II.ÚS 3259/15 ze dne 9. 8. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2015 č. j. 4 Tdo 873/2015-30, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2015 sp. zn. 7 To 48/2015, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. listopadu 2014 sp. zn. 2 T 81/2012, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, kdy v daném řízení byl uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců.

2. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že na ulici přistoupil k osobnímu motorovému vozidlu Mercedes Benz C180 a úmyslně kopl svojí nohou do jeho levých zadních dveří, v důsledku čehož došlo k poškození spočívajícímu v promáčknutí karoserie vozidla, čímž způsobil poškozené společnosti Echinda Properties s.r.o., škodu ve výši 36 210 Kč.

3. Stěžovatel opakuje svoji obhajobu uplatňovanou v daném řízení, kdy tvrdí, že je sice pravdou, že do daného vozidla kopl, a to v reakci na to, že řidič Mercedesu jej předtím ohrozil nedáním přednosti v jízdě, avšak tímto kopem na automobilu nezpůsobil žádné poškození. Škoda na autě byla nahlášena až po čtyřech hodinách, po které byl Mercedes používán a mimo jiné dvakráte odstaven na frekventovaných parkovištích, čímž je dána pochybnost, kdy ke škodě došlo. V těchto souvislostech slyšení svědci si nedokázali rozsah poškození způsobeného kopnutím s jistotou vybavit. Nejvyšší soud se pak takovýmito námitkami stěžovatele ani blíže nezabýval.

4. Kromě toho stěžovatel upozorňuje, že i kdyby danou škodu na autě způsobil, je otázkou, zda by to mělo být z pohledku společenské škodlivosti posuzováno jako kriminální čin. I soud prvého stupně nejprve skutek postupoval k projednání a rozhodnutí Městské části Praha 1 s tím, že by mohl být posouzen jako přestupek, a až po opakovaném vrácení věci odvolacím soudem vyslovil stěžovatelovu vinu.
5. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

III.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

9. Nutno zdůraznit, že soudy ve věci provedly úplné dokazování, v němž vyšly především z provedených výslechů svědků a existujícího poškození vozidla. Ani sám stěžovatel nepopírá, že do předmětného vozidla kopl. Pokud popírá intenzitu vzniklého poškození na vozidle, i když svědci neviděli či si již plně nepamatovali jeho přesný rozsah, podané výpovědi jsou jednoznačné v tom směru, že stěžovatel byl agresivní a jeho kop byl razantní. Lze podoktnout, že pokud by svědkové stěžovatelova útoku proti autu poškozeného jeho jednání na místě nepovažovali za závažné a poškozující poškozeného, stěží by se poškozenému na místě činu sami nabízeli jako svědci, jak se v posuzované věci stalo. Pouhá skutečnost, že v čtyřhodinovém mezidobí po incidentu poškozený ještě někde parkoval, stěží může závažnost takovýchto důkazů proti stěžovateli zvrátit. Možno podotknout, že stěžovatel nerozporuje, že místo poškození na vozidle odpovídá svědky popisovanému místu kopnutí.

10. Pokud pak stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se jeho námitkám skutkového charakteru blíže nevěnoval, Ústavní soud připomíná, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné úvahy zákonodárce, a nikoli projekcí případného základního práva garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné základní právo na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") výslovně stanoví pouze právo na odvolání v trestních věcech, tedy právo na dvoustupňové trestní řízení (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného, opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině tzv. podústavního práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat, ledaže jde o případy extrémních pochybení svědčících o možné libovůli v rozhodování obecných soudů. V návaznosti na právě uvedené Ústavní soud uzavírá, že k právnímu názoru dovolacího soudu, že stěžovatelem uplatněné námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a není dán prostor k jejich přezkumu, nemá výhrad (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 96/06, I. ÚS 4712/12 nebo II. ÚS 3639/15).

11. Primárně úlohou obecných soudů je též posouzení otázky společenské škodlivosti činu. Pouhá skutečnost, že i soud prvého stupně měl nejprve za to, že by věc měla být posouzena jako přestupek, přitom nepředstavuje argument, pro který by měla být ústavní stížnost shledána důvodnou. Koncepce trestního soudnictví v České republice vychází z principu dvojinstančnosti a rozhodnutí prvostupňové může, za splnění trestním řádem předpokládaných podmínek, soud odvolací zvrátit.

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 9. srpna 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu