II.ÚS 348/04 ze dne 9. 6. 2005
N 120/37 SbNU 525
Stanovení výše starobního důchodu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 9. června 2005 sp. zn. II. ÚS 348/04 ve věci ústavní stížnosti V. H. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2004 č. j. 5 Ads 60/2003-47, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2003 č. j. 32 Cad 35/2003, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o úpravě výše starobního důchodu, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) a § 6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.

I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2004 č. j. 5 Ads 60/2003-47 se zrušuje.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) a § 6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.


Odůvodnění



Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 6. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 90 větě první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dle něj bylo porušeno i jeho ústavně zaručené právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, právo na účinný právní prostředek nápravy dle čl. 13 Úmluvy, právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří dle čl. 30 odst. 1 Listiny, právo na sociální zabezpečení dle čl. 9 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, právo starších osob na sociální ochranu dle čl. 12 Evropské sociální charty a čl. 4 Protokolu Evropské sociální charty a práva dle čl. 2 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 1 Ústavy. Vedle zrušení napadeného rozhodnutí navrhl, aby bylo zrušeno ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb."), a ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) a § 6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 589/1992 Sb.").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 32 Cad 35/2003, z něhož zjistil následující:

Stěžovatel se správní žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze (dále jen "vedlejší účastník") ze dne 27. 8. 2002, jímž byla stěžovateli upravena podle ustanovení § 29 zákona č. 155/1995 Sb. od 15. 8. 2001 výše starobního důchodu na částku 7 810 Kč měsíčně. Namítal, že mu nebyly do vyměřovacích základů zahrnuty výdělky z vedlejšího pracovního poměru u n. p. K. O. za roky 1986, 1987 a 1988. Dále namítal, že mu do vyměřovacích základů nebyl zahrnut výdělek u společnosti F., a. s., a jejího nástupce A., a. s., za roky 1998, 1999 a 2000. Dle jeho názoru vedlejší účastník pochybil při výkladu zákona, neboť mu nemůže jít k tíži, že mzda, která mu měla být vyplácena v letech 1998 až 2000 měsíčně, mu byla vyplacena najednou až v roce 2001 v návaznosti na pro něj úspěšně skončené soudní řízení o neplatnost výpovědi.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 8. 2003 č. j. 32 Cad 35/2003-28 přezkoumávané rozhodnutí zrušil pro vady řízení a věc vrátil vedlejšímu účastníku k dalšímu řízení, neboť stěžovatelův nárok na zápočet částek do ročního vyměřovacího základu za roky 1986 až 1988 shledal za dostatečně prokázaný. Za neoprávněnou naopak označil námitku stěžovatele proti stanovení ročních vyměřovacích základů za roky 1998 až 2000. Vyšel ze zjištění, že náhrada mzdy v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru byla stěžovateli zúčtována až v dubnu 2001, kdy byly také odvedeny platby pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Soud dospěl k závěru, že zúčtovanou částku náhrady mzdy nelze rozpočítat na jednotlivé měsíce a roky, za něž náležela, neboť by to bylo v rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., podle něhož se náhrady mzdy považují za příjem v měsíci, za který byla tato náhrada zúčtována. Zdůraznil, že tato doba není ani dobou pojištění podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., neboť uvedené ustanovení váže zápočet doby na dosažení příjmů z výdělečné činnosti pro stanovení pojistného za jednotlivé kalendářní měsíce a nečiní právně relevantními důvody, pro které tyto příjmy dosaženy nebyly. Soud připustil, že aplikace zmíněných ustanovení dopadla na stěžovatele s tvrdostí, kterou zákonodárce zřetelně nezamýšlel. Připomněl však, že není v pravomoci soudu, ale ministra práce a sociálních věcí odstraňovat případné tvrdosti zákona.

Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. Vyslovil přesvědčení, že ústavně konformním výkladem ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. by bylo možno učinit závěr umožňující rozpočítání vyplacené náhrady mzdy na jednotlivé kalendářní měsíce a roky od okamžiku neplatného rozvázání pracovního poměru. Pokud stát obdržel v souvislosti s náhradou mzdy všechny pohledávky, i když později, jeví se mu absurdní, aby se tento příjem v podobě vyplacené náhrady mzdy neprojevil v osobním vyměřovacím základu pojištěnce.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl rozsudkem ze dne 17. 5. 2004 č. j. 5 Ads 60/2003-47. Výkladem ustanovení § 5 odst. 1 a 2 a § 6 odst.1 zákona č. 589/1992 Sb. dovodil, že náhrada mzdy se považuje za příjem v měsíci, za který byla zúčtována. V případě stěžovatele se tak stalo v dubnu 2001, kdy byly také odvedeny platby na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Dospěl proto ke stejnému závěru jako soud krajský, že zúčtovanou částku náhrady mzdy nelze rozpočítat na jednotlivé měsíce a roky. Za správný označil i právní názor krajského soudu ve vztahu k výkladu § 11 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., z něhož vyplývá, že pokud se má účast zaměstnance na důchodovém pojištění promítnout i do zápočtu doby pojištění, je třeba, aby mu byl podle § 5 odst. 1 a 2 ve spojení s § 6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. zúčtován příjem z výdělečné činnosti za jednotlivé kalendářní měsíce, v nichž byly tyto příjmy dosaženy.

Stěžovatel napadl rozhodnutí Nejvyššího správního soudu projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní průběh řízení před vedlejším účastníkem, ministrem práce a sociální věcí (kterého dne 18. 4. 2002 požádal o odstranění tvrdosti zákona a jenž o této jeho žádosti doposud nerozhodl), Veřejným ochráncem práv (kterého požádal o přešetření správnosti postupu ministra práce a sociálních věcí a vedlejšího účastníka ohledně vyřizování žádosti o odstranění tvrdosti zákona) a před obecnými soudy. Dle stěžovatele lze ústavně konformním výkladem § 6 odst. 1 ve spojení s § 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb. učinit závěr umožňující rozpočítání vyplacené částky náhrady mzdy na jednotlivé měsíce a roky, za které mu byla náhrada mzdy poskytnuta. Soud tím, že učinil nesprávný výklad použitých ustanovení, zasáhl do stěžovatelových ústavně garantovaných práv. V konečném důsledku byl stěžovatel postižen za pochybení, které nijak nezavinil. Pokud ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. neřeší případy, kdy právo občana bylo dotčeno jiným, protiprávním úkonem (neplatným rozvázáním pracovního poměru), pak se jedná o mezeru v zákoně, která ovšem nemůže jít k jeho tíži. Stěžovatel se domnívá, že tuto mezeru v zákoně je možno překonat rovněž ústavně konformním výkladem tohoto ustanovení, a to v kontextu s ústavně konformním výkladem § 5 odst. 2 písm. a) a § 6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. Je přesvědčen, že prostředek nápravy v podobě tzv. odstranění tvrdosti zákona, na nějž soudy odkázaly, není účinným právním prostředkem, který by skutečně garantoval nápravu vzniklé situace, kterou stěžovatel nijak nezavinil, ale která ho evidentně poškodila. O tom svědčí skutečnost, že řízení o jeho žádosti na odstranění tvrdosti zákona trvá více než dva roky, a to bez jakéhokoli konkrétního výsledku. Stěžovatel navíc nemá na odstranění tvrdosti zákona právní nárok. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že soudy měly uznat jeho požadavek na započítání příjmů fakticky vyplacených v podobě náhrady mzdy až v roce 2001 do ročních vyměřovacích základů za roky 1998, 1999 a 2000. Pro případ, že nebude možno provést ústavně konformní výklad dotčených ustanovení, stěžovatel navrhuje, aby tato ustanovení byla zrušena pro jejich rozpor s ústavními předpisy (uvedenými v prvním odstavci tohoto nálezu). S ohledem na svůj zdravotní stav i předmět sporu stěžovatel navrhl, aby byla jeho ústavní stížnost projednána mimo pořadí došlých věcí.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření vyslovil nesouhlas s tvrzením stěžovatele, že neposkytl ochranu jeho ústavně zaručeným základním právům. Rozhodující námitka, uplatněná i v kasační stížnosti, směřuje do nepřiměřené tvrdosti, odporující hledisku spravedlnosti. Na tyto případy pamatuje zákon č. 582/1991 Sb. v ustanovení § 4 odst. 3, podle něhož může ministr práce a sociálních věcí odstraňovat tvrdosti, které by se vyskytly při provádění sociálního zabezpečení. Soudu však nepřísluší, aby tohoto oprávnění v konkrétním případě použil sám. Soud vycházel nejen ze zákona a ustálené judikatury, ale naznačil i cestu, kterou je v rámci správního soudnictví možno zvolit, tj. odstranění tvrdosti zákona. Má za to, že v dané věci nejde o mezeru v zákoně, jak tvrdí stěžovatel. Zákon o této věci pojednává a řeší ji, byť způsobem, který není pro stěžovatele příznivý. V tomto ohledu tedy na něj nepamatuje, nikoli že by okolnosti případu nebylo možné řešit vůbec.

Česká správa sociálního zabezpečení, ač doloženě vyzvána, se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud není ani primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti jednoduchého práva, v daném případě předpisů v oblasti veřejné správy. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v ustanovení § 12 soudního řádu správního (resp. § 17 a násl. soudního řádu správního). Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 139/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 106), I. ÚS 315/99 (tamtéž, svazek 16, nález č. 157), II. ÚS 523/02 (tamtéž, svazek č. 29, nález č. 12), III. ÚS 252/04 (tamtéž, svazek 36, nález č. 16) a další]. Vyjádřeno jinými slovy, není tak nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. V možnostech ústavního soudnictví je v této souvislosti klást akcenty na nejdůležitější otázky, případně korigovat nejextrémnější excesy. Ústavní soud totiž v minulosti opakovaně připustil, že interpretace a aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhnou tak do některého ústavně garantovaného práva. V takovém případě je v pravomoci Ústavního soudu napadené rozhodnutí zrušit.

Z pohledu na předmětnou věc aplikovaného jednoduchého práva, relevantního pro její ústavněprávní posouzení, bylo třeba zabývat se otázkou, zda Nejvyšší správní soud výkladem ustanovení § 5 odst. 1 a 2 a § 6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. ve spojení s ustanovením § 11 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. zasáhl do ústavním pořádkem chráněných práv stěžovatele či nikoli. Ústavní soud konstatuje, že k tomuto neoprávněnému zásahu do základních práv stěžovatele došlo, na čemž nic nemění ani důsledky plynoucí pro obecné soudy z čl. 95 odst. 1 Ústavy.

Nejvyšší správní soud si v souvislosti s rozhodováním kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně položil otázku, zda bylo možné započíst částku náhrady mzdy, která byla stěžovateli vyplacena až v souvislosti se skončením řízení o neplatnost rozvázání jeho pracovního poměru, tj. rozpočítat ji na jednotlivé měsíce a roky od okamžiku neplatného rozvázání pracovního poměru a zvýšit tak jeho roční vyměřovací základy za roky 1998, 1999 a 2000 pro výpočet dávky důchodového pojištění. Výkladem ustanovení specifikovaných v předchozím odstavci dospěl ke stejnému závěru jako soud krajský, že náhrada mzdy se považuje za příjem v měsíci, za který byla zúčtována, tj. v případě stěžovatele až v měsíci dubnu roku 2001, kdy byly odvedeny platby pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Rozpočítání zúčtované částky náhrady mzdy na jednotlivé měsíce od okamžiku neplatného rozvázání pracovního poměru není dle jeho názoru možné, neboť to aplikovaná zákonná ustanovení neumožňují. Soud uzavřel, že pro stěžovatele z toho vyplývá, že pokud se měla tato jeho účast na důchodovém pojištění promítnout i do zápočtu doby pojištění, bylo třeba, aby mu byl podle ustanovení § 5 odst. 1 a 2 ve spojení s ustanovením § 6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. zúčtován jeho příjem z neplatného rozvázání pracovního poměru za jednotlivé kalendářní měsíce, ve kterých byly tyto příjmy dosaženy, což se nestalo. Na druhé straně ovšem dal za pravdu stěžovateli v tom, že aplikací uvedených ustanovení stěžovatel doznal újmy na svých nárocích, a to nikoli svým zaviněním, což důvodně pociťuje jako nespravedlnost. Odkázal ho proto na ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, které dává ministru práce a sociálních věcí oprávnění odstraňovat tvrdost zákona.

Ústavní soud nepovažuje tento postup Nejvyššího správního soudu za ústavně konformní. Soud na jedné straně dal za pravdu stěžovateli v tom, že v několika směrech utrpěl nikoli vlastním zaviněním újmu na svých právech, a na straně druhé jej odkázal na institut, na nějž není právní nárok. I dle názoru Ústavního soudu není tento prostředek nápravy v případě stěžovatele účinným právním prostředkem, který by skutečně garantoval nápravu vzniklé situace, kterou stěžovatel nezavinil, ale která ho poškodila.

Ústavní soud má za to, že v daném případě nelze použít toliko gramatický výklad, jak učinily Nejvyšší správní soud a Krajský soud v Brně, bez přihlédnutí ke smyslu a účelu dotčených ustanovení i celého systému důchodového pojištění a bez přihlédnutí k povaze samotného soudního řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru, jehož výsledkem bylo vydání rozhodnutí, jímž byla určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru daná stěžovateli jeho zaměstnaneckou organizací, po čemž následovalo uzavření dohody o sporných nárocích a o rozvázání pracovního poměru, na základě níž byla stěžovateli vyplacena náhrada mzdy v souvislosti s neplatnou výpovědí. Takový výklad nelze označit jinak než za velmi zužující a ve svém důsledku za ústavně nekonformní.

Přestože dotčená ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. a zákona č. 155/1995 Sb. zohledňují toliko modelovou situaci, kdy zaměstnanec dosahuje pravidelnou měsíční mzdu, z níž je placeno pojistné, z logiky věci lze dovodit, že i náhrada mzdy dle ustanovení § 61 odst. 1 zákoníku práce, vyplacená stěžovateli až v souvislosti s rozhodnutím soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, je příjmem započitatelným do vyměřovacího základu (srov. § 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb.), který lze rozpočítat na jednotlivé kalendářní měsíce a roky po dobu neplatného rozvázání pracovního poměru. Poskytnutí náhrady mzdy je totiž důsledkem nesplnění povinnosti ze strany zaměstnavatele přidělovat stěžovateli, trvajícímu na tom, aby ho dále zaměstnával, práci podle pracovní smlouvy. Náhrada mzdy má v tomto případě charakter ekvivalentu mzdy a je zúčtovatelná stejně jako mzda. Tuto účast stěžovatele na důchodovém pojištění tedy lze promítnout do zápočtu doby pojištění. Z ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 589/92 Sb. navíc nelze ani dovodit, že by vylučovalo možnost zpětného rozúčtování příjmů, jež se zahrnují do vyměřovacího základu.

Z ústavního hlediska je podstatné, že stát obdržel, byť opožděně, v souvislosti s náhradou mzdy platby pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (což konstatují i oba soudy v odůvodnění svých rozsudků). Lze souhlasit s názorem stěžovatele, že by bylo absurdní a především nespravedlivé, aby se mu tento příjem v podobě vyplacené náhrady mzdy neprojevil v jeho osobním vyměřovacím základu pro výpočet starobního důchodu. Důchodové pojištění je totiž založeno na principu obligatornosti dávek důchodového pojištění, který znamená, že při splnění stanovených podmínek vzniká na dávku důchodového pojištění právní nárok. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 20, str. 123, vyhlášen pod č. 92/1995 Sb.) konstatoval, že i v oblasti sociálního zabezpečení se při aplikaci pojistného jedná o právní institut pojištění, neboť odráží právní situaci, v níž občan přenáší své riziko za úplatu na jiný subjekt a tento subjekt toto riziko přejímá a je zavázán k určitým plněním. Z pojišťovacího vztahu, byť i veřejnoprávního, tedy vyplývá, že při splnění podmínek ze strany pojištěného odpovídá vzniklému právu na důchod povinnost druhé strany taková plnění v důchodovém pojištění poskytovat. Je nepřípustné, aby příslušné státní orgány pouze důsledně vyžadovaly plnění povinností ze strany občanů (v daném případě placení pojistného), a nedbaly přitom ochrany jejich zájmů. Systém sociálního pojištění by v případě přijetí platby za stěžovatele a jejího následného neuznání pro účely výpočtu výše důchodů připomínal princip mechanismu označovaného jako perpetuum mobile druhého druhu. Výrazem takového postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, což vede k porušení čl. 36 Listiny [srov. nález ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. III. ÚS 188/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 139)].

Ústavní soud proto konstatuje, že pokud Nejvyšší správní soud i Krajský soud v Brně provedly pouze gramatický výklad dotčených ustanovení, bez ohledu na logiku věci a na požadavky kladené ústavním pořádkem, zasáhly tím do stěžovatelova práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Porušily i čl. 4 odst. 1 ve spojení s čl. 30 odst. 1 Listiny.

Na základě uvedených skutečností Ústavní soud návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2004 č. j. 5 Ads 60/2003-47 zrušil.

Pokud jde o připojený návrh na zrušení ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. a ustanovení § 5 odst. 2 a § 6 odst. 1 zákona č. 589/92 Sb., nutno vyjít z podstaty ústavní stížnosti, jíž je problém správného výkladu napadených ustanovení. Sám stěžovatel činí akcesorický návrh dle § 74 zákona o Ústavním soudu toliko pro případ, že nebude možno učinit ústavně konformní výklad těchto ustanovení. Z tohoto pohledu Ústavní soud považuje za zcela dostačující, že provedl ústavně konformní výklad aplikovaných ustanovení (jež nejsou sama o sobě neústavní) a zrušil napadený rozsudek. Návrh na zrušení dotčených ustanovení proto dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný.