II.ÚS 336/06 ze dne 28. 3. 2007
N 56/44 SbNU 719
K právo obviněného nahlížet do vyšetřovacího spisu v řízení o návrhu na vzetí do vazby
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 28. března 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 ve věci ústavní stížnosti L. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2006 sp. zn. 44 To 262/2006 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. března 2006 sp. zn. 43 Nt 46/2006, jimiž byla stěžovatelka vzata do vazby.

I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2006 sp. zn. 44 To 262/2006 a usnesením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. března 2006 sp. zn. 43 Nt 46/2006 byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky tím, že nepřezkoumávaly důsledně důkazy, z nichž mělo vyplývat důvodné podezření o vině stěžovatelky, dále byl porušen čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod tím, že tato rozhodnutí byla založena na skutečnostech zjištěných orgány činnými v trestním řízení, se kterými nebyla stěžovatelka žádným způsobem seznámena, a konečně byl porušen čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, když byla v důsledku takového postupu stěžovatelka omezena na osobní svobodě.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění



Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 31. května 2006, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. března 2006 sp. zn. 43 Nt 46/2006, kterým byla vzata do vazby, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2006 sp. zn. 44 To 262/2006, kterým byla zamítnuta její stížnost. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích základních práv podle čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z listin předložených stěžovatelkou, ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 46/2006 a ze spisu Policie České republiky ČTS: ÚOOZ-99/V7-2005 (Akce Antropoid) Ústavní soud zjistil, že 12. října 2005 byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestných činů účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 trestního zákona a přípravy trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a) a odst. 4 trestního zákona, které se týkalo činností osob souvisejících s činností tzv. Solncevské zločinecké skupiny ohledně deblokace dluhu Kazašské republiky vůči České republice. Takto zahájené úkony trestního řízení byly rozšířeny 23. ledna 2006 o další podezření ze spáchání trestných činů přijímání úplatků podle § 160 odst. 1 a 4 písm. b) trestního zákona, podplácení podle § 161 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona, pletichy ve veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) trestního zákona, úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 a 5 trestního zákona ve formě účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 trestního zákona, které se týkaly snahy obchodní společnosti BIOPAL Kolín získat, díky kontaktům na osoby zaměstnané v ústředních orgánech státní správy, kvótu na výrobu bioethanolu. V tomto řízení bylo státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze podle § 158d odst. 2 a 4 trestního řádu povoleno sledování F. V., a to na dobu od 20. října 2005 do 20. dubna 2006. Dne 3. března 2006 byl podle § 83a odst. 1 trestního řádu policejním orgánem vydán příkaz k prohlídce kanceláře stěžovatelky, která se za přítomnosti stěžovatelky uskutečnila 9. března 2006. Usnesením policejního orgánu ze dne 6. března 2006 ČTS: ÚOOZ-99/V7-2005 bylo proti stěžovatelce, Ing. F. V., Josefu J., Jaromíru J., Ing. R. P. a J. L. zahájeno trestní stíhání. Stěžovatelka je trestně stíhána pro trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 1 a odst. 4 písm. a) trestního zákona. Vytýkané jednání spočívá v tom, že Ing. F. V. měl úplatek ve výši 15 000 000 Kč, získaný od Jaromíra J. a R. P., použít k podplácení stěžovatelky a dalších osob, kterým měl nezjištěným způsobem předat finanční hotovost ve výši nejméně 1 000 000 Kč s cílem využít jejich vlivu při eventuálním pokračování výběrových řízení či přidělení licence na výrobu bioethanolu a získání odběratelsko-dodavatelských smluv. Z usnesení o zahájení trestního stíhání vyplývá, že je podloženo jednak usneseními vlády, dále výpisy z účtů obchodní společnosti BIOFERM - lihovar Kolín, a. s., a D. V. a použitím operativně pátracích prostředků, které v době vydání usnesení podléhaly stupni utajení "vyhrazené" a "důvěrné". Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podala stěžovatelka stížnost, která byla jako nedůvodná zamítnuta usnesením obvodního státního zástupce pro Prahu 1 ze dne 26. dubna 2006 s tím, že zahájení trestního stíhání je odůvodněno zejména vyhodnocením odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i vyhodnocením úředního záznamu o vytěžení procesních úkonů podle § 158d odst. 1 a 2 trestního řádu. Vyšetřovací spis, poskytnutý policejním orgánem Ústavnímu soudu, přitom neobsahuje soudní příkaz podle § 88 odst. 2 trestního řádu, který by byl vydán před 2. květnem 2006, ani provedené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Policejní orgán to Ústavnímu soudu odůvodnil tím, že doposud nejsou zpracovány veškeré odposlechy a že tyto jsou v současné době v režimu utajení "vyhrazené" a "důvěrné". Dne 6. března 2006 byla soudcem Obvodního soudu pro Prahu 5 nařízena domovní prohlídka bydliště stěžovatelky, která byla za přítomnosti stěžovatelky provedena 9. března 2006, přičemž fotodokumentace této prohlídky byla z důvodu závady policejní výpočetní techniky ztracena. Dne 13. března 2006 požádal obhájce stěžovatelky o nahlédnutí do spisu, což bylo policejním orgánem "z vážných důvodů" odepřeno. Nahlédnutí do spisu bylo umožněno až dne 20. června 2006, aniž by však bylo umožněno nahlédnout do přepisů odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu a aniž by byl umožněn jeho poslech. Je přitom obecně známou skutečností, že dne 29. května 2006 vypovídal před Výborem pro obranu a bezpečnost Poslanecké sněmovny Parlamentu ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Policie České republiky, Jan Kubice, který současně předložil poslancům dokumenty vztahující se i k posuzovanému řízení. Následujícího dne byla na webových stránkách Českého rozhlasu zveřejněna část těchto dokumentů, mezi jinými i vyhodnocení provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu týkající se stěžovatelky, obviněných V. a L.

V tomto řízení byla stěžovatelka vzata do vazby usnesením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. března 2006 sp. zn. 43 Nt 46/2006, a to z důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2006 sp. zn. 44 To 262/2006 pak byla zamítnuta její stížnost, která byla projednávána společně se stížností obviněného JUDr. M. Č. Před rozhodnutím byly provedeny důkazy čtením napadeného usnesení, protokoly o výsleších utajeného svědka P. Č., Š. H. a A. Č. (pracovnice firmy JUDr. Č.) a "podstatného obsahu celého spisu, který měl stížnostní soud k dispozici". Z této vazby byla propuštěna usnesením obvodního státního zástupce pro Prahu 1 ze dne 5. května 2006 č. j. 1 Zt 111/2006-389.

Policejní orgán na doplňující výzvu Ústavnímu soudu sdělil, že není schopen jednoznačně odpovědět na otázku, zda obsah spisu, který byl Ústavnímu soudu zapůjčen, byl shodný s tím, který byl postoupen dozorujícímu státnímu zástupci a posléze soudu rozhodujícímu o vazbě, a to s ohledem na personální obměnu na straně policistů. Podle něj se však lze domnívat, že byl shodný, což je možné podle něj ověřit u dozorujícího státního zástupce a soudu. Příkazy podle § 88 trestního řádu se ve spise nacházejí až od doby jejich odtajnění (tj. od 2. resp. 4. ledna 2007). Do té doby byly vedeny pod stupněm utajení "vyhrazené" a "důvěrné" samostatně a obecným soudům zřejmě nebyly předloženy. Pouze dne 21. dubna 2006 byl Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 předán úřední záznam o vytěžení procesních úkonů dle § 88 odst. 1 a § 158d odst. 1 a 2 trestního řádu, který byl veden ve stupni utajení "vyhrazené".

Ke sdělení policejního orgánu byly přiloženy příkazy soudce Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. října 2005 sp. zn. Nt 1546/2005, ze dne 25. listopadu 2005 sp. zn. 37 Nt 1609/2005/V a ze dne 7. února 2006 sp. zn. 37 Nt 1287/2006/V, kterými byly nařízeny odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu na dvou telefonních stanicích a adrese elektronické pošty, které užíval F. V. Dále byl přiložen příkaz soudce téhož soudu ze dne 31. ledna 2006 sp. zn. 37 Nt 1275/2006, kterým byl nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu na telefonní stanici užívané J. L. Byl konečně připojen i úřední záznam policejního orgánu o vytěžení procesních úkonů podle § 88 odst. 1 a § 158d odst. 1 a 2 trestního řádu ze dne 10. března 2006, který obsahuje i závěry o účasti stěžovatelky na trestné činnosti, které mají vyplývat z odposlechu hovoru mezi obviněným L. a stěžovatelkou. Tento úřední záznam obsahuje v závěru údaj o tom, že informace byly sepsány pro potřeby soudce Obvodního soudu pro Prahu 1, který bude rozhodovat o uvalení vazby.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá absenci zákonných náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání a dále to, že jí ani jejímu obhájci nebylo před vzetím do vazby umožněno nahlédnout do spisu a zjistit tak důvody a věcné argumenty návrhu na vzetí do vazby.

Konkrétně namítá, že v rozporu s právním názorem obsaženým v nálezu sp. zn. III. ÚS 271/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 24) není z popisu vytýkaného skutku zřejmé, co přesně měla udělat (jak to probíhalo) ani že by peníze úmyslně přijímala jako úplatek. Popsaný skutek přitom není ani nijak odůvodněn, jak bylo namítáno již v řízení o návrhu na vzetí do vazby.

Dále poukazuje na přední místo práva na spravedlivý proces v katalogu základních práv. V té souvislosti poukazuje na jeho atributy - kontradiktornost a rovnost zbraní. Argumentuje rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt proti Belgii (ze dne 17. ledna 1970, č. 2689/65. Série A. č. 11), Garcia Alva proti Německu (ze dne 13. února 2001, č. 23541/94), Schöps proti Německu (ze dne 13. února 2001, č. 25116/94), Lamy proti Belgii (ze dne 30. března 1989, č. 10444/83. Série A č. 151), Nikolova proti Bulharsku (ze dne 25. března 1999, č. 31195/96), a Niedbała proti Polsku (ze dne 4. července 2000, č. 27915/95). Z těch vyplývá, že v řízení o vzetí do vazby musí být obhajobě zpřístupněny důkazy, na nichž je založen návrh na vzetí do vazby a potažmo i následné rozhodnutí soudu. Jen tak je totiž obhajobě dána účinná možnost vyvracet důvody vazby založené na obsahu spisu. S ohledem na názor Bohumila Repíka (Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. 1. vydání. Praha: Orac, 2002. str. 233-4) lze sice utajit část získaných informací, aby bylo podezřelému zamezeno zničit důkazy nebo znemožnit řádný výkon spravedlnosti, což však nemůže být důvodem zatajení informací podstatných pro posouzení zákonnosti vazby. V posuzovaném případě jí byly zatajeny informace ze spisu, a proto nemohla účinně vyvracet důvody vazby v návrhu na vzetí do vazby založené na obsahu spisu.

Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze plně odkázal na své rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná. Na výzvu Ústavního soudu doplnil, že součástí vyšetřovacího spisu, jímž provedl důkaz, byl přepis podstatné části telefonických odposlechů, zejména hovorů obviněného L. s obviněným V. Odkázal přitom na vyšetřovací spis, v němž mají být tyto přepisy založené. Poukázal na to, že právě pro založení přepisu podstatných částí odposlechů založených ve spise bylo obviněným odepřeno nahlédnutí.

Obvodní soud pro Prahu 1 plně odkázal na své usnesení s tím, že v otázce nahlédnutí do spisu považuje za zcela vyčerpávající argumentaci odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze.

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Městské státní zastupitelství v Praze na výzvu Ústavního soudu nijak nereagovalo.

Podstata ústavní stížnosti napadá jednak usnesení o zahájení trestního stíhání co do jeho formálních náležitostí a dále pak s ním bezprostředně související proces vzetí stěžovatelky do vazby.

Pokud se týče usnesení o zahájení trestního stíhání, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. K samotnému usnesení o zahájení trestního stíhání přitom dodal, že nelze přeceňovat stylistickou pregnantnost obsahu takovýchto usnesení, s tím, že přirozeně musejí vykazovat náležitosti požadované zejména v § 134 odst. 1, 2 a § 160 odst. 1 trestního řádu (souhrnně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, usn. č. 4).

V posuzovaném případě je z usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky zřejmé, že je jí vytýkáno převzetí finanční hotovosti ve výši nejméně 1 000 000 Kč pro svoji osobu, dodané obchodní společností BIOFERM - lihovar Kolín, a. s., v souvislosti se zajištěním výrobních licencí a získání odběratelsko-dodavatelských smluv v rámci vládního programu "Podpora programu výroby bioethanolu pro jeho přimíchávání do benzínů, pro záměnu metanolu při výrobě metylesteru řepkového oleje, a metltercbutyléteru a jako alternativního paliva s podporou jeho uplatnění na tuzemském trhu". Z usnesení o zahájení trestního stíhání vyplývá, že je obvinění podloženo určitými usneseními vlády, výpisy ze dvou účtů u peněžních ústavů a "použitím operativně pátracích prostředků, které v současné době podléhají stupni utajení "VYHRAZENÉ" a "DŮVĚRNÉ".

Podle shora uvedeného náhledu Ústavního soudu na danou problematiku to lze považovat za dostatečné naplnění procesních předpisů pro zahájení trestního řízení proti stěžovatelce s tím, že z povahy věci je zřejmé, že v přípravném řízení může být obhajobě důvodně zamezen přístup do vyšetřovacího spisu podle § 65 odst. 2 trestního řádu. Tento postup již dříve Ústavní soud označil za předpokládanou možnost omezení práva nahlížet do spisů v počátcích vyšetřování, kdy nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje nezúčastněných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika, obsažená v realizaci práva obviněného (obhájce) nahlížet již v přípravném řízení do spisu, je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality jako je např. organizovaná kriminalita s mezinárodními prvky. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestněprocesní teorie i praxe dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení (nález sp. zn. III. ÚS 239/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 80).

V případě vzetí obviněného do vazby, jíž je prolamována ústavně zaručená osobní svoboda, která je na předních místech v katalozích základních práv a svobod, proto musí být náhled na postup orgánů veřejné moci přísnější.

V právně obdobné situaci Ústavní soud v minulosti sice konstatoval, že zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí pro trestní řízení jako celek, neuplatňují se však ve všech stadiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání.

Vždy je však nutno zajistit, aby obviněnému (obhájci) byly poskytnuty v přiměřeném rozsahu důkazy nebo jiné informace potřebné v daném stadiu trestního řízení k jeho obhajobě. Při rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby je třeba obviněného seznámit zejména s důvody zahájení trestního stíhání a s důvody, pro něž je navrhováno vzetí do vazby. Způsob seznámení s těmito skutečnostmi však není trestním řádem předepsán, zejména není předepsáno, že by obviněnému (obhájci) muselo být umožněno nahlédnutí do spisu. Seznámení lze učinit i tak, že soudce ústně obviněnému reprodukuje obsah návrhu státního zástupce na vzetí do vazby, z něhož jsou patrny jak důvody vazby, tak skutkové okolnosti, z nichž tyto důvody vazby vyplývají (nález sp. zn. III. ÚS 239/04, uveřejněn jak uvedeno výše).

Na tomto zásadním právním názoru nehodlá Ústavní soud ani při posuzování tohoto případu nic měnit. Jako doplnění uvedeného je třeba uvést, že v rámci řízení o návrhu na vzetí obviněného do vazby je tedy třeba seznámit obviněného vždy s formou, resp. povahou důkazů (tj. o jaké důkazy se konkrétně jedná), jakož i se zákonností jejich opatření orgány veřejné žaloby (tj. zejména s existujícími kontrolními mechanismy vztahujícími se k danému důkazu). Pokud jsou pro to důvody hodné zvláštního zřetele (jak bylo uvedeno výše), není nutné obviněného seznámit se všemi konkrétními skutečnostmi, které z těchto důkazů vyplývají. Vždy je tedy nutné dát obviněnému v tomto řízení prostor pro efektivní obhajobu poskytnutím přiměřených informací získaných veřejnou žalobou. Bez toho by totiž byl soudní výslech předcházející vzetí obviněného do vazby pouhou formalitou postrádající jakýkoliv reálný význam pro naplnění zásad spravedlivého řízení.

Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti přímo dovodil, že rovnost zbraní není zaručena, pokud je advokátovi odepřen přístup k těm dokumentům vyšetřovacího spisu, které jsou podstatné pro účinné zpochybnění zákonnosti vazby jeho klienta (viz rozsudek Lamy v. Belgie z 30. března 1989, Řada A, č. 151, str. 16 - 17, § 229, rozsudek Nikolová versus Bulharsko ze dne 25. března 1999, § 58 in 70/1999 Sb. r. ES, a jiné). Jde totiž o ochranu "konkrétních a skutečných práv", a nikoli práv "teoretických či iluzorních" (viz z mnoha dalších Papamichalopoulos a ostatní proti Řecku, rozsudek ze dne 24. června 1993, série A č. 260-B, § 42).

V řízení o návrhu na vzetí do vazby není tedy možné zcela vyloučit, aby obviněný (jeho obhájce) získal takové informace z vyšetřovacího spisu, které alespoň v minimální míře dodávají důvodnost jak zahájenému trestnímu stíhání, tak některému ze zákonných vazebních důvodů. Je přitom ústavně souladné, aby veškeré ostatní skutečnosti, vyplývající z vyšetřovacího spisu, nebyly nijak zpřístupněny. Tento moment vazebního řízení přitom není výslovně upraven v § 77 odst. 2 trestního řádu, avšak vyplývá z ústavních principů zakotvených v čl. 8 Listiny a v její hlavě páté.

V posuzovaném případě návrh na vzetí do vazby důvody trestního stíhání neobsahuje vůbec, neboť pouze opakuje popis vytýkaného skutku. Vazební důvody jsou pak v tomto návrhu konkretizovány pro stěžovatelku a dalších pět obviněných společně tak, že útěkový důvod vazby je odůvodněn obavou z útěku nebo skrývání obviněných "vesměs nadstandardně finančně zajištěných" a ohrožených vysokou trestní sazbou, koluzní důvod vazby je odůvodněn ohledem na doposud nevyslechnuté svědky a předstižní důvod vazby je odůvodněn obavou z nelegálního ovlivňování případné veřejné zakázky ve snaze získat výrobu bioethanolu a ovlivňovat trestní řízení, které je proti nim vedeno. Aniž by stěžovatelce (jejímu obhájci) bylo před rozhodnutím o návrhu na vzetí do vazby umožněno nahlédnout do spisu (ačkoliv to obhájce výslovně namítal), byla stěžovatelka vzata do vazby z koluzního důvodu.

Soud prvního stupně se k důvodnosti trestního stíhání vyslovil pouze v obecné rovině a zaměřil se na podrobný rozbor vazebních důvodů. Soud druhého stupně se ve svém rozhodnutí zaměřil jednak na námitku o absenci tvrzení ohledně propojenosti stěžovatelky s ostatními osobami, a to vyhodnocením výsledků prohlídky pracoviště stěžovatelky. Závěr o důvodnosti trestního stíhání pak dovodil obecně z odposlechů, které s vyšetřovanou trestnou činností souvisí a se kterými se tento soud měl seznámit. V té souvislosti soud druhého stupně zároveň konstatoval, že veškeré odposlechy jsou v režimu utajení ve stupni "vyhrazené" a že "v současné době probíhá vyhodnocování jednotlivých odposlechů a také selekce těch odposlechů, které s vyšetřovanou trestnou činností nesouvisí".

Je tedy zřejmé, že důvody trestního stíhání, respektive doposud orgány činnými v trestním řízení zjištěnými skutečnostmi, z nichž tyto důvody vyplývají, se zabýval až v důsledku stížnosti stěžovatelky soud druhého stupně. Jen ten totiž své rozhodnutí odůvodnil poukazem na konkrétní skutečnosti, které měly vyplývat ze spisu - výsledky prohlídky pracoviště stěžovatelky a především (nekonkretizovanými) odposlechy. Ústavní soud však zjistil, že je zcela nepochybné pouze to, že měly obecné soudy k dispozici všechny údaje vztahující se k prohlídce pracoviště stěžovatelky.

Z výše uvedeného vyjádření policejního orgánu, kterému odpovídal i stav vyšetřovacího spisu vyžádaný Ústavním soudem, je zcela nepochybné, že obecné soudy neměly k dispozici příkazy, na jejichž základě byly odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu v posuzované věci prováděny. Ty byly totiž v době rozhodování o vazbě stěžovatelky v důsledku utajení takto získaných důkazních prostředků od spisu odděleny, aniž byly pro potřeby soudního rozhodnutí kýmkoliv vyžádány. Proto obecné soudy vůbec nemohly přezkoumat zákonnost takto získaných důkazů.

Co se týče vlastních záznamů telekomunikačního provozu, uvedl soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném ústavní stížností přiměřeně totéž, co bylo uvedeno ve sdělení policejního orgánu Ústavnímu soudu jako důvod, proč se záznamy odposlechů telekomunikačního provozu ve spisu v době jeho vyžádání nenacházejí. V obou případech je totiž odkazováno na probíhající zpracovávání těchto důkazů. Za této situace je nucen Ústavní soud konstatovat, že jediným existujícím "výstupem" orgánů veřejné žaloby ohledně provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu nepochybně byl v době rozhodování o vazbě stěžovatelky pouze úřední záznam policejního orgánu o vytěžení procesních úkonů dle § 88 odst. 1 a § 158d odst. 1 a 2 trestního řádu, který byl podle svého znění vypracován právě pro potřeby rozhodování o vazbě. Z toho pak plyne, že jen tento úřední záznam, a nikoliv vlastní záznamy provedených odposlechů telekomunikačního provozu (ať už v jakékoliv formě či míře), byl obecným soudům v době jejich rozhodování k dispozici.

Obecné soudy tudíž zcela rezignovaly na svoji přezkumnou funkci a bez dalšího vycházely výlučně ze závěrů orgánů veřejné žaloby, aniž by se zabývaly podklady, z nichž tyto závěry vycházejí. K této ústavněprávně zcela nepřípustné rezignaci na pravomoci obecných soudů Ústavní soud podotýká, že povinnost trestně stíhat všechny trestné činy je v § 2 odst. 3 trestního řádu uložena státnímu zástupci coby zástupci veřejné žaloby v trestním řízení [čl. 80 odst. 1 alinea prima Ústavy České republiky]. Je tedy jeho úkolem, aby učinil řádně vše potřebné k náležitému zjištění trestných činů a jejich pachatelů, a aby v důsledku toho mohlo být soudem provedeno spravedlivé řízení a rozhodnuto o vině a trestu za trestné činy. V trestním řízení je úkolem soudů nejen rozhodovat o vině a trestu za trestné činy, ale i poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům (čl. 90 Ústavy České republiky). Soud je tedy arbitrem, a není možné, aby byl zároveň pomocníkem, který upraví nebo doplní podání státního zástupce tak, aby mu mohl vyhovět nebo aby za tím účelem napravil vadný postup kteréhokoliv z orgánů veřejné žaloby (srov. sp. zn. II. ÚS 93/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 75).

Zároveň je zřejmé, že o souhrnu důkazů odůvodňujících trestní stíhání se stěžovatelka (její obhájce) před rozhodnutím o vazbě (a potažmo i před rozhodnutím o stížnosti proti rozhodnutí o vazbě) neměla možnost nijak dozvědět, neboť jí ani policejní orgán, ani státní zástupce a konečně ani soud neumožnili nahlédnout do spisu ani ji jinak neinformovali o důkazech proti ní. S ohledem na to, že se záznamy uskutečněných odposlechů telekomunikačního provozu ve spise vůbec nenacházely, nebyl vůbec dán důvod odepření práva stěžovatelky na nahlédnutí do spisu, jak ve svém vyjádření k ústavní stížnosti dovozoval Městský soud v Praze. Ve světle tohoto zjištění a z toho plynoucího závěru o rezignaci obecných soudů na vlastní kontrolní funkci, jak bylo uvedeno výše, považuje Ústavní soud odepření práva nahlédnout do spisu za projev kabinetní justice, který do prostředí demokratického právního státu nepatří.

Je konečně paradoxní, že zatímco stěžovatelce (resp. jejímu obhájci) bylo odepřeno nahlédnout do vyšetřovacího spisu, bylo orgány veřejné žaloby dopuštěno, že od 30. května 2006 je díky vystoupení ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Policie České republiky, Jana Kubice, před Výborem pro obranu a bezpečnost Poslanecké sněmovny Parlamentu, dostupné na internetu veřejnosti vytěžení záznamu odposlechů telekomunikačního provozu telefonních stanic užívaných obviněným L. a V., které se týká stěžovatelky. Pouze toto vytěžení přitom bylo známo obecným soudům v době rozhodování o vazbě stěžovatelky, jak bylo uvedeno výše.

Pokud soud druhého stupně poukazoval ohledně námitky stěžovatelky v tomto směru na znění § 65 odst. 2 trestního řádu (jakož i na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 105), jednalo se sice o pregnantní výklad oprávnění státního zástupce v přípravném stadiu trestního řízení (které však rovněž není neomezené), který se ale zcela minul s procedurou vazebního řízení a ústavně zakotvenými principy, kterými je ovládáno. Ve vazebním řízení před soudem totiž obviněný musí mít možnost se v určité nezbytné míře a určitým způsobem seznámit s důkazním materiálem, na jehož základě je navrhováno omezení jeho osobní svobody vazbou, jak bylo uvedeno výše. Na tom nic nemění ani to, že některé z těchto skutečností jsou vedeny v režimu utajení, neboť způsob seznamování advokáta v roli obhájce v trestním řízení s utajovanými skutečnostmi je trestním řádem upraven (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 41/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 10, vyhlášen pod č. 98/2004 Sb.).

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") zčásti vyhověl. Podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona vyslovuje, že obecné soudy porušily čl. 90 Ústavy tím, že nepřezkoumávaly důsledně důkazy, z nichž mělo vyplývat důvodné podezření o vině stěžovatelky. Dále obecné soudy porušily čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 40 odst. 3 Listiny tím, že stěžovatelce neumožnily, aby se seznámila s podklady, na jejichž základě bylo navrhováno její vzetí do vazby. Konečně obecné soudy porušily čl. 8 odst. 5 Listiny, když v důsledku svého postupu omezily stěžovatelku na osobní svobodě.

S ohledem na to, že byla stěžovatelka v mezidobí propuštěna z vazby na svobodu a její osobní svoboda již tedy není napadenými rozhodnutími omezena, byla ústavní stížnost v části navrhující jejich zrušení v souladu s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu (srov. sp. zn. IV. ÚS 482/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 92), odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona. V této části ústavní stížnost postrádá opodstatnění, protože zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu Ústavního soudu, který by měl vliv na situaci stěžovatelky. Trestní stíhání proti stěžovatelce však nadále trvá, a nadále tedy trvá možnost opětovného vzetí stěžovatelky do vazby z totožných nebo obdobných důvodů. Přitom nadále trvá i podstata postoje orgánů činných v trestním řízení k informovanosti stěžovatelky, která byla shledána rozpornou s ústavně zaručenými základními právy a svobodami stěžovatelky. Proto Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost jako celek.

Ústavní soud upustil od ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a obecné soudy s tímto postupem souhlasily, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo a stěžovatelka a Městské státní zastupitelství v Praze nijak nereagovalo na výzvu Ústavního soudu obsahující žádost o udělení souhlasu s tímto postupem s upozorněním, že absence reakce bude považována za souhlas. Proto Ústavní soud uzavírá, že podmínky pro uvedený postup podle § 44 odst. 2 zákona byly dány.