II.ÚS 3630/11 ze dne 7. 5. 2013
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Ing. Aleše Hodiny, zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2009 ve věci sp. zn. 13 Cm 994/2008, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2010 ve věci sp. zn. 7 Cmo 329/2009 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011 ve věci sp. zn. 29 Cdo 3423/2010, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, kterými byl zamítnut jeho návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti HIKOR Písek, a. s., konané dne 18. 6. 2008, a jimiž měla být porušena ustanovení čl. 1, čl. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Na předmětné valné hromadě byl mj. udělen souhlas s uzavřením smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku, přičemž úvěr měl být poskytnut společností HIKOR Písek, a. s. (jejímž akcionářem je i stěžovatel) společnosti TK GALVANOSERVIS s. r. o. Napadené usnesení valné hromady bylo přijato i hlasy majoritního akcionáře společnosti HIKOR Písek, a. s., kterým byla společnost EA Invest, spol. s. r. o., což dle názoru stěžovatele zakládá porušení ustanovení § 186c odst. 2 obchodního zákoníku, neboť společnost EA Invest nebyla oprávněna na valné hromadě v této věci vykonávat svá hlasovací práva, jelikož poskytnutí předmětného úvěru by představovalo poskytnutí výhody osobě jednající ve shodě s majoritním akcionářem ve smyslu ustanovení § 186c odst. 3 obchodního zákoníku.

Obecným soudům stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká, že porušily ustanovení § 120 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť nevedly řízení o jeho návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady jako řízení nesporné, ovládané vyšetřovací zásadou provádění důkazů, a proto ve věci nebyl dostatečně zjištěn rozhodný skutkový stav a v důsledku toho obecné soudy dospěly k nesprávným právním závěrům. Odvolacímu a dovolacímu soudu potom stěžovatel vytýká, že procesní pochybení nalézacího soudu nezhojily.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

Jedinou potenciálně ústavněprávně relevantní námitkou obsaženou v projednávané ústavní stížnosti je stěžovatelovo tvrzení, že obecné soudy v dané věci porušily ustanovení § 120 odst. 2 občanského soudního řádu, a v důsledku toho vycházely při svých právních závěrech z nedostatečně zjištěného skutkového stavu.

Stěžovateli nicméně není možno přisvědčit potud, že by dané řízení bylo možno podřadit pod řízení nesporné, jež se v případě obchodních společností v zásadě pojí s řízením v tzv. statusových věcech [srov. ustanovení § 200e ve spojení s ustanovením § 9 odst. 3 písm. b), d) až g) a w) občanského soudního řádu]. Navíc ani v případě podřazení daného řízení pod řízení nesporné by nebylo namístě hodnotit stěžovatelovu námitku jako důvodnou, neboť i v nesporném řízení se nutnost provádět rovněž nenavržené důkazy týká pouze těch důkazů, u nichž potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo, přestože jejich provedení nebylo výslovně navrhováno (srov. závěry uvedené v jiné stěžovatelově věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1494/10).

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názory vyjádřené obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nevybočují z mezí zákona a z ústavního hlediska jsou plně akceptovatelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích obecné soudy učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází plně v mezích ústavnosti.

Ústavní soud proto návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2013


Jiří Nykodým
předseda senátu