II.ÚS 285/97 ze dne 7. 10. 1998
N 117/12 SbNU 159
Odstranění represivních opatření za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti zákon označoval za trestné
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve
věci ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. L. M. za účasti
vedl. účastníka ministra spravedlnosti ČR, proti usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. července 1997, sp. zn. 2 Tzn 43/97,

takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. července 1997, sp.
zn. 2 Tzn 43/97, se zrušuje.


Odůvodnění.
Ministryně spravedlnosti ČR podáním ze dne 6. 5. 1997, sp.
zn. 5 Tp 25/97 podala Nejvyššímu soudu ČR stížnost pro porušení
zákona proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu
v Pardubicích ze dne 7. 2. 1959, sp. zn. 1 T 10/59, ve prospěch
stěžovatele.

Napadeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným že dne 4. 1.
1959 po nástupu vojenské základní služby u vojenského útvaru 8039
v Jemnici, odmítl převzít stejnokroj a účastnit se vojenského
výcviku s tím, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení. Tím
měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §
270 odst.1 písm.b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., ve znění zák. č.
63/1956 Sb. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání
10 měsíců nepodmíněně.

Tento rozsudečný výrok byl založen na skutkovém zjištění, že
při odmítnutí konání vojenské služby stěžovatel prohlásil, že mu
v tom brání jeho náboženské přesvědčení, neboť je členem
náboženské sekty Jehovistů. Na tomto svém rozhodnutí setrval i po
rozhovoru s nadřízeným důstojníkem. V odůvodnění rozsudku se dále
uvádí, že postoj stěžovatelův byl založen nesprávnou výchovou
v rodině, neboť k tomuto fanatickému náboženskému přesvědčení byl
již vychováván od dětství a pod vlivem těchto nesprávných
ideologických předsudků se pak dopustil trestné činnosti.
Nepodmíněnost trestu byla odvozena ze zarputilosti, se kterou
stěžovatel setrvával na svých fanatických názorech, a tak neskýtal
záruku, že by se napravil.

V podané stížnosti pro porušení zákona ministryně
spravedlnosti rozebírá ustanovení § 270 odst.1 písm. b) cit.
zákona a současně upozorňuje na § 24 odst.1 téhož zákona, který
umožňoval trest odnětí svobody podmíněně odložit, nepřevyšoval-li
jeden rok a pokud by se to nepříčilo obecnému zájmu a pokud by
pachatel i bez výkonu trestu vedl řádný život pracujícího člověka.
V kvalifikační souvislosti cituje také § 17 odst.1 stejného
trestního zákona, podle něhož bylo účelem trestu zneškodnit
nepřítele pracujícího lidu, zabránit pachateli v dalším páchání
trestné činnosti a vychovávat ho k dodržování pravidel
socialistického soužití. Poukazuje také na znění § 1 citovaného
trestního zákona, kdy jako základní účel je vytýčena ochrana
lidově demokratické republiky, její socialistické výstavby, zájmy
pracujícího lidu a jednotlivce a výchova k dodržování pravidel
socialistického soužití.

Výše uvedená zákonná ustanovení, jak dovozuje ministryně
spravedlnosti, byla ve vztahu k stěžovateli aplikována nepřiměřeně
a tendenčně a tím byl v jeho neprospěch porušen zákon.

Tento čin, kterého se stěžovatel dopustil, byl soudem označen
v rozporu se zásadami platnými v demokratické společnosti, neboť
v takové společnosti je svoboda náboženského vyznání zaručena
i v tom směru, že nikdo nemůže být donucován vykonávat vojenskou
službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím a náboženským
vyznáním. Jde tedy o čin, na který se vztahuje ustanovení § 1
odst.2 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Stížnost pro porušení zákona podle § 266 odst.2 tr. zák. je
podána kromě jiného i tehdy, je-li trest ve zřejmém rozporu s jeho
účelem. Účelem trestu v demokratické společnosti nemůže být odveta
za jiný názor, myšlení, svědomí a vyznání. Proto ministryně
spravedlnosti požádala Nejvyšší soud ČR o vyslovení, že napadeným
rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného, aby byl tento
rozsudek zrušen, včetně dalších rozhodnutí na zrušený výrok
obsahově navazující a dále aby bylo postupováno podle ustanovení
§ 271 odst.1 tr. ř.

Nejvyšší soud ČR, stížnost pro porušení zákona zamítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR nejprve uvedl,
že zcela nemohl splnit svou zákonnou povinnost, vyplývající
z ustanovení § 267 odst.1 tr. ř. a pro absenci spisového materiálu
nemohl přezkoumat správnost řízení předcházejícího napadenému
rozsudku. Mohl o podané stížnosti pro porušení zákona rozhodnout
pouze na podkladě opisu pravomocného rozsudku, který se dochoval.

Obecně proto dovodil, že jednání spočívající v realizaci
úmyslu vyhnout se výkonu vojenské služby nebo plnění vojenských
povinností, stejně jako jejich odpírání je trestné i podle nyní
platného trestního zákona, a to podle ustanovení § 280 odst.2 tr.
zák. Základní rozdíl mezi situací v r. 1959 a současnou dobou pro
pachatele takového jednání spatřuje v tom, že pokud v minulosti
(až do 14. 3. 1990) bránilo občanovi jeho svědomí nebo náboženské
vyznání ve výkonu vojenské služby, neměl legální možnost výkon
této služby odmítnout a zvolit alternativní službu beze zbraně.

Zákon o civilní službě č. 73/1990 Sb. (nyní zák. č. 18/1992
Sb.) zabezpečuje nyní možnost realizace svobody svědomí
a náboženského vyznání v souladu s čl. 15 odst.3 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto znění
citovaného článku Listiny však neznamená bez dalšího absolutní
zbavení povinnosti konat vojenskou službu u občanů, kterým v tom
brání jejich svědomí nebo náboženské vyznání, ale může se tak stát
při splnění podmínek § 2 zák. č. 18/1992 Sb. o civilní službě. Kdo
při nesplnění těchto podmínek a úmyslném nenastoupení služby
v ozbrojených silách po obdržení povolávacího rozkazu nenastoupí,
dopouští se trestného činu podle § 269 odst.1 tr. zák.

Nejvyšší soud ČR cituje dále Úmluvu o ochraně základních práv
a svobod ze dne 4. 11. 1950 a vyvozuje z ní, že ani samotná Úmluva
jednoznačně nevyžaduje, aby právní řád členské země Rady Evropy
uznával právo na odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí,
resp., že není porušením této Úmluvy, jestliže takové právo právní
řád členské země svým občanům neposkytuje. Současná platná právní
úprava v ČR jde tedy nad rámec Úmluvy, z níž vyplývá, že právo na
odmítnutí vojenské služby, resp. právo na náhradní službu beze
zbraně dosud není součástí kodexu mezinárodně uznávaných lidských
práv.
Proto se Nejvyšší soud ČR neztotožnil s názorem ministryně
spravedlnosti, že popisovaný čin, kterého se stěžovatel dopustil,
byl jako trestný čin soudem označen v rozporu se zásadami platnými
v demokratické společnosti, a proto nejde o čin, na který se
vztahuje ustanovení § 1 odst.2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní
rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Stejně tak se Nejvyšší
soud ČR neztotožnil s námitkou, že trest uložený obviněnému byl ve
zřejmém rozporu s účelem trestu. Nejvyšší soud ČR je toho názoru,
že trest nebyl stěžovateli uložen jako odveta za jiný názor,
myšlení, svědomí a vyznání, nýbrž proto, že odmítl splnit svoji
povinnost, vyplývající ze zákona, čímž se dopustil protiprávního
jednání naplňujícího všechny znaky skutkové podstaty trestného
činu podle § 270 odst. 1 písm. b) tehdy platného trestního zákona.
Naopak pachateli tohoto trestného činu hrozil trest odnětí svobody
až na 5 let, byl mu však uložen pouze v prvé pětině zákonné sazby.
Nelze proto považovat tento trest za trest, který je ve zřejmém
nepoměru ke stupni společenské nebezpečnosti činu.

Úvaha Nejvyššího soudu ČR o názoru Ústavního soudu,
vyjádřeného v jeho nálezu č. 32/1997 Sb., je pro posouzení
projednávaného případu irelevantní, neboť řeší jinou
problematiku).



Stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR podal řádně
a včas ústavní stížnost, ve které se plně ztotožnil s právními
názory ministryně spravedlnosti. Porušení svého ústavního práva
spatřuje potom v níže uvedených článcích Listiny.

a) čl. 15 odst.3 - neboť neměl jinou zákonnou možnost odmítnutí
výkonu vojenské služby b) čl. 40 odst. 6 - neboť i když nebyla
v době odsouzení stěžovatele Listina účinná, měl Nejvyšší soud ČR
při přezkoumávání případu posoudit podle čl. 40 odst. 6 Listiny
právní poměry v době stěžovatelova odsouzení s nynější právní
úpravou a postupovat podle toho, co je pro pachatele příznivější
c) čl. 38 odst. 2 - zde stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu ČR, že
věc neprojednal ve veřejném zasedání a že tak neumožnil
stěžovateli, aby se vyjádřil k prováděným důkazům.

Žádá proto, aby ústavní stížností napadené usnesení
Nejvyššího soudu ČR bylo Ústavním soudem zrušeno.

Ústavní soud, při včasném podání ústavní stížnosti, se byl
nucen nejprve zabývat otázkou, zda je stěžovatel oprávněn stížnost
podat, když ze strany Nejvyššího soudu ČR se jedná o rozhodnutí,
kterým je řešena stížnost ministryně spravedlnosti pro porušení
zákona. Toto oprávnění nutno stěžovateli přiznat, neboť stížnost
pro porušení zákona byla podána v jeho prospěch. Je tedy
účastníkem tohoto řízení a může se domnívat, že pravomocným
rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo
nebo svoboda. Splňuje tedy podmínku aktivní legitimace podle
ustanovení § 72 odst.1 zák. č. 182/1993 Sb, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu).

Podaná ústavní stížnost je důvodná, i když z jiných důvodů,
než uvádí stěžovatel.

Nelze souhlasit s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, že se
na projednávaný čin nevztahuje ustanovení § 1 odst.2 zák. č.
119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci. Zmíněné ustanovení § 1 odst.2
cit. zákona nutno posuzovat souhrnně s jeho ustanovením § 1
odst.1, pojednávajícím o celkovém účelu zákona o soudní
rehabilitaci a s přihlédnutím k ustanovení § 4 písm. c) cit.
zákona, kde je tento trestný čin podle ustanovení § 270 tr. zák.
č. 86/1950 Sb., ve znění zákonů jej měnících a doplňujících
výslovně jmenován.



Jedná se tedy o čin, který směřoval k uplatnění základního
práva občana, zaručeného mu Ústavou a vyhlášeného ve Všeobecné
deklaraci lidských práv, který byl v rozporu s mezinárodním právem
prohlášen za trestný. Odsouzení stěžovatele za čin jím spáchaný
bylo tedy provedeno v rozporu s principy demokratické společnosti,
a to nerespektováním občanských a politických práv, zaručených
Ústavou a vyjádřených v mezinárodních dokumentech a mezinárodních
právních normách.

Samotný odsuzující rozsudek VOS Pardubice staví své
rozhodnutí na účelovém zaměření trestu, stanoveném v § 17 odst.1
trest. zákona č. 86/1950 Sb., podle kterého je prvořadým účelem
trestu znehodnotit nepřítele pracujícího lidu. Nepoužil proto ani
ustanovení § 24 odst.1 cit. zákona o předmětném odložení výkonu
trestu, neboť nedospěl k názoru, že vzhledem k předchozímu životu
pachatele a k okolnostem případu by mohlo být dosaženo účelu
trestu i bez jeho výkonu.

Předchozí život stěžovatele VOS kvalifikoval tak, že již od
útlého dětství byl vychováván k fanatickému náboženskému
přesvědčení a že tak si vštípil ideologické předsudky.

U stěžovatele se jednalo o uplatnění práva na svobodu
myšlení, svědomí i náboženství, jak to má na mysli čl. 18
Všeobecné deklarace lidských práv z 10. 12. 1948. Ústava z roku
1948, platná v roce 1959, tuto svobodu svědomí a vyznání sice
formálně zaručovala, ovšem norma nižší právní síly (zákon), aby
takovéto právo občan mohl realizovat, vydána nebyla a praktická
ustanovení jiných norem nižší právní síly tuto svobodu prakticky
likvidovala. Stěžovatel tedy neměl vůbec žádnou možnost, aby mohl
dostát svým povinnostem, uloženým mu zákonem, aniž by se dostal do
rozporu se svým vlastním svědomím. Je proto nutno chápat člověka,
který na základě svého nezvratného náboženského přesvědčení je
ochoten na sebe vzít následky, vyplývající z odsouzení.

Takto nazíraný čin jednotlivce není možno chápat jako úmyslný
trestný čin. Pokud trestní právo chránilo v té době společnost
i jednotlivce, nutno společnost chápat jako společnost výlučně
socialistickou se znaky protidemokratičnosti, vůči níž ochrana
jednotlivce s jeho základními právy byla v totálním nepoměru.
O základní svobodě jedince nebylo možno již hovořit vůbec, neboť
byla vytěsňována potřebami režimu.

Pokud Nejvyšší soud ČR uvádí v odůvodnění svého usnesení
paralelu mezi ustanovením § 270 odst.1 písm.b) tr. zák. z r. 1950
a současným ustanovením § 280 tr. zák., pojednávajícího o stejné
skutkové podstatě, potom nelze přehlédnout skutkové znaky tohoto
trestného činu.

V obou případech se jedná o úmyslný trestný čin. Podle
ustanovení § 270 odst.1 písm.b) býv. trestního zákona, je skutkový
znak naplněn již tím, že se občan odvolává na své náboženské
přesvědčení. Současný § 280 tr. zák. tuto odvolávku na náboženské
přesvědčení již nemá.

Stěžovatel se na základě povolávacího rozkazu včas dostavil
do jemu určených kasáren, kde teprve se snažil vysvětlit
a uplatnit své základní právo. Nelze tedy jeho čin kvalifikovat
jako úmyslné vyhýbání se vojenské povinnosti, když předvolávací
rozkaz splnil.

Zákon č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci ve svém úvodním
ustanovení § 1 neváže ochranu základních lidských práv a svobod
výlučně na Českou republiku vyhlášené a ratifikované mezinárodní
smlouvy. Odkazuje na principy demokratické společnosti a na
občanská politická práva a svobody, vyjádřené v mezinárodních
dokumentech a mezinárodních právních normách. Všeobecně, ale
nikoli nad rámec čl. 10 Ústavy.

Proto kromě výše citovaného čl. 18 Všeobecné deklarace
lidských práv z roku 1948 je nutno mít na vědomí i ustanovení čl.
9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kdy
svoboda projevovat náboženství a přesvědčení může podléhat jen
omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná
v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany
veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod
jiných.

V posuzovaném případě nejen, že se nejednalo o omezení tohoto
základního práva občana, ale šlo o jeho popření.

Stěžovateli nebylo možno přisvědčit v jeho námitce o porušení
čl. 38 odst.2 Listiny, neboť jak uvedl Nejvyšší soud ČR - trestní
kolegium ve svém vyjádření ze dne 20. 8. 1997, v řízení
o stížnosti pro porušení zákona se před Nejvyšším soudem ČR žádné
důkazy neprováděly, a proto také nebylo třeba věc projednat ve
veřejném zasedání. Pokud se týká odkazu stěžovatele na porušení
ustanovení čl. 15 odst.3 Listiny, podle kterého nikdo nemůže být
nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho
svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním, jedná se ve vztahu
k projednávanému rozsudku z r. 1959 o srovnávací, resp. výkladové
ustanovení se současným ústavním demokratickým pořádkem České
republiky.

O naléhavosti případného restitučního odstranění represivních
opatření svědčí i ustanovení § 30 odst.2 zák. č. 119/1990 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, podle kterého je podání stížností pro
porušení zákona uloženo ministrovi spravedlnosti jako povinnost.



Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 7. 1997, sp. zn. 2 Tzn
43/97, podle ustanovení § 82 odst.1, odst.3 písm.a) zákona
o Ústavním soudu zrušit, a to pro porušení čl. 90 - věty prvé
Ústavy a čl. 36 odst.1 Listiny.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.



V Brně dne 7. října 1998