II.ÚS 3608/17 ze dne 28. 11. 2017
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Příkop 4, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2017, č. j. 3 T 200/2016-516, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2017, č. j. 7 To 82/2017-562, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 4 Tdo 995/2017-29, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl uznán vinným zločinem krádeže podle ustanovení § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 roků. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže není třeba je podrobně rekapitulovat.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Poukazuje na okolnost, že ve dnech 19. - 21. 8. 2016 byl v souvislosti s konáním Velké ceny Policií České republiky ("policie") prováděn zvýšený dohled nad územím Brna a tato preventivní operace byla zaměřena na slovenské státní příslušníky, což stěžovatel považuje za nepřípustné v demokratické společnosti, neboť dochází ke stigmatizaci určité skupiny osob. Ve skutečnosti prý však policie na základě informací svého slovenského protějšku sledovala vozidlo, kterým přijel stěžovatel se spoluodsouzeným, a nešlo proto o náhodnou kontrolu. Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel v nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí, v neprovedení některých navržených důkazů (nepředložení obrazového záznamu policejním orgánem a neprovedení výslechu některých svědků) a v jeho odsouzení pouze na základě nepřímých důkazů (svědectví policistů a pachové stopy). Svědectví policistů označil stěžovatel jako klamavé, jelikož k identifikaci stěžovatele došlo v noci za velmi omezené viditelnosti a navíc se stěžovatel nacházel v rychle jedoucím vozidle, takže jej nebylo možno bezpečně rozeznat. Tím došlo též k porušení zásady in dubio pro reo.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ve skutečnosti totiž stěžovatel nebrojí proti protiústavnímu postupu a rozhodnutí obecných soudů, nýbrž snaží se změnit pro něj nepříznivý výsledek soudního řízení, což však samozřejmě nepožívá - a z povahy věci ani požívat nemůže - ochrany prováděné Ústavním soudem.
5. První stížnostní námitka, která zpochybňuje předmětnou preventivní policejní akci, nemá žádnou ústavní relevanci. Smysl ústavní stížnosti totiž spočívá v efektivní ochraně základních práv konkrétního stěžovatele, takže lze v rámci tohoto značně specifického řízení zkoumat pouze případné zásahy do práv stěžovatele. Obecné tvrzení o nevhodnosti podobných policejních akcí, údajně zaměřených jen na některou skupinu osob, se v tomto kontextu jeví jako značně odtažité od tohoto prostředku ochrany stěžovatelových práv.

6. Rovněž zjevně neopodstatněná je námitka vztahující se k údajně nedostatečnému odůvodnění napadených soudních rozhodnutí. Po seznámení se s jejich obsahem přitom Ústavní soud setrvá u obecného konstatování, že tento názor stěžovatele nesdílí, jelikož ani stěžovatel sám konkrétně neuvádí, kterou relevantní námitku ponechaly obecné soudy nevypořádanou, resp. co přesně v těchto rozhodnutích postrádá.

7. Pokud stěžovatel poukazuje na zásadu in dubio pro reo při hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových i právních závěrů, vyplývá z judikatury Ústavního soudu, že tato zásada vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem zásady in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, a to alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].

8. Uvedené se úzce dotýká též hodnocení důkazů, kdy procesní předpisy sice ponechávají volnost obecnému soudu, avšak nemůže jít o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má zaručovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající v uznání jednotlivce vinného trestným činem [nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)]. Obecný soud tak musí dodržet vysoký standard i tam, kde jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného.

9. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň ale Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.

10. Uvedené nastalo právě v nyní projednávaném případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky libovůle. Naopak, obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. V neprospěch stěžovatele vypovídali jako svědci zejména čtyři policisté, přičemž však jejich výpovědi zapadaly do kontextu dalších provedených důkazů (protokol o ohledání odcizených vozidel, nález odborných nástrojů ke krádežím aut, shoda pachových stop, výměna registračních značek). Ústavní soud akceptuje i závěr městského soudu, že pravdivost výpovědí policistů nesnižuje ani okolnost, že o činnosti obžalovaných věděli a věnovali jim zvýšenou pozornost v souvislosti s probíhající Velkou cenou (stěžovatel byl totiž v minulosti již třikrát odsouzen, spoluobžalovaný je trestně stíhán). Ústavní soud nezjistil ani situaci označovanou jako tzv. opomenutý důkaz, která nastává tehdy, neprovede-li soud navržený důkaz a ani dostatečně přesvědčivě nevyloží, proč tak neučinil. V nyní projednávané věci totiž městský soud např. vysvětlil, že nelze zajistit kamerové záznamy ze všech míst, kterými se obžalovaní pohybovali, svědek Palatický zemřel a rovněž vyložil, proč považuje za nevěrohodné svědky Brestovanského, Kohúta (str. 8-9 napadeného rozsudku) a také A. Kollarikovou, která má ke stěžovateli blízký vztah a spolupracuje s ním ve firmě, která provozuje i odcizená vozidla.

11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly, protože stěžovatel skutečně cílí pouze k revizi pro něj nevýhodného výsledku pravomocně skončeného trestního řízení a nikoliv k ochraně svých ústavních práv. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2017


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu