II.ÚS 3075/19 ze dne 24. 2. 2020
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavních stížností stěžovatelů 1/ J. C., 2/ V. Č., 3/ R. H., 4/ P. K., 5/ F. K., 6/ K. M., 7/ P. P., 8/ Š. T. a 9/ T. H., všech právně zastoupených JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, AK se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti postupu Vojenské policie při provedení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků dne 23. 7. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelé podali jednotlivé ústavní stížnosti prostřednictvím shodného právního zástupce. Skutkové okolnosti (domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků) a námitky obsažené v ústavních stížnostech s tvrzeným porušením čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2. čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod jsou ve všech věcech obdobné, a proto Ústavní soud usnesením pléna ze dne 19. 11. 2019 rozhodl podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, o spojení věcí ke společnému řízení, s tím, že budou dále vedeny pod sp. zn. II. ÚS 3075/19.

2. Všichni stěžovatelé jsou příslušníky Armády České republiky (dále jen "AČR"). Dne 23. 7. 2019 u nich byly provedeny domovní prohlídky podle § 83 trestního řádu a prohlídky jiných (kancelářských) prostor podle § 83a trestního řádu. Tyto prohlídky souvisely s vyšetřováním Vojenské policie AČR ve věci podezření ze spáchání zločinu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 odst. 1, 4 trestního zákoníku a přečinů nadržování podle § 366 odst. 1 trestního zákoníku, nepřekažení trestného činu podle § 367 odst. 1 trestního zákoníku a neoznámení trestného činu podle § 368 odst. 1 trestního zákoníku. Skutkově se jednalo o věc související s úmrtím zadrženého příslušníka speciálních sil afgánské armády, podezřelého z usmrcení příslušníka AČR T. P. na základně S. v provincii Herát v Afghánistánu. Ačkoli se jednotliví stěžovatelé nacházejí na různých pozicích AČR, spojujícím článkem je jejich údajný podíl na smrti afgánského vojáka, který byl bezprostředně po činu zadržen spojeneckými vojáky, jimi byl vyslýchán a po tomto výslechu zemřel, či údajná povědomost o okolnostech jeho smrti.

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti shodně tvrdí, že trestní stíhání konkrétních osob nebylo v době prohlídky v dané trestní věci dosud zahájeno a předmětný úkon byl policejním orgánem proveden jako úkon neodkladný, a to i přesto, že údajný skutek se měl stát v říjnu 2018, kdy příslušné orgány o tomto skutku věděly prokazatelně rovněž od října 2018. Úkon tedy nebyl neodkladný. I když se v případě některých stěžovatelů jednalo o podezření z pouhého přečinu, byli za pomoci zásahové jednotky zadrženi na pracovišti, někteří z nich byli omezeni na svobodě. Stěžovatelé uvádí, že ačkoliv dobrovolně vydali věci specifikované v příkazech k provedení předmětných prohlídek, přesto policejní orgán přistoupil po výslechu a dobrovolném vydání požadovaných věcí k těmto prohlídkám. Pro všechny stěžovatele pak představoval úkon závažnou psychickou zátěž.

4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud petitorně vyslovil, že domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor byly nezákonné, a že v průběhu jejich realizace došlo k nezákonným zadržením včetně zásahů do osobnostní a majetkové sféry stěžovatelů (čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 12 Listiny). Dále má Ústavní soud vyslovit, že "orgány činné v trestním řízení jsou povinny upustit od nezákonných zásahů do práv stěžovatelů a obnovit stav, který existoval před porušením povinnosti".

5. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

6. Řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem je ovládáno zásadou subsidiarity, vyplývající již z ustanovení článku 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada výslovně plyne z ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

7. V zásadě je nutné odmítnout premisu, že by právě Ústavní soud měl být oním "prvním" orgánem, který bude posuzovat přípustnost či přiměřenost tvrzeného zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, neboť v takovémto případě by byl Ústavní soud postaven do role, která mu v ústavním systému zjevně nepřísluší a byl by narušen zmíněný princip subsidiarity ústavní stížnosti. Ústavní soud by totiž měl přezkoumávat akty orgánů veřejné moci zásadně teprve poté, co se ukáže, že ochrana proti jejich zásahům do sféry ústavně zaručených základních práv a svobod v rámci systému obvyklých procesních prostředků není možná či dostatečně účinná. Teprve poté je oprávněn zasáhnout, a to v případě napadených rozhodnutí výhradně kasačním způsobem, a - v případě tzv. jiného zásahu - vyslovením zákazu pokračování v porušování práva a svobody, a pokud to je možné, příkazem obnovit stav před porušením (srov. § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud však musí respektovat daný systém prostředků ochrany práva, a nemůže proto "předbíhat" s poskytnutím ochrany před ostatními orgány veřejné moci, které jsou k tomu oprávněny. Tento zdrženlivý postoj je důležitý též proto, že - na rozdíl od ostatních orgánů veřejné moci, které jsou oprávněny kontrolovat zákonnost i soulad s podzákonnými právními předpisy - může Ústavní soud chránit stěžovatele jen v případě zjištěné protiústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), a nikoliv při porušení jeho práv, zaručených toliko na podústavní úrovni.

8. Ústavní soud si k objasnění věci vyžádal relevantní část spisového materiálu a vyjádření Hlavního velitelství Vojenské policie, 1. odboru kriminální služby, 2. oddělení kriminální služby. S obsáhlým vyjádřením poté seznámil stěžovatele, jejichž právní zástupce k němu podal repliku. Ze spisového materiálu pak vyplývá, že předmětné prohlídky byly provedeny na základě řádně vydaných a odůvodněných příkazů. Ústavní stížnosti však proti samotným příkazům nebrojí a jejich nedostatky nenamítají (k tomu srov. § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu s požadavkem uvést, čeho se navrhovatel domáhá).

9. Ústavní soud v dané věci musí odkázat na publikované usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623) a i v nyní projednávaném případě konstatovat, že "z judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že právě Ústavnímu soudu přísluší pravomoc výjimečně ze zcela jasně vymezených ústavně právních důvodů příkaz k domovní prohlídce zrušit, byť nezákonnost provedení domovní prohlídky a procesní nepoužitelnost důkazů z ní získaných v trestním řízení může konstatovat toliko obecný soud v rámci dokazování v hlavním líčení (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013, body 27, 28 a tamtéž citovaná judikatura). Ústavní soud je v těchto případech veden úvahou, že by mohl nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do pravomoci obecných soudů shromažďovat a hodnotit důkazy a ve svém důsledku tak (případně) předurčovat výsledek trestního řízení ve věci samé. Na druhé straně však Ústavní soud již dříve nevyloučil, že aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti náleží též subjektu, jehož prostory (a v souvislosti s tím i jeho ústavně zaručená práva a svobody) byly dotčeny výkonem příkazu k domovní prohlídce či prohlídce jiných prostor [nález sp. zn. II. ÚS 1375/11 ze dne 11. 9. 2012 (N 156/66 SbNU 331)]." Ale i v této věci byl napaden a posléze zrušen příkaz k domovní prohlídce. V nyní řešeném případě nastala situace obdobná citovanému usnesení, tedy že stěžovatelé náležitě nenamítají neústavnost či nezákonnost vydání samotných příkazu k předmětným prohlídkám, nýbrž "pouze" nezákonnost (resp. nepřiměřenost) jejich výkonu, respektive postupu orgánů činných v trestním řízení při jejich provádění vůči nim. Za této situace tak Ústavní soud musí shodně s citovaným usnesením uzavřít, že není nadán pravomocí k přezkumu inkriminovaných příkazů. Jinými slovy se Ústavní soud nemůže zabývat tou částí argumentace stěžovatelů, která se týká zpochybnění neodkladnosti provedených úkonů, neboť tato neodkladnost vyplývá z příkazů vydaných soudcem a odůvodněnost této neodkladnosti lze zpochybnit pouze skrze námitky přímo proti těmto příkazům, což však stěžovatelé v dané věci zjevně neučinili. Ústavní soud k tomu dodává, že rozhodovací praxe připouštějící napadnout právě a jen příkaz k domovní prohlídce či prohlídce jiných prostor, a skrze tento postup se vypořádat s případnými relevantními námitkami stěžovatelů k samotnému průběhu procesního úkonu, je na jeho půdě běžná - srov. např. nálezy ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 2787/13 (N 205/71 SbNU 417) nebo ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 1221/16 (N 194/83 SbNU 145).

10. V posuzování otázky, zdali provedením předmětných prohlídek policejními orgány došlo k tak závažnému zásahu do soukromí stěžovatelů, který by Ústavní soud nemohl aprobovat, Ústavní soud musí poukázat na to, že s ohledem na princip subsidiarity při posuzování ústavních stížností není v dané procesní fázi povolán k přezkumu možných pochybení policejního orgánu při výkonu těchto prohlídek a eventuálně k intervenci sloužící k ochraně základních práv stěžovatelů, neboť ti dosud nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim právní řád k ochraně jejich práv poskytuje.

11. Jsou to v první řadě orgány činné v trestním řízení, které jsou povolány k tomu, aby trestní řízení vedly s co největším šetřením základních práv dotčených osob. Pokud jde o námitky, jež směřují proti samotnému provedení prohlídek policejními orgány, k ochraně svých práv stěžovatelé mohli (resp. před podáním ústavní stížnosti měli) využít ustanovení § 174 odst. 2 písm. b) trestního řádu, dle kterého státní zástupce může "vyžadovat od policejního orgánu spisy, dokumenty, materiály a zprávy o spáchaných trestných činech za účelem prověrky, zda policejní orgán včas zahajuje trestní stíhání a řádně v něm postupuje" (srov. shora citované usnesení sp. zn. II. ÚS 2166/14). Dle něho totiž osoba, která je dotčena na svých právech postupem orgánu činného v trestním řízení, může formou podání [viz § 16a zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství")], žádat dozorujícího státního zástupce o prošetření, zda policejní orgán řádně postupuje při vyšetřování trestné činnosti. Pod pojem "řádný postup" přitom zajisté nespadá pouze řádné objasňování trestné činnosti, ale též další úkony spojené s trestním řízením, dopadající svými důsledky i na "třetí osobu", tedy osobu odlišnou od té, proti které se vede trestní řízení, a od poškozeného. Jak totiž plyne ze zásady vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 4 trestního řádu, orgány činné v trestním řízení mají povinnost trestní věci projednávat s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, a při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. Pokud tedy stěžovatelé soudí, že jejich práva nebyla policejními orgány šetřena, mohou (a před podáním ústavní stížnosti musí) dát nejprve podnět k prošetření postupu policie státnímu zastupitelství ve smyslu citovaného ustanovení § 174 trestního řádu, které dohlíží nad řádným postupem vyšetřování.

12. Státní zástupce má pak po obdržení podání podobně jako v ustanovení § 157a trestního řádu povinnost prověřit postup policejního orgánu z hlediska, zda se ve věci nevyskytují závady, a osobu, která žádost o dozor podala, vždy vyrozumět přípisem o výsledku přezkoumání a o tom, jaká opatření byla učiněna k nápravě zjištěných nedostatků. Musí se přitom držet zásad činnosti stanovených v ustanovení § 2 zákona o státním zastupitelství, které mimo jiné dbá na ochranu základních lidských práv a svobod. Zjištění, jimiž státní zástupce realizuje své oprávnění podle ustanovení § 174 odst. 2 písm. b) trestního řádu, se pak činí zejména prověrkami u policejního orgánu, dotazy na stav vyšetřování, vyhrazením předkládání opisů protokolů o procesních úkonech, nahlížením do plánu prověřování a vyšetřování nebo vyžadováním informace policejního orgánu o jeho obsahu nebo konzultacemi o stavu přípravného řízení s policejním orgánem [srov. ustanovení § 18 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "jednací řád státního zastupitelství"), nebo Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2227 - 2229]. Státní zástupce může uvedeným postupem uložit policejnímu orgánu opatření k nápravě, může shledat prohlídku protiprávní a odmítnout důkazy při ní získané či v krajním případě dát podnět Generální inspekci bezpečnostních sborů o tom, že byl spáchán trestný čin (srov. § 38 zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů).

13. Pokud by pak osoba dávající podnět dle ustanovení § 174 odst. 2 písm. b) trestního řádu nebyla se způsobem jeho vyřízení (respektive s prováděným dozorem) spokojena, může dále vyzvat bezprostředně vyšší státní zastupitelství k odstranění závad v postupu státního zástupce a žádat, aby vykonalo dohled nad postupem nejblíže nižšího státního zastupitelství. Dohled je dle ustanovení § 12 zákona o státním zastupitelství výkonem oprávnění směřujících k zajištění řídících a kontrolních vztahů mezi různými stupni státních zastupitelství a uvnitř jednotlivých státních zastupitelství. Podle ustanovení § 12d zákona o státním zastupitelství je pak nejblíže vyšší státní zastupitelství oprávněno, kromě vykonávání dohledu nad postupem nejblíže nižších státních zastupitelství, dávat k jejich postupu písemné pokyny a nejblíže nižší státní zastupitelství je povinno se těmito písemnými pokyny řídit. Podrobněji jednotlivé pravomoci vyššího státního zastupitelství v rámci dohledu upravuje § 1 odst. 2 jednacího řádu státního zastupitelství. Z toho vyplývá, že dohled umožňuje provádět náležitou kontrolu nad postupem státního zástupce vykonávajícího dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a odpovídajícím způsobem reagovat na zjištěné nedostatky.

14. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že nynějším odmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost neodepírá stěžovatelům právo chránit svá základní práva a svobody, nýbrž pouze ctí zásadu, dle které Ústavní soud představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje až v případě selhání všech ostatních [srov. koneckonců již to, že ústavní stížnost musí směřovat proti pravomocnému rozhodnutí orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (viz čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy; na zákonné úrovni viz např. § 75 zákona o Ústavním soudu vyjadřující princip subsidiarity ústavní stížnosti)]. Je tedy primárně na orgánech k tomu určených trestním řádem a zákonem o státním zastupitelství, aby dbaly ochrany práv a svobod stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje maximu [srov. též např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79) nebo nález sp. zn. III. ÚS 2111/07 ze dne 2. 10. 2008 (N 160/51 SbNU 3)], dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci (viz též výše citované ustanovení § 2 odst. 4 trestního řádu nebo § 2 odst. 2 zákona o státním zastupitelství).

15. Teprve po vyčerpání shora uvedených prostředků k ochraně svých práv a za situace, kdy by stěžovatelé nadále trvali na tom, že orgány veřejné moci zasáhly do jejich ústavně zaručených práv a svobod, mohou stěžovatelé podat ústavní stížnost a dovolávat se svých práv u Ústavního soudu. Bude přitom nerozhodné, zda dotčené orgány rozhodnou o podnětech stěžovatelů formálními či neformálními (např. přípisem) rozhodnutími, neboť jak již opakovaně Ústavní soud vyřkl, není podstatné, jak je příslušené rozhodnutí označeno či jakou má vnějškovou podobu, nýbrž rozhodující je pouze a jedině skutečnost, zda orgán veřejné moci tímto svým aktem autoritativně a pravomocně zasáhl do právní sféry navrhovatele [srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 ze dne 6. 1. 1997 (U 1/7 SbNU 325) nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 233/02 ze dne 28. 8. 2002 (U 30/27 SbNU 337)]. Jinak řečeno, teprve po případném vyčerpání shora popsaných prostředků ochrany práv stěžovatelů bude možné podat věcně projednatelnou ústavní stížnost, která by však primárně nebrojila přímo proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu ve způsobu provedení předmětných prohlídek, jak požadovali stěžovatelé nyní, nýbrž především proti rozhodnutím příslušných státních zástupců.

16. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že vůči stěžovateli tvrzeným zásahům policejních orgánů do jejich základních práv a svobod je nutno se podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nejprve bránit shora popsanými procesními prostředky obsaženými v trestním řádu. Proto jsou podané ústavní stížnosti nepřípustné pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelům zákon k ochraně jejich práva poskytuje a jako takové musely být odmítnuty podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2020


Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj