II.ÚS 4167/12 ze dne 19. 11. 2013
N 192/71 SbNU 289
Posuzování rovnováhy práv a povinností stran spotřebitelské smlouvy
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Jaroslava Fenyka a Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) - ze dne 19. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 4167/12 ve věci ústavní stížnosti Martina Němečka, zastoupeného Mgr. Petrem Juráněm, advokátem, se sídlem Dvořákova 13, 602 00 Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky Valašské Meziříčí č. j. 12 C 9/2012-31 ze dne 16. 8. 2012, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti zaplatit 3 590 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu pro nesplnění závazků ze smlouvy o propagaci reklamní plochy, za účasti Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky Valašské Meziříčí jako účastníka řízení a BEZREKLAMKY, s. r. o., se sídlem Křižíkova 332/1, 180 00 Praha 8 - Karlín, zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 8, Karolínská 661/4, jako vedlejšího účastníka řízení.

Rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky Valašské Meziříčí č. j. 12 C 9/2012-31 ze dne 16. 8. 2012 se ruší.

Odůvodnění

I.

1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to zejména pro porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V odůvodnění svého návrhu stěžovatel uvedl, že soud rozhodoval bez nařízení jednání, a to za situace, kdy vedlejší účastník podal svou žalobu, k níž se stěžovatel coby žalovaný podrobně písemně vyjádřil, přičemž ve svém vyjádření, bez ohledu na to, že bylo chybně označeno jako odpor proti platebnímu rozkazu, uvedl zcela konkrétní a důvodné argumenty zpochybňující nárok vedlejšího účastníka, a proto nebyly dle názoru stěžovatele splněny podmínky pro postup dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), tedy pro rozhodnutí bez jednání.

3. Stěžovatel dále namítl, že za situace, kdy se ve věci nekonalo ústní jednání a kdy se k žalobě velmi podrobně vyjádřil a uvedl řadu podstatných námitek, bylo úlohou soudu, aby své rozhodnutí podrobně odůvodnil a vypořádal se se všemi právně relevantními námitkami vznesenými stěžovatelem v průběhu řízení. Soud měl vyjádřit jejich posouzení přesvědčivým způsobem v odůvodnění rozhodnutí, přičemž "vyšší nároky na kvalitu odůvodnění rozsudku jsou dány i tím, že soud si byl při svém rozhodování vědom skutečnosti, že proti jeho rozhodnutí nebude přípustné odvolání, a půjde tedy o rozhodnutí konečné." V takových případech by měl dle mínění stěžovatele soud vždy věnovat odůvodnění rozsudku maximum úsilí, aby jeho rozhodnutí skutečně pokrývalo veškeré námitky účastníků. V žádném případě proto nelze souhlasit s dle jeho názoru opačným postupem soudu, kdy soud s vědomím, že účastníci nebudou moci napadnout rozhodnutí odvoláním ani dovoláním, a jeho rozhodnutí tak nebude zřejmě nikým přezkoumáváno, odůvodnění "zanedbá a uvede ho v takové kvalitě, že jde de facto o rozhodnutí nepřezkoumatelné", když je soud v odůvodnění rozsudku shrnuje pouze s tím, že žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Soud dle něj v odůvodnění nijak více vznesené námitky nespecifikuje a neuvádí fakta, která jsou v nich obsažena, blíže se jimi nezabývá, právně je nehodnotí, resp. ani jinak nezdůvodňuje jejich irelevantnost.

4. Stěžovatel rovněž okresnímu soudu vytkl, že se nijak nevypořádal s jeho důkazními návrhy. Jestliže soud tomuto návrhu nevyhověl, rozhodl bez nařízení jednání a v odůvodnění rozsudku vůbec nevysvětlil, proč důkazním návrhům stěžovatele nevyhověl, dopustil se svévolného rozhodnutí, jaké nelze v právním státu připustit. Zdůraznil, že rozhodování soudu bez nařízení jednání jej nikterak nezbavuje povinnosti vypořádat se s důkazními návrhy účastníků řízení.

5. Stěžovatel dále k ústavní stížnosti přiložil rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě, přičemž poukázal na to, že tento soud ve shodné věci, jen s jiným žalovaným, posoudil celý případ za uplatnění obdobných námitek zcela opačným způsobem, kdy žalobu zamítl s odůvodněním, že smluvní podmínky, zcela shodné s těmi, které jsou zakotveny ve smlouvě posuzované v nyní projednávané věci, jsou ve vztahu k žalovanému jako spotřebiteli nepřiměřené, resp. znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, což stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.

6. Závěrem stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k požadavkům na řádné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a navrhl, aby Ústavní soud vyslovil porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a napadený rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky Valašské Meziříčí zrušil.

II.

7. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky Valašské Meziříčí vedený pod sp. zn. 12 C 9/2012, z něhož, jakož i obsahu napadeného rozhodnutí, zjistil následující skutečnosti.

8. Vedlejší účastník se vůči stěžovateli domáhal u Okresního soudu v Benešově zaplacení částky 4 590 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 4. 2. 2010 účastníci uzavřeli smlouvu o propagaci reklamní plochy, přičemž stěžovatel své závazky vyplývající z této smlouvy nesplnil a žalovanou částku ke dni podání žaloby neuhradil. V dané právní věci, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 302/2011, nejprve tento soud vydal dne 2. 4. 2012 usnesení č. j. 4 C 302/2011-10, kterým vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu ve Vsetíně jako soudu místně příslušnému. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že v předmětné smlouvě o propagaci reklamní plochy byla mezi stranami sjednána prorogační doložka určující místní příslušnost Okresního soudu v Benešově ve smyslu § 89a o. s. ř. Toto ustanovení smlouvy však soud shledal absolutně neplatným, neboť jde o ustanovení ve spotřebitelské smlouvě, které nebylo sjednáno individuálně a dopředu znevýhodňuje stěžovatele jako žalovaného tím, že jej nutí uznat výlučnou místní příslušnost soudu, v jehož obvodu ani nemá sídlo vedlejší účastník. Proti tomuto usnesení se žádný z účastníků řízení neodvolal; usnesení nabylo právní moci dne 10. 5. 2012.

9. Dne 29. 5. 2012 byl spis doručen Okresnímu soudu ve Vsetíně - pobočce Valašské Meziříčí, který předmětnou právní věc zaevidoval pod sp. zn. 12 C 9/2012. Okresní soud následně vydal usnesení č. j. 12 C 9/2012-17 ze dne 7. 6. 2012, kterým ve smyslu § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. vyzval účastníky řízení, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení daného usnesení vyjádřili, zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání. Stěžovatel v reakci na toto usnesení podal k žalobě obsáhlé vyjádření, ve kterém zpochybnil nárok uplatněný vedlejším účastníkem v žalobě a navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl jako nedůvodnou a aby mu přiznal náklady řízení v plné výši. Okresní soud poté rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem, kterým žalobě vyhověl a stěžovateli uložil, aby vedlejšímu účastníkovi uhradil částku 3 590 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl, že stěžovatel je povinen vedlejšímu účastníkovi uhradit jeho náklady řízení ve výši 4 120 Kč k rukám jeho právního zástupce.

III.

10. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Okresní soud ve Vsetíně - pobočku Valašské Meziříčí jako účastníka a obchodní společnost BEZREKLAMKY, s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřily k projednávané ústavní stížnosti.

11. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 16. 9. 2013 uvedl, že s ohledem na obsah spisu a předložené listinné důkazy byli účastníci usnesením ze dne 7. 6. 2012 vyzváni k vyjádření k postupu soudu podle § 115a o. s. ř. Podotkl, že žalovaný zaslal soudu obsáhlé vyjádření, avšak ani jeden z účastníků ve stanovené lhůtě soudu nesdělil, že by s rozhodnutím věci bez nařízení jednání nesouhlasil. Rovněž poznamenal, že rozhodnutí soudu nemohlo být pro žalovaného překvapivým, neboť s postupem podle § 115a o. s. ř. souhlasil. Žalovaný jako účastník řízení žádné důkazy okresnímu soudu nepředložil, za důkaz označoval spisy všech ostatních věcí od všech ostatních soudů České republiky ve věci označeného žalobce. Okresní soud zdůraznil, že smlouvu uzavřenou mezi účastníky hodnotil coby platně uzavřenou v režimu obchodního zákoníku s tím, že zde "není ujednání, které by bylo v neprospěch spotřebitele, popř. které by bylo v rozporu s dobrými mravy." K tomu doplnil, že i když okresní soud se souhlasem účastníků rozhodl bez jednání, přihlédl ke všem předloženým listinným důkazům. Okresní soud žádný návrh na rozhodnutí Ústavního soudu neučinil.

12. Vedlejší účastník ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 24. 9. 2013, podaném prostřednictvím právního zástupce, vyjádřil své přesvědčení, že podaná ústavní stížnost je nedůvodná, neboť se stěžovatel podanou ústavní stížností ve skutečnosti nedomáhá přezkumu ústavnosti napadeného rozhodnutí, nýbrž požaduje, aby Ústavní soud sehrál úlohu další soudní instance ve sporu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem. V této souvislosti vedlejší účastník zejména poukázal na to, že stěžovatel nepřípustně odůvodňuje opodstatněnost ústavní stížnosti především tím, že prostřednictvím nepravdivých a zkreslených informací hrubě poškozuje dobrou pověst vedlejšího účastníka, dále že rozhodnutí účastníka řízení odpovídá skutkovým okolnostem posuzované věci, kdy stěžovatel svobodně a dobrovolně uzavřel s vedlejším účastníkem písemnou smlouvu o propagaci reklamní plochy, stěžovatel svobodně a dobrovolně projevil vůli kontrahovat s účastníkem řízení, přičemž mu byla vedlejším účastníkem sjednaná služba včas a řádně poskytnuta. Stěžovatel dle jeho názoru pouze zneužívá institut ústavní stížnosti, přičemž "stěžovatel nemá právní ani morální nárok zpochybňovat napadené rozhodnutí," což v uvedeném vyjádření podrobněji rozvedl. Dále poznamenal, že obecné soudy po celé České republice ve svých meritorních rozhodnutích opakovaně potvrzují, že smlouva, kterou vedlejší účastník uzavírá se svými zákazníky, je sjednána platně, je srozumitelná, jednoznačná a jednoduchá. Závěrem vedlejší účastník vyslovil, že Ústavní soud je instancí, která by až na odůvodněné výjimky neměla meritorně přezkoumávat rozhodnutí prvoinstančních soudů. Obzvláště by tak dle jeho názoru neměl činit za situace, kdy nalézací soud po provedeném dokazování vydal správné a spravedlivé rozhodnutí, respektující zejména stěžejní zásadu soukromého práva pacta sunt servanda. Navrhl, aby ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

13. Ústavní soud následně zaslal vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka řízení k replice stěžovateli, který poskytnuté desetidenní lhůty nevyužil.

14. Ústavní soud v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť oba účastníci řízení i vedlejší účastník řízení předestřeli dostatečně konkrétní argumenty, a proto od ústního jednání již neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

IV.

15. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, účastníka i vedlejšího účastníka řízení, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

16. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.].

17. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007 (N 30/44 SbNU 349, bod 36; 37/2007 Sb.)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí.

18. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozích odstavcích, byly splněny. Ústavní soud shledal, že ač jde o svého druhu bagatelní spor, nebylo lze přehlédnout, že stěžovatelem rozporované rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky Valašské Meziříčí v otázce posouzení platnosti předmětné spotřebitelské smlouvy je založeno na formalistickém a selektivním hodnocení jejích ustanovení, schází v něm vypořádání se se stěžejními argumenty stěžovatele, a jde o rozhodnutí ve věci, kterou obecné soudy neposuzují jednotně, kterýžto postup vede ve svém posledku k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

19. Nejprve považuje Ústavní soud za nutné zmínit, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí [z poslední doby např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723), sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357), dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz]. Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným [kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471), III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)]. Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení [srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691), III. ÚS 151/06 (viz výše), III. ÚS 677/07 (viz výše), I. ÚS 3184/07 ze dne 17. 4. 2008 (N 71/49 SbNU 61), III. ÚS 961/09 (viz výše)]. Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" [kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04 ze dne 5. 1. 2005 (N 3/36 SbNU 19), I. ÚS 729/2000 ze dne 8. 12. 2005 (N 224/39 SbNU 369), I. ÚS 116/05 ze dne 30. 5. 2006 (N 108/41 SbNU 349), IV. ÚS 787/06 ze dne 29. 1. 2007 (N 16/44 SbNU 201), III. ÚS 961/09 (viz výše)]. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.

20. V právní věci stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění neobstojí, neboť vypořádání se s jeho argumenty - tak jak je jednotlivě vymezil ve svém podání ze dne 12. 6. 2012 - hned v několika ohledech absentuje. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí svůj rozsudek postavil pouze na vlastním hodnocení smlouvy, aniž - alespoň stručným způsobem - reflektoval námitky stěžovatele, resp. jejich relevanci.

21. Na tomto místě pokládá Ústavní soud za vhodné poznamenat, že výtka stěžovatele stran rozhodování okresního soudu bez nařízení jednání, k němuž neměl být dán souhlas, není důvodná, poněvadž stěžovatel v reakci na vzpomínané usnesení soudu ze dne 7. 6. 2012, kterým byli účastníci původního řízení vyzváni, aby se k této otázce ve lhůtě sedmi dnů vyjádřili, zaslal soudu obsáhlé vyjádření, ve kterém se o svém postoji k možnosti rozhodnout bez nařízení jednání nezmiňuje (ostatně stěžovatel se sám o této výzvě vyjadřuje jako o výzvě k vyjádření se k podané žalobě, přestože takovou výzvu zmíněné usnesení vůbec neobsahuje); protože okresní soud ve výzvě připojil doložku dle § 101 odst. 4 o. s. ř. (jakkoli na toto ustanovení výslovně neodkázal) v tom smyslu, že nevyjádří-li se účastník v určité lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky, nezbývá než konstatovat, že okresní soud nepochybil, pakliže rozhodl bez nařízení jednání, když vedlejší účastník se nevyjádřil vůbec, stěžovatel se sice vyjádřil, avšak toliko k vlastní podstatě žaloby včetně návrhu na její zamítnutí, nikoli ovšem k procesnímu postupu soudu. Námitkám stěžovatele tak v této otázce nebylo možno přisvědčit.

22. Ústavní soud se nicméně nemohl ztotožnit s vývody okresního soudu v otázce posouzení přiměřenosti podmínek ve smlouvě o propagaci reklamní plochy, konkrétně s jejich hodnocením co do rovnováhy práv a povinností smluvních stran. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1512/12 ze dne 30. 7. 2013 (N 138/70 SbNU 295) Ústavní soud, inter alia, vyzdvihl, že povrchní a selektivní vyhodnocení rovnováhy práv a povinností (ve spotřebitelské smlouvě) ve svém důsledku vede k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť jde o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. V posuzované věci dospěl Ústavní soud k obdobnému závěru jako ve věci rozhodnuté právě citovaným nálezem. Již Okresní soud v Benešově ve výše zmíněném usnesení o vyslovení místní nepříslušnosti shledal absolutně neplatným ujednání o prorogační doložce, protože nebylo sjednáno individuálně a dopředu znevýhodňuje stěžovatele jako žalovaného tím, že jej nutí uznat výlučnou místní příslušnost soudu, v jehož obvodu ani nemá sídlo vedlejší účastník. Nejde však, na rozdíl od přesvědčení okresního soudu, o jediné ustanovení nastavené v neprospěch stěžovatele jako spotřebitele.

23. Pro právní postavení smluvních stran podstatná ustanovení smlouvy o propagaci reklamní plochy jsou uvedena na druhé straně smlouvy a již ze znění čl. II je zřejmé, že objednatel (v daném případě stěžovatel) se zavazuje zaplatit dodavateli (v jehož postavení se nachází vedlejší účastník) částku 3 390 Kč včetně DPH "za zpracování údajů potřebných pro umístění na internetovém serveru", která je vyšší než samotná odměna za vlastní realizaci propagace reklamní plochy (byť tato odměna po dobu prvního roku trvání smlouvy dodavateli nenáleží) a která není vratná ani v případě ukončení smlouvy z jakéhokoli důvodu. Neobstojí proto - z hlediska ochrany spotřebitele - tvrzení okresního soudu, že stěžovateli nic nebrání v tom, aby dohodnutým způsobem a v dohodnuté lhůtě předmětnou smlouvu vypověděl, když by tím v důsledku nevratného plnění protistraně již nedosáhl jeho navrácení. Totiž s tím souvisí i skutečnost, že vedlejší účastník je oprávněn kdykoli smlouvu jednostranně vypovědět bez udání důvodu, a tudíž jediným protiplněním, kterého se stěžovateli může v krajním případě, který je ovšem prizmatem ochrany spotřebitele nutno též zohlednit, dostat, je pouhé zpracování údajů potřebných pro umístění na internetovém serveru.

24. Z dalšího obsahu smluvních podmínek je pak patrné, že stěžovatel se nachází v nerovném postavení s vedlejším účastníkem i proto, že vedlejší účastník má právo jednostranně změnit pravidla fungování serveru www.bezreklamky.cz, kteréžto změny mohou mít fundamentální dopad na samotnou realizaci "pasivní nabídky reklamní plochy"; nadto pravidla fungování jmenovaného serveru netvoří vlastní součást smlouvy, objednatel toliko vyslovuje svůj souhlas s jejich obsahem a potvrzuje, že s nimi byl seznámen (čl. IV). O vychýlení rovnováhy v právech a povinnostech stran ve prospěch vedlejšího účastníka potom svědčí také čl. III smlouvy o jednostrannosti zajištění závazků, a to pouze závazků stěžovatele, prostřednictvím smluvní pokuty, která je sjednána výhradně pro porušení kterýchkoli jeho platebních povinností. Též smluvní ujednání týkající se odpovědnosti jednotlivých stran za škodu vyznívá v neprospěch objednatele, neboť zatímco ten odpovídá za škodu vzniklou v souvislosti s porušením povinností týkajících se změn v údajích o jeho osobě či o dané reklamní ploše (čl. III), dodavatel v zásadě za škodu způsobenou propagací reklamní plochy neodpovídá, ledaže by ji sám zavinil (čl. II in fine), což je ovšem v podstatě vyloučeno, poněvadž objednatel stvrzuje pravdivost těchto údajů (čl. III), a proto by za případnou škodu odpovídal právě on. Všechny tyto skutečnosti však okresní soud v napadeném rozhodnutí zcela pominul, resp. omezil se na konstatování, že "v předmětné smlouvě však soud neshledal žádné ujednání, které by bylo v neprospěch spotřebitele, popř. které by bylo v rozporu s dobrými mravy."

25. Na tomto místě se sluší poznamenat, že v tomto hodnocení výše rozebraných smluvních podmínek nestojí Ústavní soud osamocen. Stěžovatel v řízení před Ústavním soudem předložil spolu s ústavní stížností též rozsudek Okresního soudu v Ostravě č. j. 38 C 135/2012-64 ze dne 10. 7. 2012, kterým byla žaloba vedlejšího účastníka, podaná proti jinému žalovanému ve věci týkající se obdobné smlouvy se shodnými či identickými podmínkami, zamítnuta. Není přitom bez zajímavosti, jakým způsobem tamní soud hodnotil rozložení práv a povinností smluvních stran z hlediska postavení a ochrany spotřebitele. V odůvodnění tohoto rozsudku poukázal na to, že smlouva "je obsahově výrazně směřována v neprospěch žalovaného, coby spotřebitele," přičemž v podrobnostech mimo jiné rovněž uvedl, že "shledává v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu ust. § 265 obchodního zákoníku ujednání, kterým se žalovaný zavazuje k plnění - úhradě paušální odměny za každý rok trvání smlouvy, neboť tato povinnost je vázána pouze na podmínku trvání smlouvy bez dalšího, aniž by ze strany žalobce muselo dojít k jakémukoliv protiplnění. Takové ujednání ve smlouvě totiž neodpovídá synallagmatické povaze smlouvy o dílo" (viz str. 4 citovaného rozsudku Okresního soudu v Ostravě). Ustanovení smlouvy shledal Okresní soud v Ostravě neplatnými pro rozpor s § 56 odst. 2 písm. e), f) a j) občanského zákoníku.

26. Citovaný rozsudek Okresního soudu v Ostravě v porovnání s nyní přezkoumávaným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky Valašské Meziříčí je současně dokladem rozkolísanosti judikatury soudů prvního stupně v problematice ochrany spotřebitele, na kterou nemohou odvolací soudy (a potažmo i Nejvyšší soud) patřičně zareagovat, neboť, jak je Ústavnímu soudu známo z jeho úřední činnosti, v převážné míře se jedná o tzv. bagatelní spory, v nichž není s ohledem na dikci § 202 odst. 2 o. s. ř. odvolání přípustné, kteréžto ustanovení obecně nevzbuzuje vážnější pochyby stran jeho ústavní konformity. Nelze zde nicméně přehlédnout, že přímým důsledkem této situace je skutečnost, že účastníkům řízení, kteří nesouhlasí s rozsudkem soudu prvního stupně vydaným v takovém sporu, nezbývá než se s ochranou svých práv obrátit na Ústavní soud, který je tak postaven de facto do přezkumné role odvolacího soudu, poněvadž otázce hodnocení smluvních ujednání se při námitce extrémního rozporu mezi skutkovým zjištěním (v daném případě seznáním obsahu smlouvy) a z něj vyvozeným právním závěrem nemůže vyhnout, čímž do jisté míry nahrazuje činnost obecného soudu. Stěžovatel však s ohledem na řečené jinou možnost neměl, neboť právní řád mu jiný procesní prostředek k ochraně jeho práv již neposkytuje. Z důvodu nežádoucího nejednotného rozhodování obecných soudů ve skutkově i právně obdobných sporech tohoto typu, jakož i s ohledem na zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost z důvodu bagatelní výše předmětu sporu a podrobil stížnostní námitky meritornímu přezkumu. Nelze tak přisvědčit ani argumentům vedlejšího účastníka, jak je rozvedl ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, že stěžovatel jen požaduje, aby Ústavní soud sehrál úlohu další soudní instance ve sporu mezi ním a vedlejším účastníkem, ani tvrzení vedlejšího účastníka o tom, že stěžovatel nemá právní ani morální nárok zpochybňovat napadené rozhodnutí, když takové právo stěžovatele vyvěrá přímo z ústavního pořádku a je blíže rozvedeno zákonem o Ústavním soudu.

27. Z výše nastíněných důvodů apeluje Ústavní soud touto cestou na soudy rozhodující v prvním stupni, aby při posuzování nároků plynoucích ze spotřebitelských smluv pečlivěji vážily nejen samotný rozsah vzájemných práv a povinností, ale též i jejich charakter a vzájemnou provázanost mezi nimi.

28. Protože se stěžovateli podařilo zpochybnit ústavní konformitu rozporovaného soudního rozhodnutí, Ústavní soud přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu k jeho zrušení. Při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci je Okresní soud ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).