II.ÚS 4255/16 ze dne 26. 9. 2017
Povinnost soudu podat předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti MUDr. Jany Zvárové, zastoupené JUDr. Michaelem Zvárou, advokátem, se sídlem Eberlova 1465/4, 155 00 Praha 5 - Stodůlky, směřující proti postupu Okresního soudu v Českých Budějovicích v řízení o potvrzení rozsudku vydaného Okresním soudem v Českých Budějovicích ze dne 26. června 2009, č. j. 17 C 146/2009-43, jako evropského exekučního titulu dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2014, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:

I. Okresní soud v Českých Budějovicích porušil svým postupem v řízení o potvrzení rozsudku vydaného Okresním soudem v Českých Budějovicích ze dne 26. června 2009, č. j. 17 C 146/2009-43, jako evropského exekučního titulu dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2014, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dále právo stěžovatelky na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích se přikazuje, aby věc znovu posoudil a vyslovil se k podání předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.


Odůvodnění:

I.
Rekapitulace obsahu napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 28. prosince 2016 domáhá vydání nálezu, kterým by bylo vysloveno, že Okresní soud v Českých Budějovicích svým postupem v řízení o potvrzení rozsudku vydaného týmž soudem dne 26. června 2009, č. j. 17 C 146/2009-43, jako evropského exekučního titulu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2014, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky, porušil čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále porušil právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka se taktéž domáhá toho, aby nálezem Ústavního soudu bylo Okresnímu soudu v Českých Budějovicích uloženo, aby věc znovu posoudil.

2. V projednávané věci Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též jen "soud") rozsudkem ze dne 26. června 2009, č. j. 17 C 146/2009-43, vyhověl žalobě žalobkyně (stěžovatelky), kterou se po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 6 600 Kč s poplatkem z prodlení (výrok I.), jakožto dlužného nájemného a zálohy na úhrady spojené s užíváním bytu, a dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II.). V průběhu řízení se soudu nepodařilo zjistit pobyt žalované, a proto jí byl postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") ustanoven opatrovník. Soudního jednání se nezúčastnila ani žalovaná, ani její opatrovník. Soud konstatoval, že žalovaná soudu nenabídla žádná skutková tvrzení ani důkazy, ze kterých by vyplývalo, že by na vymáhanou pohledávku, kterou dne 28. září 2008 výslovně uznala, byť jen z části něco zaplatila. Po provedeném dokazování proto soud žalobě vyhověl.

3. Stěžovatelka následně dne 14. října 2016 požádala okresní soud o zaslání výše označeného rozsudku s vyznačenou doložkou vykonatelnosti spolu s potvrzením, že jde o evropský exekuční titul podle § 353 odst. 1 o. s. ř. a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky (dále jen "nařízení č. 805/2004").

4. Přípisem ze dne 3. listopadu 2016 (dále jen "přípis") však bylo soudem stěžovatelce sděleno, že pro potvrzení výše označeného rozsudku jako evropského exekučního titulu nejsou splněny podmínky. Rozsudek vydaný po provedeném dokazování není podle názoru soudu nesporným nárokem ve smyslu nařízení č. 805/2004.


II.
Rekapitulace ústavní stížnosti

5. Stěžovatelka svůj závěr o přípustnosti ústavní stížnosti opírá o skutečnost, že proti nepotvrzení rozsudku jako evropského exekučního titulu podle nařízení č. 805/2004 nejsou dle národních procesních předpisů přípustné žádné řádné ani mimořádné opravné prostředky. Přípis tak představuje jiný zásah orgánu veřejné moci do jejích ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.

6. Zásah do svých ústavně garantovaných práv spatřuje stěžovatelka v tom, že okresní soud v řízení nepředložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále "SDEU" nebo "Soudní dvůr"), čímž zasáhl do jejího práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Podle názoru stěžovatelky, který je v ústavní stížnosti podpořen rozsáhlou citací judikatury SDEU, je i potvrzení soudního rozhodnutí jako evropského exekučního titulu aktem soudní povahy a spadá pod rozsah čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen "SFEU"). Jelikož proti nepotvrzení rozsudku jako evropského exekučního titulu nepřipouští právní řád České republiky žádné řádné ani mimořádné opravné prostředky, byl již okresní soud soudem, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravné prostředky ve smyslu čl. 267 SFEU a jako takový byl povinen předložit SDEU předběžnou otázku, když před ním vyvstala otázka výkladu unijního práva, rozhodnutí o níž bylo nezbytné k vynesení rozsudku. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2011 sp. zn. II. ÚS 1658/11 (N 202/63 SbNU 357). Tato otázka dle stěžovatelky vyvstala, když soud interpretoval předmětné nařízení a zvláště pojem "nesporný nárok".

7. Podle názoru stěžovatelky je třeba nárok v předmětném řízení považovat za nesporný. Výklad okresního soudu, který dovodil, že za nesporný nelze považovat nárok, vyplývající z rozsudku, který soud vydal po provedeném dokazování, aniž by žalovaný uplatnil skutkové námitky či obranu, nemá oporu v nařízení č. 805/2004. Podle bodu 6 preambule nařízení č. 805/2004 může neexistence námitky dlužníka ve smyslu jeho spočívat v nedostavení se k ústnímu jednání nebo nesplnění výzvy soudu k předložení písemného oznámení o tom, že se zamýšlí obhajovat. Tedy i samostatné nedostavení se je považováno za neexistenci námitky. V projednávané věci se žalovaná k soudnímu řízení nedostavila, po celou dobu zůstala pasivní a soudu nenabídla žádné argumenty ani neuplatnila žádné námitky. Z toho lze dovodit, že potvrzení evropského exekučního titulu nebrání ani to, že byl vydán "běžný" rozsudek po proběhlém dokazování. Ke stejnému závěru dle stěžovatelky dospívá i česká a zahraniční odborná literatura. Výklad přijatý okresním soudem není tedy dle stěžovatelky zcela jasný a nesporný.

8. Stěžovatelka rozsáhle argumentuje v tom směru, že v daném případě nelze aplikovat žádnou z výjimek z povinnosti podat předběžnou otázku dovozených Soudním dvorem (doktrína "acte clair" a "acte éclairé"). Okresnímu soudu také opakovaně vytýká, že vůbec nezohlednil rozsudek SDEU ze dne 16. června 2016 ve věci C-511/14 Pebros Servizi. V tomto rozhodnutí SDEU mimo jiné stanovil, že pojem "nesporný nárok" používaný v nařízení je třeba interpretovat autonomně na národních právních řádech. Výklad s odkazem na národní právo, jak byl proveden okresním soudem, je proto nesprávný. Především však měl soud v případě nejasného výkladu (a výklad zde dle názoru stěžovatelky očividně nejasný byl) předložit SDEU předběžnou otázku. Nepředložení předběžné otázky představuje podle názoru stěžovatelky porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Tento svůj závěr podporuje judikaturou Ústavního soudu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 6/52 SbNU 57)] a také Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek ve věci Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii ze dne 20. září 2011 č. 3989/8 a 38353/07). Tím, že se okresní soud v přípisu a v průběhu řízení vůbec nezabýval svou povinností podat předběžnou otázku a její nepoložení nikterak neodůvodnil, se podle stěžovatelky také dopustil porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu č. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny.

III.
Rekapitulace vyjádření účastníka řízení

9. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky vyžádal vyjádření Okresního soudu v Českých Budějovicích, jakož i spis sp. zn. 17 C 146/2009.

10. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že v řízení o potvrzení svého rozsudku jako evropského exekučního titulu neměl žádné pochybnosti o tom, že k požadovanému potvrzení nejsou splněny podmínky. Proto také o tom stěžovatelku vyrozuměl a nepovažoval za potřebné předložit předběžnou otázku SDEU. V podrobnostech odkazuje na přípis, který byl stěžovatelce zaslán. Otázku, zda v daném případě položit předběžnou otázku měl či nikoli, nechává soud na posouzení Ústavnímu soudu.
11. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníka řízení neobsahovalo žádné nové skutečnosti, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je k případné replice stěžovatelce.

IV.
Posouzení předpokladů přípustnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále také "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem.

13. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proti nepotvrzení rozsudku jakožto evropského exekučního titulu podle § 353 o. s. ř. a nařízení č. 805/2004 nejsou podle českého práva přípustné žádné opravné prostředky. Soud v takovém případě nevydává rozhodnutí, pouze o nevydání potvrzení žadatele vyrozumí. Je proto třeba souhlasit s názorem stěžovatelky, že přípis, kterým byla vyrozuměna o tom, že nejsou splněny podmínky pro potvrzení výše označeného rozsudku jako evropského exekučního titulu, lze kvalifikovat jako jiný zásah orgánu veřejné moci do jejích ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, resp. ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto je její ústavní stížnost přípustná.

V.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti

14. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

15. Problematice podávání předběžných otázek k SDEU se Ústavní soud věnoval zejména v i stěžovatelkou citovaném nálezu ze dne 29. listopadu 2011 sp. zn. II. ÚS 1658/11. Zde mimo jiné podotkl, že přistoupením České republiky k Evropské unii vzniklo českým soudům oprávnění, a za určitých okolností i povinnost, obracet se na SDEU s předběžnými otázkami. Na základě čl. 267 třetí odstavec SFEU je soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, povinen předběžnou otázku položit SDEU [souhrn výjimek z povinnosti předložit předběžnou otázku pak Soudní dvůr rozpracoval ve svém rozsudku ve věci sp. zn. C-283/81 Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA v. Ministero della Sanitá. Podle tohoto rozhodnutí musí soudy poslední instance odmítnutí položit předběžnou otázku odůvodnit a založit je na výjimkách uvedených v judikatuře Soudního dvora. To vyplývá ze samotného účelu řízení o předběžné otázce, jímž je především zajistit jednotnou aplikaci norem Evropské unie vnitrostátními soudy členských států a "zabránit vzniku většího množství vnitrostátní judikatury, která by byla v rozporu s komunitárním právem" (srov. rozsudek ve věci sp. zn. 107/76 Hoffmann-La Roche AG). Tak je naplněna výše zmíněná maxima rovnosti před zákonem.

16. Podle již zmiňovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1658/11 může nepodání předběžné otázky představovat porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny. Předpokladem oprávnění podat ústavní stížnost je vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. O porušení práva na zákonného soudce půjde v případě aplikace unijního práva tehdy, kdy český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky, které poskytuje podústavní právo) nepoloží předběžnou otázku SDEU svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Jak Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 8. ledna 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 6/52 SbNU 57), za výkon svévole považuje i takové jednání soudu poslední instance aplikujícího normy komunitárního práva (tj. dnes práva EU), který si zcela opomene položit otázku, zda by neměl vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru, přičemž její nevznesení řádně neodůvodní, včetně posouzení výjimek pro takový postup, které Soudní dvůr ve své judikatuře vypracoval. Jinými slovy, jde o případ, kdy soud nebere vůbec v potaz pro něj závaznou existenci kogentní úpravy obsažené v čl. 267 SFEU. K předběžné otázce se vyslovil ve svém rozsudku ze dne 20. září 2011 i Evropský soud pro lidská práva ve věci Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii (stížnosti č. 3839/07 a 383353/07), v němž uvedl, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy (Úmluva samotná nezná právo na zákonného soudce jako speciální a samostatný aspekt práva na spravedlivý proces) se vztahuje i na závazek soudu členského státu podle komunitárního práva odůvodnit každé rozhodnutí, kterým odmítne položit předběžnou otázku. Evropský soud pro lidská práva tak musí být vždy ujištěn, že jakékoliv odmítnutí, které přezkoumává, bylo doprovázeno takovým zdůvodněním.

17. Povinnost podat předběžnou otázku podle čl. 267 SFEU je vázána na to, že proti rozhodnutí příslušného soudu není možné podat opravné prostředky podle vnitrostátního práva. V projednávané věci nebyl proti rozhodnutí okresního soudu přípustný žádný opravný prostředek, z čehož vyplývá, že tento soud, pokud během řízení vyvstala otázka týkající se práva Evropské unie spadající pod rozsah čl. 267 SFEU, byl povinen předběžnou otázku SDEU položit. V daném případě je irelevantní, že okresní soud není institucionálně soudem stojícím na vrcholu soustavy obecných soudů, ale určující je toliko skutečnost, že proti rozhodnutí tohoto soudu není přípustný opravný prostředek. To ostatně vyplývá již ze slavného (obiter dicti) rozsudku Soudního dvora ve věci sp. zn. 6/1964 Costa v. ENEL, podle něhož povinnost iniciovat řízení o předběžné otázce má každý vnitrostátní soudce, proti jehož rozhodnutí není v dané věci přípustný opravný prostředek. Není tudíž rozhodné, zda je soudce formálně členem nejnižší nebo nejvyšší soudní instance. Povinnost předložit případ SDEU je dána již tím, že proti jeho rozhodnutí není v projednávané věci přípustný opravný prostředek podle vnitrostátního práva. Úsudek o tom, zda je nějaký opravný prostředek k dispozici, si musí učinit soudce sám [k tomu blíže viz Bobek, M.: Porušení povinnosti zahájit řízení o předběžné otázce podle článku 234 (3) SES. Praha, C. H. Beck, 2004, s. 17 a násl.].

18. Zásadní pro posouzení stávající ústavní stížnosti je tedy otázka, zda měl okresní soud povinnost podat předběžnou otázku k SDEU. Ve svém rozsudku ve věci sp. zn. C-511/14 Pebros Servizi se SDEU zabýval mimo jiné povahou potvrzení rozsudku jako evropského exekučního titulu ve vztahu k řízení o předběžné otázce. Dle jeho názoru potvrzení soudního rozhodnutí jako evropského exekučního titulu představuje akt soudní povahy a v rámci jeho přijímání může vnitrostátní soud předložit SDEU předběžnou otázku.
19. Dalším předpokladem pro podání předběžné otázky je, zda postup soudu při nepotvrzení rozsudku jako evropského exekučního titulu závisel na výkladu práva Evropské unie. Na tuto otázku je třeba odpovědět kladně. Samo evropské právo, totiž nařízení č. 805/2004, upravuje předpoklady a podmínky potvrzení a soud se na ně v přípise sám odvolává.

20. Dle okresního soudu byl výklad unijního práva v daném případě jasný. Tomuto závěru však Ústavní soud, přestože není povolán k výkladu podústavního ani unijního práva, nemůže přisvědčit. Z citovaného rozsudku SDEU ve věci C-511/14 Pebros Servizi vyplývá, že pojem "nesporný nárok" je třeba vykládat autonomně, nikoli dle národního práva. SDEU v něm také vyslovil názor, že nárok může být považován za "nesporný" ve smyslu čl. 3 odst. 1 druhého podstavce písm. b) nařízení č. 805/2004, pokud dlužník nečiní nic pro to, aby se proti nároku bránil, tím, že nesplní výzvu soudu k předložení písemného oznámení o tom, že se zamýšlí obhajovat nebo se nezúčastní jednání.

21. Ve stávající věci se přitom žalovaná jednání soudu ani nezúčastnila, ani se nikterak proti podané žalobě nebránila. Nadto nelze přehlédnout, že žalovaná svůj dluh vůči žalobkyni písemně uznala. To sice samozřejmě nelze ztotožňovat se splněním podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, nicméně za výše uvedených okolností a ve světle závěrů podávajících se z rozsudku SDEU ve věci C-511/14 Pebros Servizi nelze souhlasit s tím, že výklad unijního práva, především pojmu "nesporný nárok" ve smyslu čl. 3 odst. 1 druhého podstavce písm. b) nařízení č. 805/2004 byl v dané věci zcela zřejmý a soud neměl důvod o něm pochybovat. Není tak naplněna žádná z výjimek z povinnosti předběžnou otázku podat, stanovených Soudním dvorem v jeho již zmiňovaném rozsudku sp. zn. C-283/81 CILFIT (doktrína "acte clair" a "acte éclairé"). Právě s odkazem na tyto výjimky měl okresní soud svoje nepoložení předběžné otázky přesvědčivě odůvodnit, což neučinil.

22. V situaci, kdy otázka nespornosti nároku nebyla s ohledem na výše uvedené zcela jednoznačná, je třeba uzavřít, že bylo povinností okresního soudu řádně vysvětlit a odůvodnit svůj názor na povahu nároku, anebo měl-li o jeho nespornosti pochybnosti, případně položit SDEU předběžnou otázku, zda lze nařízení č. 805/2004 vyložit tak, že za nesporný je možno považovat nárok, o kterém bylo rozhodnuto po provedeném dokazování, žalovaná, která svůj dluh uznala před zahájením řízení, ani její opatrovník se jednání soudu nezúčastnili ani nevznesli v jeho průběhu žádné námitky. Pokud takto okresní soud nepostupoval, porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces (nedostatečným odůvodněním), popř. právo na zákonného soudce (nepoložením předběžné otázky SDEU).

23. Pokud by byla odpověď SDEU na předchozí otázku kladná (tedy že jde o nesporný nárok), měl by okresní soud dále zkoumat splnění dalších podmínek nutných pro potvrzení rozsudku jako evropského exekučního titulu, tj. především splnění tzv. minimálních norem pro řízení o nesporných nárocích podle kapitoly III nařízení č. 805/2004. Posouzení, zda doručení žaloby pouze opatrovníkovi žalované (jejíž pobyt se nepodařilo zjistit), za situace, kdy opatrovník byl v dalším řízení zcela pasivní, vyhovuje požadavkům kapitoly III nařízení č. 805/2004 na doručování dokumentů o zahájení řízení, by pak mohlo být navazující součástí předmětu předběžné otázky.

24. Na základě výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem Okresního soudu v Českých Budějovicích bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a proto ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl, přičemž Okresnímu soudu v Českých Budějovicích současně přikázal, aby věc znovu posoudil a vyslovil se k případnému podání předběžné otázky k SDEU.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 26. září 2017


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu