II.ÚS 3567/17 ze dne 9. 1. 2018
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Karlem Vrzáněm, advokátem se sídlem Dejvická 46, Praha 6, proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 6. 2017, č. j. 42 P 502/2012-M 79, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2017, č. j. 17 Co 276/2017-1076, za účasti Okresního soudu v Mělníku a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Usnesením Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") bylo stěžovateli nařízeno předběžné opatření, na základě kterého mu byla uložena povinnost zdržet se styku s nezletilým O. v době od 8. 7. 2017 do 15. 7. 2017. Napadeným usnesením krajského soudu bylo usnesení okresního soudu potvrzeno.

2. Stěžovatel namítá, že shora označenými rozhodnutími soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o lidských právech (dále jen "Úmluva") za současného porušení práva stěžovatele na lidskou důstojnost garantovaného čl. 10 odst. 2 Listiny, práva na ochranu rodinného života a rodiny podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny a práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 a 12 Úmluvy. Současně byl napadenými rozhodnutími obecných soudů porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou.

3. Napadeným usnesením krajského soudu bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti usnesení okresního soudu, kterým byla stěžovateli jako otci nezletilého O. uložena povinnost zdržet se styku s nezletilým synem v době od 8. 7. 2017 do 15. 7. 2017 a současně jím byl zamítnut návrh matky, aby soud uložit otci styk s nezletilým synem v náhradních termínech, a to ve dnech 18. 7. 2017 od 15 do 18 hodin a 5. 8. 2017 od 10 do 17 hodin. Krajský soud se v odůvodnění ústavní stížností napadeném usnesení ztotožnil se závěry okresního soudu, který návrh matky nezletilého na vydání předběžného opatření shledal důvodným, neboť matka prokázala, že v daném období letních prázdnin 2017 měla naplánovanou dovolenou a zaplacený prázdninový pobyt pro sebe a nezletilého syna a za situace, kdy styk stěžovatele s nezletilým synem není v období letních prázdnin upraven rozhodnutím soudů, a tudíž zde není stanoven pro tuto dobu zvláštní režim, který je upraven pouze pro všední a víkendové dny, a za situace, kdy není ještě rozhodnuto ve věci samé o změně péče o nezletilého a změně rozsahu styku s nezletilým, je třeba předběžným opatřením uložit otci povinnost ke zdržení se styku s nezletilým synem v uvedených dnech, a to samostatným rozhodnutím. Okresní soud argumentoval, že je nepochybně v zájmu nezletilého, aby mohl absolvovat plánovaný prázdninový pobyt s matkou. Vzhledem k tomu, že délka plánovaného pobytu koliduje s dny, kdy má otec upraven styk s nezletilým, musel okresní soud na návrh matky vydat předběžné opatření, neboť zde soud shledal naléhavou potřebu zatímní úpravy poměrů nezletilého v oblasti péče o něj během inkriminovaného období letních prázdnin 2017.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že napadenými rozhodnutími byla de facto vypuštěna úprava jeho styku s nezletilým synem ve dnech 13. 7. 2017 a 15. 7. 2017. Stěžovatel měl se svým synem soudně upravený styk dne 6. 7. 2017 od 15 do 18 hodin a poté následovala pauza trvající až do 16. 7. 2017 do 10 hodin. Soudy tímto rozhodnutím nepochybně podstatným způsobem omezily styk stěžovatele s jeho synem oproti stavu nastolenému rozhodnutím okresního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 49 P 502/2012-423, podle kterého je styk stěžovatele s nezletilým určen na každý čtvrtek od 15 do 18 hodin a na každý sudý týden v kalendářním roce v sobotu a v neděli vždy od 10 do 17 hodin. Rozhodnutí okresního soudu ústící v omezení styku stěžovatele se synem bylo odůvodněno jednak prospěchem nezletilého a jednak tím, že by podle soudu nebylo vhodné, aby v době probíhající rekreace byla tato komplikována konflikty rodičů. Stěžovatel však namítá, že soudy nemusely hned přistoupit k omezení styku stěžovatele s jeho synem a stejně tak nemohly předjímat konflikt stěžovatele s matkou syna. Soudy měly naopak stěžovateli umožnit, aby si syna v soudně stanovené dny převzal v místě prázdninového pobytu, přičemž matce mělo být uloženo, aby se stěžovatelem v potřebném rozsahu spolupracovala.

5. Podstata stěžovatelových námitek spočívá v tvrzení, že obecné soudy, zejména pak soud okresní, dostatečně neodůvodnily své závěry, přičemž se dostatečným způsobem nevypořádaly s námitkami stěžovatele, jejich rozhodnutí nebyla předvídatelná a překvapivost rozhodnutí byla podpořena skutečností, že okresní soud postupoval ve věci arbitrárně.

6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele spolu s napadenými soudními rozhodnutími, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž ovšem shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.

7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou způsobilá zasáhnout do základních práv jednotlivců, práva a povinnosti jsou jimi však upravena pouze dočasně. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, případně rozhodnutí o tomto návrhu, nýbrž je povolán toliko k přezkumu, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad podle čl. 2 odst. 2 Listiny, zda bylo vydáno příslušným orgánem podle čl. 38 odst. 1 Listiny a současně nebylo projevem svévole ve smyslu ustanovení čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, a proto Ústavní soud do těchto rozhodnutí zasahuje zcela výjimečně (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4088/16, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

8. Výše nastíněná obecnější východiska beze zbytku platí i pro nyní projednávaný případ, ve kterém byl nařízeným předběžným opatřením zatímně upraven výchovný poměr k nezletilému synovi stěžovatele a jeho matky, a to ještě na velice krátce vymezené období, které pokrývalo toliko několikadenní dobu prázdninové rekreace v období letních prázdnin. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů, které při svém rozhodování vzaly v úvahu především možné negativní dopady na nezletilého v případě, že by stěžovatel nebyl vyloučen ze styku s nezletilým v době jeho prázdninové rekreace, a vážily je s mírou naléhavosti potřeby takové změny, kdy obecné soudy dospěly k jednoznačnému závěru, že je v zájmu nezletilého, aby na prázdninový pobyt s matkou odjel.

9. Stejně tak není možné přisvědčit námitce stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů nesou znaky libovůle, jelikož není pravda, že by jejich nedostatečným odůvodněním byl minimalizován zásah do jeho základních práv, a to zejména do práva na rodinný život. Ústavní soud je totiž toho názoru, že postup obecných soudů byl ústavně konformní a v souladu s nejlepším zájmem nezletilého a rovněž způsob odůvodnění napadených rozhodnutí je z ústavněprávního hlediska dostatečný.

10. Nad rámec výše uvedeného nelze ostatně odhlédnout ani od skutečnosti, že se stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo formou předběžného opatření rozhodnuto o tom, aby se stěžovatel v době od 8. 7. 2017 do 15. 7. 2017 zdržel styku s nezletilým synem, přičemž však ústavní stížnost byla podána až dne 11. 12. 2017. Z uvedeného je naprosto zjevné, že i případný kasační zásah Ústavního soudy by měl charakter toliko tzv. akademického výroku, jehož vydáním by se situace stěžovatele fakticky nikterak nezměnila. I z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně vznesena zásadně pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 7/03, nebo ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09 aj.). Pro vlastní rozhodnutí Ústavního soudu je tak rovněž významné, zda tvrzený zásah do základního práva v době jeho rozhodování trvá či nikoliv. V situacích, kdy k porušení základních práv již došlo, avšak aktuálně k němu již nedochází, může Ústavní soud zasáhnout jen výjimečně. V nyní projednávaném případě se však o tuto situaci nejedná, přičemž k tvrzenému zásahu do stěžovatelových základních práv zde ani nedošlo.

11. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatelem zmiňované právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru a zájmům, nýbrž je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě přitom obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.

12. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2018


Ludvík David v. r.
předseda senátu