené vedlo ke kasaci napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

Návrh stěžovatele směřující proti usnesení krajského soudu Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť nyní bude na dovolacím soudu, aby se znovu zabýval přípustností dovolání a případně se vyjádřil k postupu odvolacího soudu (srov. obdobný postup kupř. v nálezu sp. zn. II. ÚS 182/05). Stěžovateli se tak nyní otevírá prostor pro ochranu jeho ústavně zaručených práv a svobod v rámci soustavy obecných soudů.