II.ÚS 300/95 ze dne 11. 6. 1996
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
II. ÚS 300/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele V., zastoupeného JUDr. L.V., komerčním právníkem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9.1995, sp. zn. 30 Ca 68/95, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a F.ř., jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel se ve svém včas podaném návrhu domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 1995, sp. zn. 30 Ca 68/95, neboť jím měl být porušen čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), a to tím, že Krajský soud v Brně zastavil řízení o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí F.ř., ze dne 19. 12. 1994, čj. FŘ 4872/94-260, jímž bylo zamítnuto a potvrzeno rozhodnutí o námitkách proti části revizní zprávy IIA/1 písm. 1), n), m), o) s odůvodněním, že toto rozhodnutí není rozhodnutím, které by zakládalo, měnilo či rušilo práva a povinnosti žalobce. Navrhovatel však pokládá závěry krajského soudu o tom, že se v daném případě jedná o rozhodnutí předběžné povahy, za zcela chybné, neboť napadeným rozhodnutím mu byla uložena povinnost upravit své účetnictví, čímž by došlo ke snížení nákladů
1

II. ÚS 300/95

a i vytvoření prostoru pro uložení dodatečné daně i penále, které také rovnou uložilo finančnímu úřadu doměřit.

Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 68/95, Ústavní soud zjistil, že F.ř. provedlo u stěžovatele kontrolu dle zák. č. 552/1991 Sb., jejíž výsledky shrnulo do zprávy o výsledku revize ze dne 2. 11. 1994, čj. FŘ-2057/1994-260, dle § 15 cit. zák. Proti této zprávě lze v souladu s ustanovením § 17 a 18 cit. zák. podat námitky, což stěžovatel také učinil s tím, že o nich bylo rozhodnuto 19. 12. 1994, pod čj. FŘ 4872/94-260, a to tak, že jim nebylo vyhověno. Proto podal stěžovatel odvolání, avšak krajský soud dovodil, že rozhodnutí o tomto odvolání není rozhodnutím, které by zakládalo, měnilo či rušilo práva a povinnosti, jak má na mysli ustanovení § 244 odst. 3 o.s.ř., a vzhledem k tomu, že dle § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. soudy taková rozhodnutí, která jsou předběžné povahy, nepřezkoumávají, bylo řízení usnesením ze dne 26. 9. 1995, sp. zn. 30 Ca 68/95, zastaveno.

F.ř. ve vyjádření ze dne 27. 1. 1996 uvedlo, že samotné provedení revize je nutné považovat za úkon správce daně, jehož výsledkem je revizní zpráva, která je podkladem pro doměření daně dle ustanovení § 46 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 337/1992 Sb.). Realizaci doměrku daně provádí místně příslušný úřad, který nemusí v plném rozsahu akceptovat nálezy uvedené v revizní zprávě. Revizní zpráva sama o sobě nic neukládá, pouze konstatuje, jaké výsledky byly zjištěny, a uvádí, jaký bude další postup v návaznosti na výsledky revize. F.ř. rovněž uvedlo, že stěžovatel proti rozhodnutí o dodatečném platebním výměru, vystaveném místně příslušným F.ú., č. 22/94, čj. 02/3-22/94 Rj, z 28. 12 1994, kterým byla stanovena výše daňové povinnosti za kontrolované období, podal odvolání, jemuž bylo částečně vyhověno, a vyměřený odvod ze zisku byl snížen. Navrhovatel, uvedlo finanční ředitelství, rovněž využil možnosti dle § 55 a) zák. č. 337/1992 Sb. a uplatnil
2

II. ÚS 300/95

u Ministerstva financí ČR žádost o prominutí daně z důvodu odstranění tvrdosti zákona, které také bylo částečně vyhověno. Od vzniku akciové společnosti jí byla takto prominuta Ministerstvem financí ČR z celkem požadovaných 5.972.000,- Kč částka 5.409.300,- Kč.

Krajský soud v Brně ve vyjádření ze dne 29. 2. 1996 uvedl, že trvá na názoru vysloveném v usnesení ze dne 26. 9. 1995, sp. zn. 30 Ca 68/95, neboť konečné rozhodnutí bude vydáno až finančními orgány v řízení podle zák. č. 337/1992 Sb.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným a proto nemůže nad jejich činností vykonávat přezkumný dohled, ledaže by došlo k porušení principů obsažených v hlavě páté Listiny.

Vzhledem k tomu, že podstatou ústavní stížnosti je navrhovatelův odlišný právní názor na posouzení, zda žalobou dle § 247 a násl. o.s.ř. napadené rozhodnutí je rozhodnutím předběžným a přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu ČR navazující na judikaturu Ústavního soudu ČSFR (srov. např. IV ÚS 43/94 Ústavního soudu ČR a Rč. 13/1993 Sbírky a usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR), nesprávné právní posouzení nemůže být samo o sobě důvodem ke zrušení rozhodnutí Ústavním soudem, nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., zejména jestliže Ústavní soud navíc sdílí názor krajského soudu o povaze napadeného rozhodnutí jednak proto, že z obsahu vlastní revizní zprávy, čj. FŘ-2057/1994-260, jasně plyne, že je jen podkladovým rozhodnutím, a dále proto, že skutečností zůstává, že žalobou dle § 247 a násl. o.s.ř. napadená revizní zpráva mající konečnou podobu rozhodnutí byla vydána dle zák. č. 552/1991 Sb. (srov. zejména § 15 a § 18 odst. 5), který v § 22 stanoví, že kontrolní orgány pouze předávají svá zjištění o nedostatcích příslušným orgánům a teprve tyto činí opatření
3

II. ÚS 300/95
směřující k nápravě zjištěného stavu jakožto orgány k tomu příslušné, což dále znamená, že žalobou dle § 247 a násl. o.s.ř. napadené rozhodnutí není aktem autoritativním a právní moci schopným způsobem zasáhnout do právní sféry navrhovatele. Tomu také na druhé straně odpovídá úprava obsažená v zák. č. 337/1992 Sb., a to konkrétně ustanovení o dokazování § 31 odst. 4, kde se uvádí, že za důkaz lze užít všech prostředků, jimiž lze ověřit rozhodné skutečnosti a dále i ustanovení § 34, které ukládá státním kontrolním orgánům povinnost sdělovat výsledky kontrol, pokud mají vztah k daňovým povinnostem, což jinými slovy znamená, že napadené rozhodnutí je skutečně jen jedním z podkladů, na jehož základě je teprve vydáváno vlastní rozhodnutí správcem daně, tj. finančním úřadem, a to jak o základu daně, tak samotné dani, které je napadnutelné nejprve v rámci daňového řízení dle § 48 zák. č. 552/1991 Sb. formou řádného opravného prostředku a nebo i dle § 55; 55a zák. č. 552/1991 Sb. formou mimořádných opravných prostředků a teprve poté by přicházelo v úvahu přezkoumání správního rozhodnutí soudem dle § 247 a násl. o.s.ř. (ve smyslu č1. 36 odst. 2 Listiny). Za této situace není pochyb o tom, že žalobou dle § 247 a násl. o.s.ř. napadené rozhodnutí je tzv. podkladovým rozhodnutím, resp. rozhodnutím předběžné povahy a proto bylo řízení o jeho přezkoumání správně dle § 24 odst. 2 písm. e) o.s.ř. obecným soudem zastaveno, aniž došlo k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny, který zakotvuje právo na soudní přezkum správních rozhodnutí (tzv. generální klauzule), když odst. 2 je ve vztahu k odst. 1 lex specialis. Z těchto důvodů, jak již Ústavní soud předeslal, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 11. 6. 1996 soudkyně Ústavního soudu ČR

Za správnost vyhotovení: 4