II.ÚS 436/99 ze dne 23. 11. 1999
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
II ÚS 436/99


ČESKÁ REPUBLIKA


USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. J., zastoupeného Prof. JUDr. P. H., DrSc., advokátem, proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 7. 7. 1999, sp. zn. 3558al99/FŘ/140, a sp. zn. 3558b/99/FŘ/140, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou podanou ústavní stížností, která byla k poštovní přepravě podána dne 6. 9. 1999 a Ústavnímu soudu doručena dne 7. 9. 1999, domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí.
Napadenými rozhodnutími Finančního ředitelství v Brně byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti vydaným platebním výměrům Finančního úřadu Brno-venkov, č. 14/99-APK, č. j.32802/99/29396317116, ze dne 8. 3. 1999 o uložení odvodu neoprávněně zadržených prostředků státního rozpočtu ve výši 152 400,Kč a, č. 15/99 č. j. 33107/99/293963/7116, ze dne 9. 3. 1999 o sdělení předpisu penále ve výši 14 936,- Kč za neoprávněné zadržení prostředků státního rozpočtu ve výši 152 400,- Kč.
Stěžovatel má zato, že Finanční ředitelství v Brně jako orgán státní moci při prosazování věci se zabývalo výhradně právním posouzením věci z hlediska resortních zákonů a pominulo, že v dané věci bylo porušeno jeho základní lidské právo, a to právo podnikat, zaručené v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pominulo rovněž poukaz stěžovatele na obecné ustanovení v čl. 4 odst. 1, totiž, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích, jen při zachování základních práv a svobod.
Na základě výzvy Ústavního soudu doplnil stěžovatel dne 29. 10. 1999 své podání s tím, že mimo porušení uvedených práv, došlo i k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto své tvrzení opírá o skutečnost, že uzavřel smlouvu o poskytnutí návratné finanční výpomoci č. 1547/93-54 TR z dotačního titulu I.A s územním odborem
1

II. ÚS 436199
Ministerstva zemědělství v Třebíči. Podmínkou uzavření smlouvy bylo předložení a odsouhlasení podnikatelského záměru a prokázání vlastnictví či nájmu pozemků k provozování zemědělské činnosti. Pozemky, k nimž je dle svého názoru oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení zákona č. 22911991 Sb. v obci O. a k nimž uplatnil restituční nárok, si stěžovatel pronajal od Pozemkového fondu ČR na dobu určitou, konkrétně do vydání nemovitostí oprávněným osobám. Z důvodu, že stěžovatel za pozemky neplatil dlouhodobě nájemné a hospodařil na nich tak, že pozemky byly dlouhodobě zapleveleny a neosety žádnou kulturní plodinou, čímž Pozemkovému fondu ČR vznikla značná škoda, Pozemkový fond ČR od smlouvy o nájmu pozemků dne 27. 6. 1996 jednostranně odstoupil a podal žalobu na vyklizení nemovitosti k Okresnímu soudu v Třebíči. Stěžovatel podal k žalobě vzájemný návrh, kterým se domáhá určení neplatnosti odstoupení od nájemní smlouvy a náhrady škody. Okresní soud v Třebíči rozhodl rozsudkem ze dne 15. 9. 1998, sp. zn. 5 C 602/96, proti kterému stěžovatel podal odvolání ke Krajskému soudu v Brně. Odvolací soud o odvolání dosud nerozhodl. Stěžovatel dále uvádí, že jednostranným odstoupením Pozemkového fondu ČR od nájemní smlouvy mu vznikla a dále vzniká značná škoda. Stěžovatel tak nemá ze zemědělského podnikání žádný zdroj příjmů, tudíž následně nemůže plnit finanční závazky vyplývající ze smlouvy o návratné finanční výpomoci vůči Finančnímu úřadu Brno-venkov. Stěžovatel namítá, že v napadených rozhodnutích není vzato v úvahu, že v úzce související záležitostí dosud probíhá soudní řízení, jehož výsledek je dle jeho názoru rozhodující pro zjištění, zda došlo k neoprávněnému zadržení prostředků státního rozpočtu. Nekoordinovaný postup různých subjektů, plnících úkoly státu při vytváření resp. odnímání podmínek pro výkon hospodářské činnosti, lze dle stěžovatele kvalifikovat jako porušení práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Z obsahu stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nevyčerpal. V případě napadených rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně se jednalo o konečná rozhodnutí nejvyššího orgánu státní správy na úseku daní a poplatků a stěžovatel nevyužil možnosti podat návrh na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu státní správy podle části páté občanského soudního řádu ve správním soudnictví.
K tvrzení stěžovatele, že na napadená rozhodnutí Finančního úřadu v Brně se nevztahuje ustanovení části páté občanského soudního řádu o správním soudnictví, nezbývá Ústavnímu soudu než citovat ustanovení § 244 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého ve správním soudnictví přezkoumávají soudy zákonnost rozhodnutí orgánů státní správy, orgánů územní samosprávy a dalších právnických osob, pokud jim zákon svěřuje rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblastí veřejné správy. Podle ustanovení § 244


2

3
II. ÚS 436/99
odst. 3 občanského soudního řádu rozhodnutími správních orgánů se rozumí rozhodnutí vydaná ve správním řízení, jakož i další rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Jak z citace těchto ustanovení vyplývá, stěžovatel mylně zužuje rozsah přezkumu zákonnosti ve správním soudnictví pouze na rozhodnutí vydaná ve správním řízení.
Pokud se týká názoru stěžovatele, že na možnost podání návrhu na přezkoumání napadených rozhodnutí ve správním soudnictví mělo být poukázáno v poučení o přípustnosti opravných prostředků, může Ústavní soud pouze konstatovat, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Bylo zcela věcí stěžovatele, pokud v průběhu daňového řízení nevyužil právních služeb poskytovaných advokáty v rámci výkonu advokacie at' již formou právní porady či přímo zmocněním k zastupování v řízení.
Na základě návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud neodmítl přijetí ústavní stížnosti na základě ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nebot' stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, ústavní soud posoudil důvodnost tohoto návrhu a došel k závěru, že ústavní stížnost svým významem vlastní zájmy stěžovatele podstatně nepřesahuje.
S ohledem na tato zjištění proto ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 75 odst. 1 a § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustný odmítnout.


P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 23. listopadu 1999
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu

3