II.ÚS 3008/07 ze dne 10. 7. 2008
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatel Ing. J. Č., zastoupeného JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem, se sídlem Školská 32, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. září 2006, č. j. 16 C 452/2005-86, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2007, č. j. 22 Co 617/2006-106, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2007, č. j. 28 Cdo 3497/2007-125, spojené s návrhem na zrušení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb., za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce (stěžovatel) se v řízení před obecnými soudy domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovanému (Pozemkový fond České republiky) bylo uloženo uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu konkrétně určeného pozemku podle § 11 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Svůj návrh odůvodnil postoupením restitučního nároku od oprávněné osoby.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 22. září 2006, č. j. 16 C 452/2005-86, žalobu na uložení povinnosti uzavřít smlouvu specifikovanou ve výroku I. zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že uplatněný restituční nárok na vydání náhradních pozemků, který žalobce získal postoupením, zanikl k 31. prosinci 2005 podle § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. (dále jen "restituční tečka"), s tím, že je nerozhodné, zda byl nárok na poskytnutí pozemku před uplynutím lhůty uplatněn. Dále vyšel ze skutečnosti, že ačkoli restituční tečku Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 20. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., učinil tak pouze ve vztahu k původně oprávněným osobám; ve vztahu k postupníkům ji ponechal v platnosti.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 2007, č. j. 22 Co 617/2006-106, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, neboť se neztotožnil s námitkami žalobce. Odvolací soud zopakoval argumentaci soudu prvního stupně a poukázal na jeho právní závěry ohledně platnosti režimu restituční tečky.

Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2007, č. j. 28 Cdo 3497/2007-125, odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud nepovažoval žalobcem formulovaný právní názor vylučující aplikaci restituční tečky, byl-li nárok uplatněn do 31. prosince 2005, za otázku zásadního právního významu, neboť její řešení se podává z ustálené judikatury, od které dovolací soud neshledal důvod se odchylovat. Nejvyšší soud dále konstatoval, že nemůže být otázkou zásadního právního významu ani žalobcem namítaný rozpor s dobrými mravy, neboť by podle judikatury dovolacího soudu nemohl zabránit zániku žalobcova restitučního nároku k 31. prosince 2005 ex lege, tj. na základě ustanovení o restituční tečce.

Stěžovatel v podrobně formulované ústavní stížnosti namítal, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu majetkových práv a obecné soudy svými rozhodnutími porušily svou ústavně zakotvenou povinnost poskytovat ochranu právům osob. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se závěrem obecných soudů o aplikaci restituční tečky. Přestože stěžovatel řádně nabyl restituční pohledávky, nebylo mu na jejich základě i díky liknavému postupu Pozemkového fondu České republiky umožněno, aby je realizoval. Podle názoru stěžovatele nabytí restitučního nároku představuje nabytí majetkové hodnoty, která by měla být státem chráněna jako jedna z nejvýznamnějších ústavních hodnot. V další části stěžovatel rozebírá charakter lhůty u restituční tečky a dospívá k závěru, že pokud uplatnil své právo žalobou u soudu včas, nemohla prekluzívní lhůta stanovená pro restituční tečku uplynout. Stěžovatel konečně polemizuje se samotným plenárním nálezem Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, který dle jeho názoru zakládá vedle nerovnosti mezi postupníky, jejichž restituční nároky byly uspokojeny a mezi postupníky, jejichž nároky nebyly přes veškerou snahu dořešeny, zejména nerovnost mezi oprávněnou osobou - postupníkem v pozici věřitele a Pozemkovým fondem v pozici dlužníka. Tuto nerovnost považuje za zcela zásadní, neboť uspokojení oprávněné osoby závisí pouze na aktivitě Pozemkového fondu, tedy dlužníka. Stěžovatel se závěry obsaženými v citovaném nálezu Ústavního soudu nesouhlasí a navíc se domnívá, že se na jeho případ nevztahují. Připomněl, že v době nabytí restitučních nároků stěžovatele sice právní úprava restituční tečky platila, ale její ústavní konformita byla teprve řešena Ústavním soudem. Stěžovatel nemohl předpokládat, že Pozemkový fond ukončí neprodleně po nabytí restitučních nároků stěžovatelem nabízení náhradních pozemků a odejme mu tak možnost uspokojení jeho práv. Argumentace předvídatelným rizikem není dle názoru stěžovatele na místě. Předvídatelné riziko je totiž třeba oddělit od situace, kdy nejde o objektivní následek konkrétní situace, ale o následek protiprávního jednání dlužníka, který svým jednáním znemožnil uspokojení práv svého věřitele. Stěžovatel kromě zrušení napadených rozhodnutí navrhl, aby Ústavní soud zrušil právní úpravu časového omezení uplatnění práva oprávněných osob na vydání náhradního pozemku obsaženou v § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb.

Ústavní soud požádal o vyjádření účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, který s ovšem svého postavení v řízení vzdal.

Obvodní soud pro Prahu 10 ve vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je podána účelově. V odůvodnění byly podrobně rozebrány rozhodné skutečnosti a v právním zhodnocení byly uvedeny odkazy na zákonné normy a judikaturu. Rozhodnou skutečností bylo právní postavení stěžovatele a v této souvislosti to, že není restituentem ani jeho dědicem, takže vůči němu platí režim tzv. restituční tečky. Stížnost stěžovatele se dotýká některých základních pilířů právní jistoty občanů. Restituční zákony nemohly odstranit všechny křivdy, jen ty nejzásadnější uplatněné včas a zákonným způsobem. Soud prvního stupně zdůraznil, že rozvoj ekonomiky vyžaduje stabilní právní vztahy a nelze připustit právní názory motivované subjektivním prospěchem potupníků.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnost vyjádřil nesouhlas s tvrzením stěžovatele, že byl a je majitelem restitučních pohledávek. Zákonem (konkrétně § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb.), jakož i ustálenou judikaturou, ať již Nejvyššího nebo Ústavního soudu, je tento názor jednoznačně vyvrácen. Ke stěžovatelovým námitkám ohledně postupu Pozemkového fondu při vydávání náhradních pozemků Nejvyšší soud uvedl, že tyto námitky jsou relevantní v podstatě pro všechny postupníky a jejich akceptace by vedla k překonání nálezu Pl. ÚS 6/05, čímž by obživly restituční nároky převážné většiny postupníků. Odmítnout aplikaci restituční tečky by bylo možné jen vzhledem ke konkrétním poměrům stěžovatele a při překonání rámce vnitrostátního práva.

Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by mohly názor Ústavního soudu na danou problematiku změnit, nepovažoval za nutné rozesílat je k případné replice stěžovateli.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stran uplatněných námitek je rozhodující stěžovatelem kritizovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. prosince 2005 (vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.). V něm učiněnými závěry pléna je druhý senát Ústavního soudu vázán (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy) a neshledal důvod se od něj odchýlit ani na základě stěžovatelovy argumentace. Zmiňovaným nálezem pléna Ústavního soudu bylo zrušeno ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále platí lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, stanovená v ustanovení § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a v čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb.

Právní názor Ústavního soudu je odůvodněn jak v citovaném plenárním nálezu, tak v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02, kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob. Pokud za této situace zákonodárce stanovil prekluzi nároků, byl výrok nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 logickým vyústěním jednak předchozích zjištění Ústavního soudu, jednak povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd), a jednak zásady minimalizace zásahů. Citované nálezy (jakož i nález sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29) charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud nemá důvod se od tohoto výkladu odchylovat.

Vzhledem k výše uvedenému postupovaly obecné soudy ústavně konformně, když při rozhodování žaloby stěžovatele o převod náhradních pozemků respektovaly uvedený plenární nález Ústavního soudu, z nějž vychází i následující judikatura (viz např. usnesení II. ÚS 2913/07 nebo I. ÚS 86/08), a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě. Vzhledem k tomu, že tento nález Ústavního soudu odpovídá i na další otázky vyslovené stěžovatelem v ústavní stížnosti (např. jaký charakter má lhůta stanovená v § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., zda se v případě postupníků nejedná o nepřípustnou diskriminaci), není třeba argumentaci použitou v nálezu znovu opakovat a postačí na ni odkázat.

Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. Z § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), z nějž vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Z toho důvodu, je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho základních práv a svobod.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení zákona o půdě a zákona č. 253/2003 Sb. Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2008

Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu