II.ÚS 3621/17 ze dne 10. 4. 2018
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Oživení, o. s., se sídlem Muchova 232/13, Praha 6, právně zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2017, č. j. 54 C 283/2016-40, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 259 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a České republiky - Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem Kapitána Jaroše 1926/7, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2017, č. j. 54 C 283/2016-40, se přerušuje.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 259 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, se postupuje plénu Ústavního soudu.


Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo petiční podle čl. 18 odst. 1 Listiny. Svou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem podle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu na zrušení ustanovení § 259 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zadávání veřejných zakázek" nebo "ZZVZ").

2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 54 C 283/2016, se zejména podává, že městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, jíž se domáhal po žalované České republice - Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník, dále také "Úřad pro ochranu hospodářské soutěže" nebo jen "úřad") zaplacení částky 10.000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II.). Stěžovatel se žalované částky domáhal z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaná totiž od stěžovatele přijala poplatek ve výši 10.000 Kč na základě § 259 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek, podle něhož úřad za podání podnětu k zahájení správního řízení z moci úřední od toho, kdo podnět podal, vybere poplatek ve výši 10.000 Kč, za každou veřejnou zakázku, ve vztahu k jejímuž zadávání je v podnětu uvedeno pochybení. Zároveň je v § 259 odst. 4 a odst. 5 zákona o zadávání veřejných zakázek uvedeno, že nebyl-li s podáním podnětu poplatek ve lhůtě podle odst. 3 zaplacen, podnět se nevyřizuje a poplatek nevrací, a to ani v případě, že by namítané jednání uvedené v podnětu bylo skutečně správním deliktem. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty, nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

3. Na základě těchto ustanovení a zjištěného skutkového stavu městský soud dospěl k závěru, že není shledána protiústavnost ustanovení § 259 zákona o zadávání veřejných zakázek, neboť mezi stranami není sporné, že stěžovatel zaplatil úřadu částku 10.000 Kč a stěžovatel tak plnil na základě spravedlivého právního důvodu a vedlejší účastníci proto nevzniklo bezdůvodné obohacení. Povinnost vybrat částku 10.000 Kč stanovuje přímo zákon, který úřadu ukládá povinnost vybírat poplatky za podání podnětů k zahájení správního řízení z moci úřední, a proto se úřad nemohl bezdůvodně obohatit na úkor stěžovatele.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve upozorňuje na okolnost, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu [např. nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723) a další] ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, to znamená mimo jiné vypořádat se s argumentačním tvrzením stěžovatele. Městský soud v Brně však prý tomuto požadavku nedostál a spokojil se jen s citací příslušných zákonů s lakonickým tvrzením, že dospěl k jednoznačnému závěru, že neshledal protiústavnost ustanovení § 259 zákona o zadávání veřejných zakázek. V odůvodnění svého rozsudku se ovšem městský soud vůbec nevypořádal s žádnou z námitek uvedených stěžovatelem v jeho žalobě. Stěžovatel přitom usiloval o to, aby řízení u městského soudu bylo přerušeno a aby ustanovení § 259 zákona o zadávání veřejných zakázek bylo předloženo k posouzení Ústavnímu soudu z hlediska ústavnosti tohoto ustanovení. Městský soud ani tomuto návrhu nevyhověl, aniž by ovšem tento svůj postoj jakkoliv zdůvodnil. Podle stěžovatele tím byl porušen mimo jiné čl. 90 a čl. 95 Ústavy.

5. Městský soud dále údajně porušil i stěžovatelovo právo obracet ve věcech veřejného (společného) zájmu na orgány veřejné moci podle čl. 18 odst. 1 Listiny. Toto právo přitom patří do základních lidských práv osobu svobod, které lze přímo namítat a vymáhat, tedy k jejich provedení není potřeba zákona. Podle výkladu Ústavního soudu je nelze omezovat toliko na právo pouhé kritice; petičním právem se tak nezakládá jen čistě formální možnost obrátit se na orgán veřejné správy, ale k jeho pojmovým znakům patří povinnost příslušného orgánu peticí přijmout, z věcného hlediska ji přezkoumat a vyřídit ji. Petici tedy nelze přejít bez vyřízení, byť petent nemá právo na vyhovění, ale má právo na řádné řízení o petici a na odpověď. Podstatou petičního práva je pak podle stěžovatele vždy neformálnost ve smyslu absence lhůty či poplatku při jeho uplatnění [stěžovatel tento svůj závěr podporuje odkazem na GRINC, Jan Má petiční právo smysl? In: ANTOŠ, Marek - WINTR, Jan Volby, demokracie, politické svobody. Praha: Leges, 2010, s. 202 - 210]. Ustanovení § 259 odst. 4 zákona o zadávání veřejných zakázek ovšem těmto zásadám podle stěžovatele odporuje, neboť nesloží-li petent poplatek ve výši 10.000 Kč, jeho podnět se nevyřizuje, tzn. nedojde ani k obsahovému posouzení podnětu, natožpak k vyrozumění, jak úřad s podnětem naložil. Takové omezení ovšem podle stěžovatele neobstojí už proto, že úřad jako správní orgán musí podněty vyřizovat z moci úřední. Stěžovatel tedy hodnotí jako zcela absurdní, aby občan platil jakoukoliv částku za to, že pomáhal ústřednímu správnímu úřadu plnit jeho úkoly, ke kterým je podle zákona povinen. Ustanovení § 259 zákona o zadávání veřejných zakázek tak odporuje principům veřejné správy jako služby veřejnosti. Nelze rovněž přehlížet, že v rámci předmětného ustanovení zákona o zadávání veřejných zakázek se nepřipouští ani žádné osvobození od daného poplatku či alespoň prodloužení lhůty k jeho zaplacení, a to přesto, že autorem podnětu může být jakákoliv fyzická či právnická osoba, ale také například orgán činný v trestním řízení. Z uvedených důvodů tak ustanovení § 259 zákona o zadávání veřejných zakázek neodporuje podle stěžovatele jen právu podle čl. 18 Listiny, ale také principům právního státu podle čl. 1 Ústavy.

6. II. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že podáním návrhu na zrušení § 259 zákona o zadávání veřejných zakázek, jakož i uplatněním tohoto ustanovení [§ 74 zákona o Ústavním soudu"] nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, a současně nelze tvrzení stěžovatele označit za zjevně neopodstatněná. Proto je třeba se návrhem na zrušení § 259 zákona o zadávání veřejných zakázek a jeho důvody věcně zabývat.

7. Ve světle shora uvedeného senát Ústavního soudu rozhodl podle ustanovení § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o postoupení návrhu stěžovatele na zrušení napadeného ustanovení plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky.

8. V řízení o ústavní stížnosti stěžovatele bude pokračováno poté, co o návrhu stěžovatele rozhodne plénum Ústavního soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2018


Ludvík David v. r.
předseda senátu