II.ÚS 3374/11 ze dne 19. 4. 2012
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. T., právně zastoupeného JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem Bratří Čapků 1851/24, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011 č. j. 11 Td 38/2011-6, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2011, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo v trestní věci obviněných J. B., stěžovatele a dalších osob dle § 25 trestního řádu rozhodnuto o odnětí věci Vrchnímu soudu v Praze a jejím přikázání Vrchnímu soudu v Olomouci.

Nejvyšší soud rozhodoval k návrhu Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře poté, co odvolání státní zástupkyně, obviněných a některých poškozených proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 9 T 1/2007, předložené Vrchnímu soudu v Olomouci (s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 11 Td 68/2006), Vrchní soud v Olomouci nejprve vrátil bez věcného vyřízení krajskému soudu. Svůj postup odůvodnil tak, že citované usnesení Nejvyššího soudu o delegaci se dotýká pouze konkrétní věci, o níž bylo rozhodováno, a krajský soud následně navrhl odnětí a přikázání věci s tím, že stále existují důvody vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 11 Td 68/2006. Přitom krajský soud uvedl, že tento návrh předkládá z důvodu opatrnosti, ač podle jeho názoru již předchozí citované rozhodnutí Nejvyššího soudu se vztahovalo na všechny další v této věci podané opravné prostředky.

Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odůvodnil tak, že "v trestní věci J. B. a spol. je věcně a místně příslušný k projednání opravných prostředků proti rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, Vrchní soud v Praze, přičemž tomuto soudu byla ze závažných důvodů v souladu s § 25 trestního řádu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 11 Td 68/2006, v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 11 Td 3/2006, věc odňata s ohledem na možnou podjatost soudců tohoto soudu a tento názor zastává Nejvyšší soud i nadále, to znamená i v tomto a každém dalším případě, kdy by ve věci měl rozhodovat Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně, pokud se důvody uvedené v rozhodnutí ze dne 23. 2. 2006 nezmění. V současné době je Z. S., na jehož dřívější úzké kontakty s obviněnými v dané věci bylo poukazováno, stále soudcem Vrchního soudu v Praze, tedy důvody vyjádřené ve výše citovaných rozhodnutích trvají. Nejvyšší soud tedy výrokem tohoto usnesení rozhodl o odnětí a přikázání celé trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pro řízení o opravných prostředcích, a to i o těch, které budou v budoucnu teprve případně podány.".

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění napadeného usnesení je velice kusé. Nejvyšší soud se dle stěžovatele při rozhodování nevypořádal s tím, proč z rozhodování vyřadil celý Vrchní soud v Praze, pokud by mohl být ve věci podjatý jediný soudce tohoto soudu. Soudce Vrchního soudu v Praze Z. S. není spoluobžalovaný v projednávané trestní věci, je shledáván způsobilým vykonávat funkci soudce, a proto působení jeho osoby na Vrchním soudu v Praze nemůže zakládat možnost využití zákonné výjimky dle § 25 trestního řádu a vybočení z ústavního principu.

Za tohoto stavu je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení jeho základního práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 téže Listiny.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především poukazuje na to, že proti témuž usnesení Nejvyššího soudu podalo ústavní stížnost několik osob, a to kromě stěžovatele i V. V., D. T. a L. K.

Ústavní stížnosti V. V. a D. T. Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 2742/11 a ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 3146/11 jako zjevně neopodstatněné. V citovaných usneseních Ústavní soud uvedl zejména následující:

"Jakkoliv stěžovatel podrobně poukazuje na řadu judikátů a obecných východisek souvisejících s problematikou odnětí a přikázání věci, Ústavní soud není přesvědčen o tom, že z jejich aplikace na projednávanou věc nezbytně vyplývají takové závěry, jaké činí. Nutno zdůraznit, že je vždy třeba vycházet z konkrétních okolností daného případu, v dané situaci se tedy zabývat vazbami osob obviněných či jinak figurujících v trestním řízení k soudcům předmětného soudu (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 266/03). Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem potud, že existence důvodů pro vyloučení jednoho ze soudců soudu sama o sobě nepostačuje k odůvodnění odnětí a přikázání věci zcela jinému soudu. V daném případě však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že by nepůsobilo věrohodně, aby soud, na jehož trestním úseku Z. S. působí, v této trestní věci jakkoliv rozhodoval, též na základě daného způsobu a četnosti, s jakou je citovaný soudce zmiňován v důkazech shromážděných v přípravném řízení, a to především v přepisech telefonních odposlechů, v přinejmenším podezřelých souvislostech. Dle Ústavního soudu je navíc v posuzovaném případě potřebné se možné podjatosti soudců zvláště vyvarovat, kdy trestná činnost obviněných měla probíhat na soudní půdě v souvislosti se soudní činností. Zcela bez významu pak není ani fakt, že Vrchní soud v Olomouci, kterému byla věc nyní přikázána, již dříve v dané trestní věci rozhodoval v případě jiného opravného prostředku na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 11 Td 68/2006, kdy je bezpochyby vhodné, aby v tomto směru došlo ke sjednocení. Ústavní soud tedy, byť lze připustit, že odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení je poněkud strohé, nezjistil, že by pro předmětné odnětí a přikázání věci absentovaly věcné důvody.

Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 Listiny), je dle konstantní judikatury Ústavního soudu ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Takovýto stav Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.".

Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou.

Uvedené konstatovaní platí tím spíše za situace, kdy Ústavní soud rozhodl o ústavních stížnostech jiných stěžovatelů směřujících proti stejnému rozhodnutí. Ústavní soud se proto ani v nyní projednávané věci neodchyluje od svých předchozích shora uvedených usnesení a pro stručnost, tedy z důvodu hospodárnosti, na ně v nyní projednávané věci pouze odkazuje.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal tvrzené porušení základních práv či svobod stěžovatele, ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2012


Stanislav Balík
předseda senátu




Odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka


Hlasoval jsem pro výrok usnesení, moje odlišné stanovisko tedy směřuje toliko k odůvodnění.

Přiznávám se, že jsem pro výrok hlasoval jako pro menší zlo jenom proto, že jsem se ocitl tak trochu v procesní pasti. Stěžovatelovi spoluobžalovaní již totiž mají pravomocně Ústavním soudem rozhodnuto o tom, že jejich věc bude soudit Vrchní soud v Olomouci, kasační nález v této věci by tak situaci značně komplikoval.

Vnímám i jistou dávku subsidiarity. Ukázalo-li by se, že podjatými by byli členové senátu, kteří budou nově rozhodovat ve stěžovatelově věci, nic nebrání podle mého názoru tomu, aby stěžovatel napadl konečné rozhodnutí obecných soudů i s argumentem podjatosti. Podjatost navíc nepresumuji.

Zamítnutí ústavní stížnosti?

Jen to ne, pak by se takové rozhodnutí stalo závazným...

Přejdu nyní k odnětí věci.

x x x

Pan stěžovatel si telefonoval se soudcem Vrchního soudu v Praze Zdeňkem Sovákem.

Zdeněk Sovák zkoušel nedávno při advokátních zkouškách v senátu se Stanislavem Balíkem.

Stanislav Balík se podepsal na plzeňských právech do indexu Jiřího Pospíšila.

Jiří Pospíšil se setkává s Václavem Klausem.

Václav Klaus umí mezi čtyřma očima pohovořit s Barackem Obamou.

Barack Obama má telefonní horkou linku k Vladimíru Putinovi.

Vladimír Putin je i ve "svaté Wikipedii" k vidění na fotografii s předsedou Ústavního soudu Ruské federace Valerijem Dmitrijevičem Zorkinem.

Valerij Dmitrijevič před časem obědval se Stanislavem Balíkem přibližně dvacet kilometrů od hranic Dagestánu.

Stanislav Balík se účastní sněmu České advokátní komory, na němž má aktivní i pasivní volební právo Aleš Dvouletý.

Aleš Dvouletý zastupuje stěžovatele ...

x x x

... stěžovatel si telefonoval se soudcem Vrchního soudu v Praze Zdeňkem Sovákem.

Zdeněk Sovák zkoušel nedávno při advokátních zkouškách v senátu se Stanislavem Balíkem.

Stanislav Balík si již počátkem tisíciletí na výročním zasedání American Bar Association vyměnil kontakt se soudcem Nejvyššího soudu USA Anthony Kennedym.

Anthony Kennedy to nemá daleko do kanceláře kolegy soudce Antonia Scalii.

Soudce Antonio Scalia přijel mimo jiné i za Stanislavem Balíkem na návštěvu Ústavního soudu ČR do Brna.

Stanislav Balík se účastní sněmu České advokátní komory, na němž má aktivní i pasivní volební právo Aleš Dvouletý.

Aleš Dvouletý zastupuje stěžovatele ...


x x x

Štěstí, že o stěžovatelově věci nebude rozhodovat ani Konstitucionnyj Sud Rossijskoj Federacii*) ani Supreme Court of the United States?

Nebo je to smůla?

Třeba tam ještě neřádí epidemie stihomamu (řec. paranoia)*).

Třeba se Američané více drží rady svého bývalého presidenta a spolutvůrce platné Ústavy Thomase Jeffersona:

"Člověk, který se nikdy nepodívá do novin, je lépe informován než ten, kdo je čte, protože ten, kdo nic neví, je pravdě blíže než ten, jehož mysl je naplněna lží a omyly."

Pokusme se na věc podívat ze zorného úhlu soudu a soudců, jimž byla věc odebrána.

x x x

Být soudcem Vrchního soudu v Praze, cítil bych se důvodně uražen.

Což jsem nesložil soudcovský slib?

Čím jsem si zasloužil pochybnosti o integritě mé osobnosti?

Jak jsem mohl ztratit bezúhonnost, aniž bych byl kárně či jinak odsouzen?

Mohu ještě vůbec soudit v jiných věcech, když jsem a priori diskvalifikován ve věci této?

Mám se snad zasazovat o to, aby byl za účelem zrušení shora popsaného interdiktu z mého soudu exkomunikován neodsouzený a k soudcovské funkci plně způsobilý Zdeněk Sovák? Smím mu ještě vůbec veřejně odpovědět na pozdrav?

Mám přehlédnout, jak rozhodl slovenský Ústavní soud, a začít snít o zřízení jakéhosi specialisovaného "Soudu posledních spravedlivých"?

Přehlédl jsem, že byla zavedena presumpce viny?

Jsem ještě vůbec nezávislý?

Zaslouží si česká justice toto místo na pranýři?

x x x

Mám jasno.

Soudci Vrchního soudu v Praze složili soudcovský slib, není mi znám žádný kvalifikovaný důvod, proč pochybovat o jejich osobnostních kvalitách a zpochybňovat jejich nezávislost.

Ani já se necítím být podjatý. Držím se pravidla: "Podle sebe soudím Tebe."

Zbývá dodat, že pro případné stihomamem infikované či vážně nemocné mám k dispozici lék. Stačí si osvojit zaklínací formulku:

Dum spiro, spero.
_____________________
*) pozn. - původní texty v azbuce a starořečtině byly nahrazeny transliterací