II.ÚS 360/11 ze dne 23. 2. 2011
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2011 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem se sídlem Oldřichova 23, Praha 2, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010 č. j. 15 Co 358/2010-100, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 2010 č. j. 28 C 254/2009-85, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. 2. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel se žalobou proti žalované - ČPP, a.s., Vienna Insurance Group, domáhal zaplacení částky 9 714 Kč z titulu plnění pojistné smlouvy, která se sestávala z doplatku škody na vozidle v částce 5 714 Kč a z částky 4 000 Kč jako nedoplatku zvláštního pojistného plnění. Obvodní soud pro Prahu 4 ji v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Následně Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele v záhlaví citovaným rozsudkem částečně změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalovaná je povinna stěžovateli zaplatit částku 4 000 Kč, ve zbytku rozsudek obvodního soudu potvrdil a rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatel napadená rozhodnutí obecných soudů, které při svém rozhodování vycházely z tvrzení žalované, která odkázala na své všeobecné pojistné podmínky a doplňkové pojistné podmínky, ze kterých vyplývalo, že je-li pojistník plátcem DPH bude od škody odečtena DPH, v případě, že pojistné plnění bylo sjednáno bez DPH, považoval za nezákonná a nepřezkoumatelná, neboť obecné soudy zcela nerespektovaly zák. č. 235/2004 Sb. a zasáhly tak do jeho vlastnického práva garantovaného čl. 11 Listiny. Nadto městský soud jako soud odvolací pochybil tím, že svým rozhodnutím neodstranil nezákonnost rozhodnutí soudu nižšího stupně, čímž porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2000 Kč [§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění do 30. 6. 2009], je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, U 43/34 SbNU 421). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 (či v usneseních sp. zn. I. ÚS 2552/09, sp. zn. II. ÚS 1045/10 či sp. zn. I. ÚS 2585/10, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, vyslovil závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000 Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak dříve uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.

V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost stěžovatele zejména proti rozhodnutím obecných soudů o zamítnutí jím podané žaloby v celé výši, resp. pouze do výše částky 5 714 Kč. Dospěl-li Ústavní soud ve shora uvedených řízeních k závěru o neoprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věcech, kde výše uplatněného nároku nepřevyšuje částku 10 000 Kč, je třeba argumentem a maiori ad minus dospět k tomu, že stejně tak je neoprávněným stěžovatel, který napadá rozhodnutí obecných soudů v rozsahu nepřevyšující totožnou částku.

Ústavní soud dodává, že v případě bagatelních částek musí přisvědčit názoru, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému, jak sama uznává, v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Z druhé strany částka 10 000 Kč není absolutní a jedinou mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu, resp. v kontextu extrémnosti napadeného rozhodnutí, kterou v dané věci neshledal.

Proto Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným (§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu), neboť podaný návrh nehájil základní práva stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2011

Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj