II.ÚS 3620/19 ze dne 30. 4. 2020
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Bakaly, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem Bělohorská 238/85, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 4352/2017-393 ze dne 28. 8. 2019, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 77/2017-178 ze dne 25. 4. 2017 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Cm 225/2016-113 ze dne 1. 2. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě se Správa pohledávek OKD, a. s. jako žalobkyně na stěžovateli a společnosti NEW WORLD RESOURCES N. V. jako žalovaných domáhá, aby jí společně a nerozdílně zaplatili 24.546.499.252 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdí, že žalovaná NEW WORLD RESOURCES N. V. jako jediná akcionářka žalobkyně (v době od 7. 9. 2006 do 7. 10. 2014) a dále jako jediná akcionářka společnosti NWR Holdings B. V., která je od 7. 10. 2014 jedinou akcionářkou žalobkyně, v součinnosti se stěžovatelem, který byl ve vztahu k žalobkyni ovládající osobou a v období od 11. 9. 2006 do 5. 6. 2008 též členem jejího představenstva, rozhodovala v době od roku 2006 do roku 2012 o rozdělování zisku a ostatních kapitálových fondů žalobkyně za účetní období od roku 2006 do roku 2011. Stěžovatel jako žalovaný vznesl současně s prvním úkonem v řízení (vyjádřením k žalobě) námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky s tím, že jeho bydliště je ve Švýcarské konfederaci. Navrhl proto zastavení řízení podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."). Napadeným usnesením Nejvyšší soud zamítl dovolání proti napadenému rozhodnutí, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým soud prvního stupně zamítl stěžovatelovu námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci, neboť dospěl k závěru, že v této věci je dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky.

3. Obecné soudy vyšly v odůvodnění svých rozhodnutí z důvodové zprávy, která v bodě 39 uvádí, že zvláštní pravidla příslušnosti upravená v čl. 5 až 7 Luganské úmluvy II "uznávají spojení mezi sporem samotným a soudem, na který se lze pro řešení tohoto sporu obrátit. Tyto příslušnosti odrážejí zásadu efektivity soudního řízení a budou odůvodněny, pouze existuje-li z procesního hlediska dostatečné spojení mezi sporem a soudem, kterému má být spor předložen, a to z pohledu shromažďování důkazů či vedení řízení nebo za účelem zajištění lepší ochrany zájmů strany, proti níž řízení směřuje". V případě čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II jde podle obecných soudů o dvě zcela na sobě nezávislá určení, přičemž důvodem pro určení zvláštní příslušnosti podle čl. 5 odst. 3 je právní důvod nároku, který je předmětem řízení, a důvodem pro určení příslušnosti podle čl. 6 odst. 1 je, aby dvě věci směřující "nezávisle" proti dvěma žalovaným, jejichž předmětem jsou související nároky, nedospěly ke dvěma protichůdným rozhodnutím. Čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II proto nevylučuje možnost použití čl. 5 odst. 3. V projednávané věci již "podle textu a petitu" žaloby mělo ke vzniku škody a bezdůvodného obohacení dojít společným jednáním obou žalovaných. Nejde proto podle obecných soudů o případ podle čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II, který předpokládá existenci více žalob.

4. I podle napadeného usnesení Nejvyššího soudu je správný závěr odvolacího soudu, podle něhož čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II představují dvě samostatná a na sobě nezávislá pravidla pro určení pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudů států vázaných úmluvou. Jakkoliv z pohledu určení místa, kde došlo ke škodě, není v případě finanční ztráty, která se projeví přímo na bankovním účtu žalobce, zásadně relevantní místo, kde je tento účet veden, je-li újma důsledkem protiprávního jednání, k němuž došlo v jiném členském státě (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 6. 2016, ve věci C-12/15, Universal Music International Holding, bod 40), v projednávané věci se o takovou situaci nejedná. Za relevantní pro určení místa, kde došlo ke škodě ve smyslu čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II, lze zásadně považovat místo, s nímž jsou spjaty činnosti vykonávané žalující společností, jakož i finanční situace související s těmito činnostmi (srov. obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 7. 2013, ve věci C-147/12, ÖFAB, bod 55). Nejvyšší soud stěžovateli ve svém napadeném usnesení přisvědčil v tom, že závěr odvolacího soudu, podle něhož pro založení mezinárodní příslušnosti českých soudů postačuje, jsou-li příslušné k projednání žaloby pro jeden z více uplatněných důvodů, na nichž je založen žalobou uplatněný nárok, odporuje judikatuře Soudního dvora. Z té se podává, že soud příslušný projednat a rozhodnout věc týkající se deliktu či kvazideliktu (tedy příslušný podle čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II) ji nemůže posoudit z jiného právního důvodu, např. jako nárok ze smlouvy, není-li současně soudem příslušným i podle čl. 5 odst. 1 Luganské úmluvy II (srov. zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 9. 1988, ve věci 189/87, Kalfelis, bod 20). Nicméně, v projednávané věci jediný nárok, na němž je založena žaloba a který spadá nikoliv pod čl. 5 odst. 3, ale pod čl. 5 odst. 1 Luganské úmluvy II, představuje porušení povinností člena představenstva žalující společnosti (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 9. 2015, ve věci C-47/14, Holterman Ferho Exploitatie a další, body 53 a 54). Příslušným k projednání žaloby je podle Nejvyššího soudu v tomto případě soud, v jehož obvodu měla být splněna ona smluvní povinnost, v důsledku jejíhož porušení vznikla žalobkyni škoda (např. rozsudky Soudního dvora ze dne 6. 10. 1976, ve věci 14/76, De Bloos, SPRL v. Société en commandite par actions Bouyer, či ze dne 13. 3. 2014, ve věci C-548/12, Marc Brogsitter, body 22 až 26). Jde-li o plnění povinností člena představenstva žalující společnosti, nepodává se z obsahu spisu, že by stěžovatel měl plnit povinnosti vyplývající z funkce člena představenstva jinde než převážně v České republice, resp. v sídle žalující společnosti. I pro projednání žaloby z titulu porušení povinností funkce člena představenstva je tudíž (podle čl. 5 odst. 1 Luganské úmluvy II) příslušný Krajský soud v Ostravě.

5. K návrhu na položení otázek Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU") Nejvyšší soud uvedl, že pravidla mezinárodní příslušnosti soudů obsažená v Luganské úmluvě II je nutné (s ohledem na výslovné znění její Preambule) vykládat shodně s týmiž pravidly obsaženými v Bruselské úmluvě o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 27. 9. 1968 (dále též jen "Bruselská úmluva"), v nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen "nařízení Brusel I"), popř. v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen "nařízení Brusel Ia"). Pro výklad těchto pravidel je tudíž podle Nejvyššího soudu plně použitelná četná judikatura SDEU přijatá při výkladu Bruselské úmluvy, nařízení Brusel I a nařízení Brusel Ia. Odpověď na otázku, zda je v projednávané věci dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudů České republiky, je proto podle Nejvyššího soudu zjevná z ustálené judikatury SDEU, jde tedy o acte éclairé, a proto podle Nejvyššího soudu nebylo stěžovatelem navržené otázky nutno pokládat.

6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti shledává rozhodnutí Nejvyššího soudu jako překvapivé a nesprávné. Zásah do svých základních práv spatřuje dále v nevyhovění svému návrhu, aby Nejvyšší soud předložil SDEU k rozhodnutí čtyři předběžné otázky týkající se výkladu Luganské úmluvy. Dále namítá pochybení Nejvyššího soudu ohledně posouzení a rozhodnutí otázky, zda oběma solidárně žalovaným byla, či nikoli řádně doručena žaloba a zda je její řádné doručení oběma solidárně žalovaným relevantní, či nikoli pro rozhodnutí o mezinárodní příslušnost soudů ČR k jejímu projednání a v opakovaném zatížení dotčených rozhodnutí obecných soudů vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, neboť obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, neboť se dostatečně nevypořádaly s námitkami stěžovatele.

7. Stěžovatel se domnívá, že ve vztahu k žalobkyní tvrzenému nároku na náhradu škody způsobené porušením povinnosti člena představenstva jednat s péčí řádného hospodáře Nejvyšší soud dovodil mezinárodní příslušnost soudů České republiky podle čl. 5 odst. 1 Luganské úmluvy, a nikoli podle jejího čl. 5 odst. 3, jak dovodily soudy nižších stupňů a jak tvrdila žalobkyně. Stěžovatel pak tvrdí, že nemohl příslušným způsobem doplnit svá skutková tvrzení a důkazní návrhy a právní argumenty k Nejvyšším soudem citovanému rozhodnutí SDEU ve věci Holterman. Stěžovatel se domnívá, že není jasné, zda Nejvyšší soud dovodil mezinárodní příslušnost soudů ČR podle čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy ve vztahu k žalobkyní tvrzeným mimosmluvním nárokům z titulu deliktní či kvazideliktní odpovědnosti, a zda tak učinil ve vztahu ke všem těmto nárokům či pouze některému z nich.

8. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud (stejně jako předtím odvolací soud) porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a na zákonného soudce tím, že nevyhověl návrhu stěžovatele, aby předložil SDEU k rozhodnutí čtyři předběžné otázky týkající se výkladu Luganské úmluvy, ačkoli tak byl dle ustálené rozhodovací praxe SDEU povinen učinit (a to i s ohledem na zvláštní okolnosti týkající se Luganské úmluvy, coby mezinárodní smlouvy), a dále tím, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil, ačkoli tak byl povinen učinit, a to způsobem předvídaným ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Dále poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález sp. zn. I. ÚS 1434/17 ze dne 11. 6. 2018 (N 108/89 SbNU 593), jehož závěry podle stěžovatele Nejvyšší soud nezohlednil.

9. Stěžovatel se dále ve své ústavní stížnosti zabývá doručováním žaloby a domnívá se, že Nejvyšší soud pochybil i tím, že považoval otázku řádného doručení žaloby oběma solidárně žalovaným za bezvýznamnou pro rozhodnutí soudů České republiky o jejich mezinárodní příslušnosti. Stěžovatel rovněž vznáší námitku, že Nejvyšší soud se nedostatečně vypořádal s jeho argumentací, že poučovací povinnost soudu dle § 118a odst. 2 o. s. ř. se váže pouze k meritornímu rozhodnutí, a nikoli k rozhodnutí o procesních otázkách, včetně otázky (ne)existence mezinárodní příslušnosti soudu.

II.

10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

12. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

13. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Nad to ve vztahu k stěžovatelem zmíněné judikatuře Evropského soudu pro lidská práva Ústavní soud poukazuje na to, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nejsou konečnými rozhodnutími ve věci, a proto nyní přezkoumávaná procesní rozhodnutí nemají takový potenciál dopadu do základních práv stěžovatele jako by mohlo mít konečné rozhodnutí ve věci samé.

14. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelových námitek se podává, že podstatou jeho polemiky je nesouhlas s výsledkem sporu před obecnými soudy. Byť i stěžovatel zmiňuje a rozvádí argumenty o porušení svých základních práv, tak různými procesními výtkami směřuje k tomu, aby zpochybnil závěry obecných soudů spíše v rovině mezinárodního, unijního a podústavního práva, než na úrovni porušení svých ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod.

15. Napadená rozhodnutí obecných soudů se zabývají argumenty stěžovatele a reagují na ně, jejich závěry jsou dostatečně odůvodněny. I kdyby pak jejich věcná řešení nebyla z pohledu podústavního práva správná, Ústavní soud není příslušný zasahovat do takto dostatečně odůvodněných a z pohledu lidskoprávní ochrany nikoli nepřijatelných závěrů.

16. Ani námitka stěžovatele spočívající v překvapivosti rozhodnutí Nejvyššího soudu či v nedostatečném splnění poučovací povinnosti obecnými soudy neobstojí. Po celou dobu řízení je jasné, jaká ustanovení vnitrostátních předpisů, mezinárodních smluv a unijního práva jsou vykládána. Účastníci řízení i soudy argumentovali po celou dobu stejnými rozhodnutími SDEU. Skutečnost, že Nejvyšší soud zvolil podle stěžovatele odlišnou intepretaci některého z těchto ustanovení či rozhodnutí SDEU nemůže učinit napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu překvapivým či nepřezkoumatelným. Ani spor o rozsah poučovací povinnosti obecných soudů ve vztahu ke stěžovateli, který navíc s ohledem na kvalitu svých podání zjevně disponuje kompetentním právním zástupcem, nemá ústavně relevantní rozměr.

17. Ve vztahu k problematice řádného doručení žaloby oběma žalovaným stěžovatel dostatečně nevysvětlil, jak by třeba i nesprávný závěr obecných soudů k této otázce, mohl získat ústavní rozměr. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat skutkové závěry ani právní závěry obecných soudů na úrovni podústavního práva, přičemž ohledně této otázky Ústavní soud neshledal žádný přesah do ústavní roviny. Posouzení, zda byla žaloba řádně doručena, je posouzení skutkové i právní otázky, která přísluší obecným soudům, a Ústavní soud neshledal žádného důvodu, proč by do těchto závěrů měl jakkoli zasahovat.

18. Rovněž ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí o nepoložení otázky SDEU Nejvyšší soud dodržel své povinnosti, jež mu vyplývají ze stěžovatelem citované judikatury Ústavního soudu. Je totiž jasné, že jeho (výše v bodě 5 tohoto rozhodnutí) citované závěry se vztahují ke všem čtyřem stěžovatelem navrženým otázkám, neboť první otázka je rozvíjena dalšími třemi otázkami. Nejvyšší soud pak ve svém odůvodnění nepoložení otázek dodržel požadavek Ústavního soudu, aby vysvětlil, proč otázky nepoložil, přičemž jeho odůvodnění je udržitelné (obhájitelné a vyargumentované) a není zcela zjevně v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie.

19. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a proto ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2020


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu