II.ÚS 3935/18 ze dne 18. 12. 2018
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Šofra, zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, se sídlem Sokolská 270, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018 č. j. 32 Cdo 3130/2018-134, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018 č. j. 11 Co 114/2018-110 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 10. 2017 č. j. 10 C 181/2016-96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, a to pro namítané porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Řízení před obecnými soudy bylo vedeno o žalobě stěžovatele na zaplacení částky 102 725 Kč s příslušenstvím vůči žalované obchodní společnosti. Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 došlo k zastavení řízení podle § 114c odst. 7 občanského soudního řádu s tím, že žalobce (stěžovatel) se bez důvodné a včasné omluvy nedostavil k přípravě jednání. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil podle § 107 odst. 5 občanského soudního řádu. Městský soud konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení došlo k výmazu žalované z obchodního rejstříku z důvodu ukončení likvidace (o zrušení žalované s likvidací bylo rozhodnuto v průběhu roku 2016); žalovaná tedy zanikla, a tím ztratila způsobilost být účastnicí řízení, přitom nemá žádného právního nástupce, který by převzal žalovanou povinnost, a z obsahu spisu se nepodává, že by měla nějaký majetek - proto nebylo možno v řízení pokračovat, a to muselo být zastaveno. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu napadeným ústavní stížností odmítnuto pro vady podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud shledal, že v dovolání nebylo uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, navíc v něm nebyl vymezen ani dovolací důvod, stěžovatel neformuloval žádnou právní otázku, kterou řešil odvolací soud a kterou by měl řešit i dovolací soud.

3. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí a namítá, že žalovaná společnost měla právního nástupce. Navíc podle stěžovatele nebylo skutkově zjištěno, zda žalovaná společnost měla či neměla majetek, z něhož by mohla být jeho pohledávka uspokojena; přitom stěžovatel sám nepochybuje o tom, že žalovaná měla v době svého výmazu majetek, z nějž mohl být stěžovatel alespoň částečně uspokojen. Stěžovatel též namítá, že ve věci došlo ke zbytečným průtahům, a nesouhlasí s tím, že by v jeho dovolání nebylo vymezeno, z jakého důvodu je podáno.

4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i stěžovatelem přiložených listin, včetně jeho dovolání, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. V posuzovaném případě bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako vadné, neboť podle Nejvyššího soudu neobsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ani dovolacího důvodu. Ústavní soud k tomu konstatuje, že tyto údaje patří mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), i tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně zda se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016).

7. Ústavní soud po seznámení se s dovoláním stěžovatele zjistil, že uvedené zákonné požadavky skutečně nesplňuje. Obsahem podaného odvolání je toliko nesouhlas s rozhodnutím městského soudu s poukazem na stěžovatelovo přesvědčení, že žalovaná neměla být vymazána z obchodního rejstříku, a s návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil tento výmaz a rozhodl o obnovení žalované. K vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v něm není uvedeno vůbec nic, podobně jako v něm není přesně uvedeno, proč je právní posouzení odvolacího soudu, reagujícího na skutečnost, že žalovaná byla vymazána z obchodního rejstříku, a tedy zanikla, podle stěžovatele nesprávné. Za těchto okolností Ústavní soud nespatřuje v závěru Nejvyššího soudu, že podané dovolání nesplňuje povinné zákonné náležitosti, a v odmítnutí dovolání pro vady žádnou protiústavnost, respektive porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces.

8. Podaná ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu tak byla posouzena jako zjevně neopodstatněná.

9. Mimoto stěžovatel v ústavní stížnosti napadl také předcházející rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10. V tomto rozsahu Ústavní soud shledal ústavní stížnost nepřípustnou, neboť podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud je přitom podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 16). V posuzovaném případě proto stěžovatel řádně nevyčerpal dostupné opravné prostředky k ochraně svého práva před podáním ústavní stížnosti, neboť nepodal řádné, nýbrž vadné dovolání.

10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že pokud se stěžovatel domnívá, že existuje neznámý majetek žalované, či že řízení před obecnými soudy bylo nepřiměřeně dlouhé, poskytuje mu právní řád další nástroje k ochraně jeho práv.

11. Ze shora popsaných důvodů byla podaná ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části, směřující proti rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, byla odmítnuta jako nepřípustná dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2018


Ludvík David, v. r.
předseda senátu