II.ÚS 376/04 ze dne 18. 5. 2005
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu




Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. V. H., . zastoupeného JUDr. J. Č., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 10. 2002, sp.zn. 3 T 50/2000, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2003, sp.zn. 5 To 50/2003 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 2004, sp zn. 6 Tdo 240/2004, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR,

t a k t o :


Ústavní stížnost se o d m í t á .


Odůvodnění



Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv chráněných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp.zn. 3 T 50/2000, Ústavní soud zjistil následující:

Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1,3 písm. b) tr.zák., přičemž skutkové zjištění spočívalo v tom, že poté, co byl dne 22. 2. 1995 valnou hromadou společnosti Zverimex, spol. s r.o. odvolán z funkce jednatele, z účtu této společnosti postupně ve dnech od 23. 2. 1995 do 21. 4. 1995 vyzvedl finanční částky v celkové výši 661 000 Kč, které, aniž byl k tomu oprávněn, použil k úhradě údajných dluhů společnosti Almika, s.r.o., kde je manažerem. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu 5 let a bylo mu uloženo uhradit škodu způsobenou společnosti Zverimex, spol. s r.o. Odvolací soud zrušil prvostupňové rozhodnutí ve výroku o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody a znovu rozhodl tak, že výkon trestu se odkládá na zkušební dobu 5 let a současně se po dobu podmíněného odkladu výkonu trestu nad obžalovaným vyslovuje dohled. Dále se mu ukládá povinnost, aby dle svých možností ve lhůtě podmíněného odkladu výkonu trestu splácel způsobenou škodu. V ostatním zůstal rozsudek soudu prvého stupně nedotčen. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto dle § 265i písm.e) tr.ř. jako zjevně neopodstatněné.


Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu. Předmětné částky se nezmocnil, ani si ji nepřisvojil. V době výběru částek jednal v dobré víře jako jednatel společnosti Zverimex, spol. s r.o. Usnesení Krajského obchodního soudu v Praze o výmazu jeho osoby jako jednatele společnosti mu bylo doručeno teprve dne 27. 12. 1996 a právní moci nabylo dne 16. 10. 1997. Nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že není osobou, která by se mohla dovolávat dobré víry, neboť jeho dobrou víru nelze posuzovat z hlediska ochrany třetích osob dle úpravy v obchodním zákoníku, ale z hlediska skutečnosti, že valná hromada, na které byl odvolán, neproběhla podle zákonných pravidel a jeho odvolání je tak neplatné. Zmeškání lhůty pro podání žaloby o neplatnost valné hromady nemůže založit jeho trestní odpovědnost.


Stěžovatel dále zpochybňuje, že společnosti Zverimex, spol. s r.o. vznikla škoda, neboť předmětná částka byla zaúčtována ve společnosti Almika, s.r.o. jako záloha a jako taková byla stále majetkem společnosti Zverimex spol. s r.o. a nemohl si ji tedy přisvojit. Škoda společnosti Zverimex spol. s r.o. nevznikla, neboť částka přijatá společností Almika s.r.o. byla vyúčtována započtením závazků a pohledávek mezi oběma společnostmi. Dovolací soud se otázkou vzniku škody nezabýval. Stěžovatel upozornil na nelogičnost odůvodnění rozsudků v tom směru, že soudy dovodily přisvojení vybraných peněz tím, že tyto byly vloženy na účet společnosti Almika, s.r.o., ve které má stěžovatel podíl, ale stejným způsobem nedovodily, že minimálně 34% vybraných prostředků byly jeho výlučné prostředky, jelikož je vlastníkem i obchodního podílu ve společnosti Zverimex, spol. s r.o.


Dále namítá, že mu nebyl prokázáno úmyslné zavinění. Soud se ani nevypořádal s tím, že převážnou část prostředků z banky nevyzvedl on, ale jiná osoba.


Stěžovatel poukazuje i na to, že vůbec nebyl učiněn návrh poškozeného na zaplacení škody ve smyslu ust. § 43 odst. 3 tr.ř. a nebyly tak splněny podmínky pro to, aby soud o náhradě škody vůbec jednal a rozhodoval. Porušení zákona spatřuje i v hodnocení znaleckých posudků a poukazuje na to, že ačkoliv závěry znaleckého posudku zpracovaného Ing. Ch. potvrdily zúčtování předmětné částky jako zálohy, závěry soudů vyzněly v neprospěch stěžovatele.


Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že většina námitek uplatněných v rámci dovolání směřovala do skutkových zjištění.


Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že stěžovatel, ačkoliv věděl o svém odvolání z funkce jednatele, se o své vůli rozhodl, že nebude toto rozhodnutí respektovat a provedl úkony, které právě byly onoho charakteru, jež vedl k jeho odvolání a zcela vědomě převedl téměř veškeré volné prostředky společnosti Zverimex, spol. s r.o. na společnost Almika, s.r.o. Dle soudu si stěžovatel musel být minimálně vědom toho, že jeho žaloba na neplatnost usnesení valné hromady nemusí mít úspěch a že provedl platby z účtu neoprávněně v rozporu s vůlí majitelů společnosti. Jednal tedy minimálně v eventuálním úmyslu.


Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 8, sp.zn. 3 T 50/2000, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům , a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.


Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s provedeným hodnocením důkazů, kdy stěžovatel podává vlastní interpretaci provedených důkazů a domáhá se přezkoumání závěrů obecných soudů vztahujícím se především ke skutkovým zjištěním v posuzované trestní věci.


Ústavní soud zdůrazňuje, že námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovatelem uplatňovány v průběhu trestního řízení, v rámci jeho obhajoby a argumentace ústavní stížnosti je obsahově shodná s odvolacími a dovolacími důvody stěžovatele. Ústavní soud proto posuzoval, zda v trestní věci stěžovatele jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.


Ústavní soud, jak bylo předesláno výše, zpravidla není oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů, vyjma případů, kdy by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Zaměřil se proto primárně na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásad trestního řízení, zakotvených v ustanovení § 2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dle zásady volného hodnocení důkazů, zakotvené v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy uvedeným ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí dostály. Obsah spisu nasvědčuje tomu, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování v rozsahu potřebném pro meritorní rozhodnutí ve věci a byly přijaty právní závěry korespondující se zjištěným skutkovým stavem.


Obecné soudy po provedeném řízení dospěly k závěru, že pro posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele je rozhodující, že okamžikem odvolání z funkce jednatele na valné hromadě byl stěžovatel zbaven jakéhokoliv oprávnění umožňujícímu mu jednat jménem společnosti. Peněžní prostředky vedené na účtu společnosti byly jejím majetkem a ve vztahu k stěžovateli šlo tedy o věci cizí, k nimž odvoláním z funkce jednatele ztratil dispoziční právo. Jednáním stěžovatele došlo k naplnění skutkové stránky trestného činu, neboť stěžovatel ačkoliv prokazatelně věděl, že za společnost již jednat nemůže, záměrně využil dosud nezrušeného dispozičního oprávnění k účtu společnosti.


Ze spisu je zřejmé, že soud prvého stupně se řádně zabýval vyhodnocením obou znaleckých posudků, kterými bylo prověřováno zúčtování předmětných částek mezi oběma společnostmi, přičemž dospěl k závěru, že se nejednalo o standardní finanční operace. Společnost Zverimex, spol. s r.o. firmě Almika, s.r.o. uvedený obnos nedlužila, nebylo prokázáno, že se jednalo o zálohy na zboží. Soud přihlédl i k tomu, že stěžovatel důvody výběru částek v průběhu řízení účelově měnil a důvodem odvolání z funkce jednatele byl právě postup stěžovatele, který uzavíral pro společnost Zverimex, spol. s r.o. nevýhodné smlouvy a společnost proto nadále neměla zájem s firmou Almika, s.r.o. (jejímž vlastníkem byl stěžovatel spolu se svou manželkou) obchodovat. Vyhodnocením znaleckých posudků, výslechů svědků (včetně účetních obou firem) a předložených důkazů dospěl soud k závěru, že neoprávněným výběrem finančních částek byla společnosti Zverimex, spol. s r.o. způsobena uvedená škoda.


Odvolací soud se pak vypořádal s odvolacími námitkami a dostatečně zdůvodnil, proč považuje skutková zjištění i právní kvalifikaci skutku, provedené prvostupňovým soudem, za správné.


Dovolací soud se zabýval i námitkami týkajícími se právního posouzení okolností, za nichž byl stěžovatel odvolán z funkce jednatele společnosti a dopadu těchto okolností na jeho trestní odpovědnost. Konstatoval, že zápisy v obchodním rejstříku mají deklaratorní účinky, což znamená, že účinky zapisovaných skutečností nastávají nezávisle na zápisu do obchodního rejstříku. Účinek odvolání z funkce jednatele nastal tedy okamžitě, tj. v den konání valné hromady. Z principu publicity, jímž je ovládána úprava obchodního rejstříku, pak vyplývá, že dobré víry se mohou dovolávat jen třetí osoby jednající v důvěře ve správnost zapsaných údajů, nikoliv osoba, jíž se daná skutečnost bezprostředně týká. Vzhledem tomu, že stěžovatel věděl, že jednatelem společnosti Zverimex, spol. s r.o. již není, a přesto výběry provedl, je nutné označit výběry z účtu provedené po tomto datu za neoprávněné, a to bez ohledu na to, zda se jednalo o zálohy.Tvrzení stěžovatele ohledně hmotněprávního posouzení záloh považoval dovolací soud za účelové, nemající konkrétní vztah k subjektivní stránce trestného činu. Ohledně námitky týkající se výroku o náhradě škody uvedl, že v rámci dovolacího důvodu nelze namítat, zda byl nárok na náhradu škody uplatněn z hlediska procesních předpisů řádně a včas.


Ústavní soud konstatuje, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů, a to včetně obou znaleckých posudků, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí soudu přiléhavě odůvodněny. S podstatou stěžovatelových námitek uplatněných v odvolání a opakovaných v ústavní stížnosti se odpovídajícím způsobem vypořádal i soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení. Dovolací soud se pak věcí zabýval zákonem stanoveným způsobem v rozsahu dovolacích důvodů. Odůvodnění rozsudků soudů všech stupňů je v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. a Ústavní soud neshledává důvod se k meritu věci duplicitně vyjadřovat.


Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy v tomto případě není na místě. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace (např. sp. zn. III. ÚS 84/94- Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 34; II. ÚS 182/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, č. 130). Ústavní soud je oprávněn korigovat pouze extrémní případ svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (sp. zn. IV.ÚS 570/03). Pokud obecné soudy jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat toto hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani kdyby se s jejich hodnocením neztotožňoval. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.


Pro úplnost, pokud jde o konkrétní námitku stěžovatele, že minimálně 34% vybraných prostředků byly jeho výlučné prostředky, jelikož je vlastníkem i obchodního podílu ve společnosti Zverimex, spol. s r.o., Ústavní soud shodně jako soud prvého stupně uvádí, že i když je stěžovatel spoluvlastníkem společnosti, nejedná se o jeho soukromé prostředky, ale o peníze společnosti, o nichž musí být rozhodováno a s nimi nakládáno v souladu s právními předpisy. Námitka, že výběry částek přímo uskutečnily jiné osoby než stěžovatel, je neopodstatněná, neboť tyto osoby tak jednaly, jak je zřejmé ze spisu, na základě zmocnění stěžovatele.


Ústavní soud rovněž zjistil, že na č.l. 241 spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 je založen přípis právního zástupce společnosti Zverimex, spol. s r.o., kterým se společnost jako poškozený připojuje k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody ve výši 661 000 Kč s přísl., v tomto směru je proto stěžovatelova námitka ohledně neuplatnění nároku na náhradu škody nedůvodná.

V posuzované věci tak Ústavní soud, jak je podáno výše, neshledal v postupu obecných soudů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného dotčení jeho základních práv a opravňovalo zásah Ústavního soudu. Stejně tak Ústavní soud neshledal jako neústavní závěry obecných soudů, dle kterých ve vztahu k stěžovateli bylo odvolání z funkce jednatele účinné, jakmile se dozvěděl o rozhodnutí valné hromady a nikoliv až nabytím právní moci zápisu této skutečnosti v obchodním rejstříku, a proto neoprávněnými výběry finančních částek z účtu společnosti a jejich převodem do společnosti Almika, s.r.o. došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu. Právo na spravedlivý proces, chráněné čl. 36 Listiny, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 18. května 2005


JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu