II.ÚS 3022/19 ze dne 15. 10. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky INSOLV, v.o.s., se sídlem Rumunská 1798/1, Praha - Nové Město, jako správkyně konkursní podstaty úpadce: Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2019, č. j. 28 Cdo 1515/2019-269, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2019, č. j. 8 Co 274/2018-242, a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 10. 2018, č. j. 12 C 142/2013-206, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka (jako správkyně konkursní podstaty úpadce - Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci) se domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (jejich jednotlivých výroků a jejich částí), neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na přístup k soudu a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zahrnující zásadu rovnosti účastníků řízení, a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a konečně též zákaz libovůle.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že se stěžovatelka v předchozím řízení domáhala ochrany svého práva hospodaření k blíže specifikovaným pozemkům v k. ú. Mrsklesy, vyplývajícího ze soukromoprávního vztahu bývalého státního podniku úpadce a České republiky, která je dle katastru nemovitostí vlastníkem předmětných pozemků. Formálně-právně mělo být této ochrany hospodaření dosaženo vydáním soudního rozhodnutí, které by nahrazovalo rozhodnutí Ministerstva zemědělství, že se na ně nevztahuje ochrana zemědělského půdního fondu, a že tedy nespadají pod zákon o půdě. Nalézací soud ústavní stížností nyní napadeným rozsudkem rozhodl tak, že se rozhodnutí ministerstva a ministra (dále jen "správní rozhodnutí") nenahrazují ve vztahu k pozemku p. č. 697/2 (tzn. tento pozemek spadá pod zákon o půdě a stěžovatelka vůči němu nemůže uplatňovat nároky plynoucí z práva hospodaření - výrok I.). Naopak na pozemky p. č. 461, 462, 693, 694 až 695 se zákon o půdě podle nalézacího soudu vztahuje (výrok II.) a proto byla správní rozhodnutí částečně zrušena (výrok III.). Výroky IV. až VI. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

3. K odvolání obou stran sporu krajský soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodl tak, že prvostupňový rozsudek v jeho výroku I. a ve vztahu k pozemku p. č. 461 též v jeho výroku II. a III. potvrdil (výrok A). Naopak ve vztahu k pozemkům p. č. 693, 694 a 695 výrok II. a III. prvostupňového rozsudku změnil tak, že se žaloba stěžovatelky na nahrazení správních rozhodnutí zamítá a v daném rozsahu se dotčená správní rozhodnutí nenahrazují (výrok B). Výrokem C zrušil výrok II. a III. provostupňového rozhodnutí ve vztahu k pozemku p. č. 462, jakož zrušil i prvostupňové rozhodnutí v jeho výrocích IV., V. a VI. o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.

4. Následná dovolání obou stran řízení byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta, neboť ve věci nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

5. Ústavní soud předně konstatuje, že za dané procesní situace je ústavní stížnost ve vztahu k výroku C rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i k výrokům a jejich částem prvostupňového rozhodnutí v tomto kasačním výroku C jmenovaným, nepřípustná podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť v tomto rozsahu nadále probíhá řízení, resp. eventuální rozhodnutí navazující na zrušující výrok odvolacího soudu nebylo napadeno [srov. k tomu např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2336/14 ze dne 27. 1. 2015].

6. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze totiž dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79), veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Pokud by proto Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval již nyní, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence obecných soudů a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto považuje Ústavní soud tuto část ústavní stížnosti za nepřípustnou.

7. Toto konstatování činí Ústavní soud z toho důvodu, že z obsahu ústavní stížnosti není zcela zřejmé, zda jsou takto napadána obě celá rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu (o čemž svědčí úvodní strana ústavní stížnosti a její vymezení), anebo jen výroková část A a B rozsudku krajského soudu a výrok I. rozsudku okresního soudu, jak se podává ze závěrečného petitu.

8. Ve zbývajícím rozsahu je pak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 Ústavy) a není ani soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyslovil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou primárně záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda jsou ústavně konformní nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah porušující některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Takovou závodu ale Ústavní soud nezjistil.

10. Jak podrobně vysvětlil ve svém rozhodnutí krajský soud [srov. přiměřeně zejména odst. 8 jeho rozsudku], jakož i okresní soud, v řízení, z něhož ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla, si soudy pro věc relevantní otázky posoudily samostatně (v tzv. plné jurisdikci, kdy jde v podstatě o nové projednání věci samé - srov. k tomu § 244 a § 246 odst. 2 o. s. ř.). Tedy, i kdyby bylo správné tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutí správních orgánů jsou nedostatečně odůvodněna, z hlediska ústavnosti (resp. z hlediska posouzení intenzity zásahu do jejích základních práv) je podstatný až přezkum ze strany soudů podle části páté občanského soudního řádu. Zde napadená rozhodnutí lze však podle Ústavního soudu považovat za argumentačně zcela odpovídající, a to zejména co se týká rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud přitom ve svém rozsudku důkladně vysvětlil, že v daném řízení nedošlo k přenášení důkazního břemene na stěžovatelku. V řízení před soudy bylo na základě dokazování zjištěno, které ze sporných pozemků patřily k rozhodnému dni z materiálního hlediska (které má prioritu před hlediskem formálním) k zemědělskému půdnímu fondu a které nikoliv, což stěžovatelka v řízení věrohodně nezpochybňovala. Závěry o skutkovém stavu [tedy o povaze jednotlivých sporných pozemků a jejich eventuální (ne)sounáležitosti se zemědělským půdním fondem] přitom byly učiněny podle důkazů (zejména podle výslechu svědků), které stály mimo vlivovou sféru žalovaného - zde tedy v širším smyslu státu; odkaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 14/17 ze dne 14. 8. 2018 (200/2018 Sb.)] o obrácení důkazního břemene v souvislosti s poškozením zdraví pacienta v medicínských věcech tak nemůže být ani přiměřeně aplikovatelný (stát zde totiž nebyl v situaci, kdy by oproti stěžovatelce držel rozhodující důkazy jen on; v dané věci rovněž stěžovatelku netížilo nesplnitelné důkazní břemeno).

11. Ostatně, stěžovatelka v době podání ústavní stížnosti již znala výklad, na základě něhož soudy sounáležitost většiny sporných pozemků se zemědělským půdním fondem dovodily. Věcně argumentačně jej ovšem nerozporuje a vystačí si v podstatě s tím, že zcela obecně zpochybňuje obsah pojmu nepostradatelnosti pro zemědělskou výrobu, což ale sporné pozemky opět spojuje se zemědělským půdním fondem - stěžovatelka pak soudům toliko vytýká, že v jejich rozhodnutích není přesně specifikováno, jakou funkci ten který pozemek k rozhodnému dni plnil; i této otázce se však soudy věnovaly (srov. opět zejména rozhodnutí krajského soudu, kdy se soud nevěnuje jen každému pozemku zvlášť, ale dokonce každé jeho části).

12. Nepřiléhavý je rovněž argument stěžovatelky, že obecné soudy upřednostňují ochranu zemědělského půdního fondu před garancí jejího základního práva na ochranu vlastnictví. Stěžovatelka tak zcela přehlíží, že ochrana přírody a krajiny má rovněž - stejně jako ochrana vlastnictví stěžovatelky - svůj ústavní rozměr (srov. čl. 11 odst. 3 nebo čl. 35 odst. 3 Listiny). Ve věci stěžovatelky také nejde o jakékoliv retroaktivní působení práva, když stěžovatelka žádnou změnu právní úpravy, jež by na její případ v tomto směnu nepřípadně dopadala, netvrdí. Stejně tak lze dát za pravdu Nejvyššímu soudu v tom, že stěžovatelka neuvádí, že by některý ze sporných pozemků měl mít povahu remízku. Takto s tímto pojmem nepracuje ani krajský soud a v podstatě ani okresní soud. Proto Nejvyšší soud nepochybil, když se nezabýval podřaditelností remízku pod zemědělský půdní fond.

13. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný [srov. k tomu též usnesení sp. zn. IV. ÚS 4281/18 ze dne 26. 3. 2019 a usnesení sp. zn. I. ÚS 766/19 ze dne 19. 3. 2019 v obdobných sporech téže stěžovatelky], a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2019


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu