II.ÚS 343/2000 ze dne 17. 8. 2000
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti L. B., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 10.2.2000, č.j. 4C 79/99-30, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 7.6.2000 domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 10.2.2000, č.j. 4C 79/99-30. V odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že obecný soud neposkytl ochranu jejím právům (s odvoláním na čl. 90 Ústavy ČR) a současně tak porušil její právo rovného postavení účastníků řízení před soudem. Z tvrzení stěžovatelky vyplývá, že se u obecného soudu domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 18.2.1998 mezi obcí Z. a M. H., podle níž došlo k převodu vlastnického práva k domu č.p. 83 na pozemku parc. č. 144/1 v kat. úz. Z., a to pro rozpor s dobrými mravy. Okresní soud Plzeň-sever její žalobu zamítl pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky. Proti rozsudku nepodala stěžovatelka odvolání, údajně po sdělení jejího právního zástupce, že rozhodnutí prvostupňového soudu je shodné s běžnou a dosavadní rozhodovací judikaturou Krajského soudu v Plzni a opravný prostředek by neměl naději na úspěch. Z tohoto důvodu podává ústavní stížnost ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Dvě výjimky z tohoto pravidla představuje ustanovení § 75 odst. 2, když první z nich se dovolává stěžovatelka. Podle ní nemusí Ústavní soud odmítnout přijetí ústavní stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, jestliže jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. K otázce interpretace tohoto ustanovení Ústavní soud judikoval, že jde o výjimku z obecného pravidla, což značí, že takové ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem (nález ve věci sp. zn. II. ÚS 193/94, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, C.H.Beck, 1997, str. 159). Příkladem akceptovatelné výjimky je např. postup ve věci sp. zn. II. ÚS 15/95 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, C.H.Beck, 1996, str. 257 a násl.), jakož i ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/96 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, C.H.Beck, 1996, str. 213 a násl., nález zveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 280/1996 Sb.). Pouhá domněnka stěžovatelky, že její odvolání by bylo očividně neúspěšné nemůže naplnit předpoklady citovaného ustanovení. Ústavní soud zdůrazňuje, že jde o pouhý subjektivní předpoklad stěžovatelky, který není doložen žádnými argumenty. Nedoložené generální tvrzení, že stížnost podává v obecném zájmu a požadavku právní jistoty v obdobných nebo totožných vztazích ochrany občanů před subjektivním a znevýhodňujícím jednáním příslušných orgánů, nemůže být důkazem o významu ústavní stížnosti.
Současně však Ústavní soud dodává (aniž by hodnotil argumentaci soudu I. stupně), že postup zvolený stěžovatelkou k ochraně jejích subjektivních práv a právem chráněných zájmů nekoresponduje základnímu smyslu § 80 písm. c) obč. soudního řádu, když dle konstantní judikatury platí, že není dán naléhavý právní zájem na určení platnosti či neplatnosti právního úkonu, lze-li žalovat přímo na určení neexistence nebo neexistence subjektivního práva, příp. právního vztahu.
Je evidentní, že stěžovatelka v posuzované věci nevyužila svého práva podat proti napadenému rozsudku odvolání, byť o této možnosti byla řádně poučena, tím však nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní soud ani neshledal, že by podaná ústavní stížnost podstatně svým významem přesáhla vlastní zájmy stěžovatelky.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně 17. srpna 2000

JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj