II.ÚS 3348/15 ze dne 9. 8. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla. K. (jedná se o pseudonym), t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Pařížská 204/21, Josefov, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. srpna 2015 č. j. 14 To 268/2015-776, a proti usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 16. června 2015 č. j. 2 T 191/2013-752, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního státního zastupitelství v Chrudimi jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Stěžovatel dle § 39 zákona o Ústavním soudu požádal o přednostní projednání své ústavní stížnosti, neboť se v době podání návrhu nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody.

3. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 2 T 191/2013 odsouzen pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a pro přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře tří let a čtyř měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. 14 To 230/2014-554 zamítnuto a rozsudek nabyl právní moci dne 1. 10. 2014. Dne 26. 11. 2014 podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce návrh na obnovu řízení, v němž argumentoval tím, že vyšly najevo skutečnosti soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Tyto nové skutečnosti měly dle stěžovatele být prokázány dle následujících důkazů: znalecký posudek MUDr. Vladimíra Zdražila, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie; znalecký posudek PhDr. Ivy Košťálové, znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie; prohlášení bývalé manželky a poškozené v trestní věci stěžovatele Jany K. (jedná se o pseudonym) ze dne 26. 11. 2014; lékařská zpráva z dětské psychiatrie s doporučením odkladu nástupu výkonu trestu odnětí svobody na dobu tří až šesti měsíců s ohledem na zdravotní stav nezletilých dětí stěžovatele a výslech svědků, mezi nimiž byly i dvě nezletilé děti stěžovatele a poškozené. Okresní soud neshledal důvody pro obnovu řízení dle § 278 trestního řádu, a tudíž návrh stěžovatele dle § 282 odst. 3 trestního řádu usnesením zamítl. Toto usnesení stěžovatel napadl stížností, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích svým usnesením dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

II. Námitky stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu v trestním řízení a s ním související kontradiktornost řízení, která je jedním z předpokladů spravedlivého procesu, neboť soud v řízení o povolení obnovy řízení odmítl provést důkaz výslechem nezletilých dětí stěžovatele, tedy jediných očitých svědků v dané trestní věci.

5. Dále byla dle stěžovatele porušena zásada nestrannosti soudu, neboť okresní soud si vytvořil zaujatý názor na stěžovatelovu věc, a to již v průběhu hlavního líčení v jeho věci, přičemž tato zaujatost proti stěžovateli byla zjevná i v řízení o povolení obnovy řízení. Zaujatost pak stěžovatel demonstruje na způsobu, kterým soud hodnotil důkazy, zejména svědecké výpovědi a znalecké posudky. Celé řízení bylo dle stěžovatele vedeno v duchu presumpce jeho viny.

6. Právo na spravedlivý proces bylo dle stěžovatele porušeno i tím, že protokol z veřejného zasedání ze dne 12. 5. 2015 byl obhájci stěžovatele i přes urgence zaslán až dne 11. 6. 2015, tj. pouze 4 dny před dalším veřejným zasedáním ve věci stěžovatele, čímž došlo ke zkrácení práv obhajoby.

7. Stěžovatel taktéž namítá extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry okresního soudu, což je okolnost, kterou obecné soudy dle názoru stěžovatele dostatečně nevypořádaly. Obecné soudy se zejména nevypořádaly se zjevnými nepravdami, které uvedla poškozená, a záměrně přehlížely výpovědi některých svědků. Stěžovatel namítá, že pečlivě studoval odbornou literaturu k tématu domácího násilí a dospěl k závěru, že v jeho věci k trestné činnosti nemohlo dojít.

8. Stěžovateli taktéž není známo složení senátu, v němž o jeho stížnosti proti zamítavému usnesení okresního soudu o povolení obnovy řízení rozhodoval krajský soud. Z rozvrhu práce je zřejmé, že předsedou senátu v jeho věci měl být JUDr. David Čejka, jehož zástupcem je JUDr. Šárka Pfeiferová, která nakonec v jeho věci byla předsedkyní senátu. Stěžovatel uvádí, že zůstává otázkou, kdo byli další členové senátu.

9. Stěžovatel krajskému soudu vytýká porušení svého práva na ústnost a veřejnost jednání, jakož i práva na osobní účast v řízení a práva být vyslechnut, když se rozhodl o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu rozhodnout v neveřejném zasedání. Tímto bylo dle stěžovatele porušeno rovněž jeho právo na veřejné vyhlášení rozhodnutí.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Vlastní posouzení věci

11. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Stěžovatel namítá porušení svého práva na obhajobu a s ním související zásady kontradiktornosti řízení z toho důvodu, že okresní soud nepovolil v řízení obnově výslech nezletilých dětí stěžovatele, zejména jeho syna. Okresní, jakož i krajský soud v řízení o stížnosti se touto námitkou zabývaly a dostatečně ji dle názoru Ústavního soudu odůvodnily s poukazem na to, že syn stěžovatele byl v hlavním líčení vyhodnocen znaleckým posudkem jako otcem silně manipulovaný, a tudíž okresní soud nepovažoval jeho výslech za přínosný či průkazný, a to i s ohledem na jeho ochranu, neboť syna stěžovatele lze taktéž považovat za oběť domácího násilí, k němuž dle pravomocného rozsudku ve věci stěžovatele, docházelo. Odmítnutím provedení tohoto důkazu okresním soudem nedošlo k porušení zásady kontradiktornosti řízení ani ke zkrácení práv obhajoby, taktéž nelze tento důkaz považovat za opomenutý.

14. V dalších svých námitkách stěžovatel poukazuje na jistou zaujatost okresního soudu vůči jeho osobě, kterou demonstruje na způsobu, jakým tento soud zejména hodnotil důkazy v jeho věci, a to jak v hlavním líčení, tak i v řízení o povolení obnovy řízení. Ústavní soud připomíná, že okresní soud při hodnocení důkazů požívá nezávislosti, která plyne z čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy a která se přímo promítá do principu volného hodnocení důkazů. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá.

15. Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se zásahu do jeho práva na zákonného soudce, Ústavní soud připomíná, že právo na zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009 (N 225/55 SbNU 105), sp. zn. III. ÚS 529/08 ze dne 12. 3. 2009 (N 55/52 SbNU 549), sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101)]. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen libovolný a účelový výběr soudů a soudců ad hoc. Právě z toho důvodu je, kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení jako garance proti možné svévoli součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1302/10 ze dne 20. 4. 2011). Do rámce základního práva na zákonného soudce Ústavní soud podřadil i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení. Osoba soudce ve složení senátů musí tedy být jista předem, než obžaloba ve věci trestní, dojde soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998 sp. zn. III. ÚS 200/98). Zásah do práva na zákonného soudce nelze dovozovat z pouhého faktu, že předsedou senátu ve věci stěžovatele byl jiný soudce, resp. soudkyně, než vyplývalo z rozvrhu práce, za předpokladu, že toto zastupování odpovídalo požadavkům transparentnosti a předvídatelnosti a bylo tedy seznatelné z rozvrhu práce. V daném případě evidentně bylo možné dovodit pravidla zastupování, neboť to stěžovatel i sám uvádí, když konstatuje, že z rozvrhu práce vyplývalo, že zastupováním předsedy senátu byla dle rozvrhu práce pověřena JUDr. Šárka Pfeiferová, která skutečně předsedkyní senátu krajského soudu místo JUDr. Davida Čejky ve věci stěžovatele byla. Na základě tohoto schématu lze taktéž dovodit, kteří soudci tvořili zbylou část senátu. Ústavní soud si pro zodpovězení otázky, zda je možno z protokolu o neveřejném zasedání ze dne 26. 8. 2015 ve věci vyřízení stížnosti stěžovatele proti usnesení okresního soudu ve věci návrhu na povolení obnovy řízení, zjistit, kdo byli další dva členové senátu, kteří o stížnosti rozhodovali, zapůjčil spis okresního soudu sp. zn. 2 T 191/2013. Z protokolu o neveřejném zasedání (č. j. 14 To 268/2015-774) je zřejmé, že předsedkyní senátu byla JUDr. Šárka Pfeiferová, dalšími dvěma členy senátu byli JUDr. David Čejka a Mgr. Petr Žanda. Stěžovatelově námitce, že je otázkou, kdo byli dva další členové senátu v případě stížnosti proti usnesení okresního soudu o zamítnutí obnovy řízení, Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit, neboť stěžovatel si tuto otázku mohl zodpovědět sám nahlédnutím do protokolu o neveřejném zasedání č. j. 14 To 26/2015-774.

16. Co do námitky stěžovatele spočívající v porušení jeho práva na veřejné projednání věci, Ústavní soud pro stručnost pouze připomíná, že zásady veřejnosti a ústnosti, které nepochybně patří mezi základní zásady trestního řízení, se uplatňují v celé své šíři v hlavním líčení před soudem prvního stupně, které je i těžištěm celého trestního řízení, neboť je těžištěm dokazování. Uplatňování těchto zásad je potom v různých stupních trestního řízení modifikováno, a to vzhledem ke specifikům té které fáze řízení. V řízení o opravném prostředku jsou obecně zákonem předvídány dvě formy projednání věci - veřejné a neveřejné zasedání. Pokud zákon pro projednání stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně předvídá konání neveřejného zasedání, není možné na základě výše uvedeného konstatovat porušení zásad veřejnosti a ústnosti a krajskému soudu není v tomto ohledu možno nic vytknout.

17. Pokud jde o tvrzené porušení práva na obhajobu spočívající v údajně pozdním zaslání protokolu z veřejného zasedání ze dne 12. 5. 2015 obhájci stěžovatele, Ústavní soud pouze podotýká, že právo obhajoby bylo zaručeno již tím, že stěžovateli v rámci veřejného zasedání byla dána efektivní možnost vyjádřit se ke všem důkazům v jeho věci, jakož i k postupu soudu v rámci veřejného zasedání. Ostatně veřejné zasedání spočívalo především v projednání důkazů, které on sám navrhl. V tomto duchu bylo právo stěžovatele na obhajobu, včetně jeho práva na kontradiktorní projednání věci zachováno. Zaslání vyžádaného protokolu z veřejného zasedání, které nenastalo neprodleně po žádosti stěžovatele, nýbrž s jistým zpožděním, nelze považovat za ústavněprávní zásah do práva na spravedlivý proces, neboť zásadní je, že stěžovateli byla dána možnost se veřejného zasedání osobně zúčastnit a vyjadřovat se k jeho průběhu.

18. Ústavní soud v této souvislosti uzavírá, že řízení o povolení obnovy řízení je specifickým druhem řízení, k jehož povaze, jakož i k principům v rámci něho uplatňovaných se Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně vyjádřil. Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí, dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [např. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. V tomto řízení se nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), přesto je však toto řízení svým charakterem v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé [viz nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. Tedy i v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit [(srov. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)]. Ve věci stěžovatele všechny tyto zmiňované principy dodrženy byly, jak vyplývá zejména z odůvodnění napadených rozhodnutí.

19. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají relevantní zákonné úpravě. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.

20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

21. Ústavní soud neshledal důvod pro vyhovění návrhu stěžovatele na přednostní projednání jeho věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť skutečnost, že stěžovatel v době podání ústavní stížnosti vykonává trest odnětí svobody, bez dalšího naléhavost věci nezpůsobuje.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 9. srpna 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu