II.ÚS 413/03 ze dne 11. 11. 2003
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Ing. J. R., zastoupeného advokátem JUDr. J. N., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 19. 6. 2003, čj. 14 Co 188/2003-140, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 3. 2001, čj. 6 C 10/98-105, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se návrhem ze dne 25. 7. 2003, doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 8. 2003, domáhal zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2003, čj. 14 Co 188/2003-140, a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 3. 2001, čj. 6 C 10/98-105. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho práv, garantovaných čl. 2, čl. 6, čl. 10, čl. 13, čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6, čl. 10, čl. 26 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Navrhl dále, aby náklady jeho zastoupení zcela zaplatil stát.

Podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 6, a vedlejšího účastníka řízení, Českou republiku - Ministerstvo vnitra, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Současně si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 6 C 10/98. Obvodní soud pro Prahu 6 přípisem ze dne 20. 10. 2003 sdělil, že požadovaný spis byl dne 9. 9. 2003 předložen Nejvyššímu soudu ČR k řízení o dovolání stěžovatele. Ústavní soud zjistil, že sdělením ze dne 29. 10. 2003, pod sp. zn. 25 Cdo 1890/2003, Nejvyšší soud ČR sdělil Obvodnímu soudu pro Prahu 6, že dovolání stěžovatele nemá všechny náležitosti, a dovolací soud proto spis vrací soudu prvního stupně bez rozhodnutí, neboť je nutné dovolatele vyzvat k doplnění a odstranění vad dovolání. Teprve poté, až budou vady podání odstraněny, případně marně uplyne stanovená lhůta, má být spis znovu předložen dovolacímu soudu k rozhodnutí.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Ze sdělení Ústavního soudu publikovaného pod č. 32/2003 Sb., které bylo rozesláno dne 3. 2. 2003, plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o dovolání, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm.

Posledním opravným prostředkem v projednávané věci je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jež rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v dané věci nejsou. Pokud by snad Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§ 75 odst. 2 písm. a)], nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle § 75 odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§ 75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel ani jejich existenci netvrdil.

S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako nepřípustný.

S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nebylo možné vyhovět ani návrhu stěžovatele na uhrazení nákladů právního zastoupení (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.




V Brně dne 11. listopadu 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj