II.ÚS 431/97 ze dne 7. 12. 1999
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
II.ÚS 431/97
ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti A.T., zastoupené advokátem JUDr. F.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 1997, čj. 6 Co 1705/97-45, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 1997, čj. 16 C 266/96-32, takto:


Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:


Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 1997, čj. 6 Co 1705/97-45, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 1997, čj. 16 C 266/96-32.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, kterým byla stěžovatelce, která ve sporu vystupuje jako žalovaná, uložena povinnost zaplatit žalobci částku 124 000,- Kč s 16 % úrokem od 13. 7. 1996 do zaplacení a náklady řízení ve výši 28 510,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Podle zjištění soudu stěžovatelka podnikající pod obchodním jménem T. dne 25. 11. 1993 prodala žalobci osobní automobil Škoda Favorit 136L. Žalobce téhož dne zaplatil sjednanou kupní cenu ve výši 124 000,- Kč. Dne 12. 7. 1996 byl žalobce kontaktován Policií ČR a bylo mu oznámeno, že předmětné vozidlo bylo před několika lety odcizeno v O. Žalobce proto vozidlo vydal Policii ČR. Dle názoru soudu prodaná věc trpěla právní vadou, když šlo o věc odcizenou a proto stěžovatelku stíhá povinnost vrátit žalobci plnění. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právními závěry soudu prvého stupně.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti s odvoláním se na odůvodnění rozsudků namítá, že bylo nezákonným postupem soudů porušeno její základní ústavní právo na spravedlivý a nestranný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a obecné soudy tak porušily i ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a

II. ÚS 431/97
čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože nepostupovaly v mezích zákona a způsobem, který jim zákon ukládá a proto také nejednaly v souladu s ustanoveními čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Porušení svých výše uvedených práv spatřuje stěžovatelka v procesních vadách řízení před obecnými soudy, kterých se měly tyto soudy dopustit tím, že přiznaly žalovanému prekludované právo, ač jsou ze zákona povinny přihlížet k zániku práva z úřední povinnosti, tj. že nevzaly v potaz ustanovení § 741 odst. 2 občanského zákoníku, který mimo jiné odkazuje na § 626 odst. 2 občanského zákoníku. Ten stanoví, že práva z odpovědnosti za vady u věcí použitých musí být uplatněna nejdéle do šesti měsíců po jejich koupi, jinak tato práva zaniknou, což se, jak soud správně posoudil, vztahuje jak na vady faktické, tak na vady právní. Současně stěžovatelka s vědomím, že se ústavní soud bude zabývat pouze ústavností postupu, který vedl k rozhodnutí, upozornila na podle jejího názoru nezákonné posouzení smlouvy zprostředkovatelské jako smlouvy obstaravatelské.
Z obsahu návrhu ústavní stížnosti je zřejmé, že podstata ústavní stížnosti je založena na nesouhlasu se závěry obecných soudů, ke kterým tyto dospěly na základě provedeného dokazování, jak pokud jde o hodnocení jednotlivých důkazů, tak jejich souhrnu.
K posouzení ústavní stížnosti si ústavní soud vyžádal vyjádření Okresního soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích, a připojil si spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 6 Co 1705/97.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Okresní soud v Českých Budějovicích uvádí, že stěžovatelka vytýká oběma soudům nezákonné posouzení smlouvy zprostředkovatelské jako smlouvy obstaravatelské. Soud konstatoval, že smlouva obsahuje veškeré zákonné náležitosti, přičemž i při dovození všech ostatních v předmětném ustanovení uvedených náležitostí, nelze v podkladech, ze kterých byla taková smlouva soudem dovozena, nalézt jednu z podstatných náležitostí smlouvy, a to stanovení poplatku pro případ odstoupení od smlouvy před dohodnutou dobou, určenou k prodeji věci, což je podmínka sine qua non platnosti obstaravatelské smlouvy. Okresní soud v Českých Budějovicích odkázal na odůvodnění napadených rozsudků, když oba soudy dospěly k závěru, že došlo k uzavření smlouvy o obstarání prodeje podle § 737 a násl. občanského zákoníku a má za to, že není správný názor stěžovatelky, že nebylo dbáno zásad nestranného a spravedlivého procesu.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že navrhovatelka vytýká soudu porušení jejího práva na spravedlivý a nestranný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Porušení jejich práv spatřuje v tom, že soudy přiznaly žalobci prekludované právo, ač ze zákona jsou povinny soudy přihlížet k zániku práva z úřední povinnosti. Krajský soud v Českých Budějovicích
má za to, že z hlediska práv účastníků na spravedlivý proces je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné. V důvodech svého rozhodnutí se odvolací soud omezil jen na to, že zdůraznil potřebu rozlišovat dva odlišné právní vztahy, k nimž při obstaravatelské smlouvě dochází. Současně však musí přiznat, že odůvodnění jeho rozhodnutí pouze odkazem na právo žalobce uplatňovat vůči stěžovatelce právo na vrácení poskytnutého plnění podle ustanovení o odpovědnosti za vady z kupní smlouvy není přiléhavé a přesné. V souzené věci šlo především o to, že "prodávanou" věcí byla věc odcizená a že taková věc se nemohla ani stát

II. ÚS 431/97
předmětem té její části, kde mělo jít o "prodej" automobilu žalobci. Celá smlouva obstaravatelská je neplatná, neplatné jsou i jednotlivé její složky. Tuto neplatnost dokonce sama stěžovatelka zdůrazňovala ve svém odvolání. V důsledku této neplatnosti nemohla stěžovatelka platně auto "prodat" žalobci a ten nemohl nabýt k němu vlastnictví, protože šlo o věc odcizenou. Pak přichází v úvahu ustanovení o vrácení bezdůvodného obohacení a žalobce se právem domáhal zaplacení částky, kterou zaplatil stěžovatelce při "prodeji".
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uvedla v odvolání proti prvoinstančnímu soudnímu rozhodnutí a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již Ústavní soud uvedl v mnoha svých rozhodnutích, nenáleží. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů potud, pokud napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Samo nesprávné právní posouzení nemůže být důvodem zrušení napadených rozhodnutí ústavním soudem, a to proto, že není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických osob v případech, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání, a který je oprávněn zasahovat pouze tehdy, pokud nesprávné právní posouzení je současně provázeno porušením ústavně procesních principů, které však v dané věci nebylo ústavním soudem shledáno. Navíc má Ústavní soud za to, že závěry, k jakým dospěly obecné soudy, se po zvážení všech určujících okolností jeví jako adekvátní, neboť plně respektují význam této věci konkurujících si zájmů.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. K porušení práva na soudní ochranu by v daném případě došlo tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Případná běžná doplňování či změny skutkových zjištění by v principu vedly k tomu, že by ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí. Jestliže obecné soudy provedené důkazy hodnotily tak, že podle jejich názoru došlo k uzavření obstaravatelské smlouvy, pak ústavní soud nemůže takové hodnocení důkazů měnit, pokud by tyto důkazy neprovedl sám. Jiný postup by byl v rozporu s obecně uznávaným procesním principem přímosti dokazování. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat.
Všechna ostatní namítaná porušení ústavních zákonů, a to čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, jsou obecná a neodůvodněná. Stěžovatelka porušení spatřuje v tom, že rozhodnutí soudu nevedlo v jejím případě k úspěchu v soudním sporu. V daném případě se jedná o ochranu práv ze závazkového vztahu, které se před soudem úspěšně dovolal žalobce. Protože jsou však soudy povinny poskytovat podle čl. 90

II. ÚS 431/97
Ústavy ochranu právům i druhé straně sporu, měla stěžovatelka rovněž právo dovolávat se svých základních práv, konkrétně práva na soudní ochranu.
Ústavní soud přezkoumal, zda byl soudní proces spravedlivý jako celek. Ani z tohoto hlediska neshledal pochybení, neboť řízení bylo veřejné, obě strany měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a věc byla projednána v přiměřené lhůtě obecnými soudy, u nichž není důvodu ani důkazu, které by vedly k domněnce, že v souzené věci nepostupovaly nezávisle a nestranně.
Ústavní soud, který z části došel k jiným závěrům než obecné soudy, rovněž nezjistil tak extrémní vybočení z ústavních pravidel soudního řízení, pro které by bylo třeba rozhodnutí obecných soudů zrušit.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.


P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. prosince 1999
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu