II.ÚS 4363/12 ze dne 28. 2. 2013
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. Milana Bouchala, zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem Ostružnická 6, 772 00 Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Nc 23/2012-54 ze dne 25. 7. 2012 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“).

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Bruntále předložil věc sp. zn. 10 C 128/2011 Krajskému soudu v Ostravě k rozhodnutí o návrhu na přikázání věci Okresnímu soudu v Opavě. Návrh na přikázání věci z důvodu vhodnosti podal vedlejší účastník, v původním řízení žalovaný Jakub Kraus, přičemž jako důvod uvedl, že v obvodu Okresního soudu v Bruntále nebydlí, resp. nemá sídlo ani jeden z účastníků, oba žalovaní mají své bydliště či sídlo v obvodu Okresního soudu v Opavě. Poukázal na to, že samotný žalobce jako svoji kontaktní adresu v České republice uvedl O., a je zastoupen advokátem se sídlem v Olomouci. Uzavřel, že pro všechny účastníky řízení by bylo časově přijatelné a i z hlediska dopravní dostupnosti vhodné, aby věc byla přikázána Okresnímu soudu v Opavě. Krajský soud jako nejblíže společně nadřízený jmenovaným okresním soudům návrhu vyhověl a věc přikázal Okresnímu soudu v Opavě.

Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že přikázání věci jinému soudu je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (článek 38 Listiny). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být dle jeho názoru natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu; takové důvody však dle stěžovatele v dané věci splněny nebyly. Jde prý pouze o subjektivní důvody žalovaných, aby si ulehčili svou účast v soudním řízení. S ohledem na požadavek na restriktivní výklad § 12 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) tak má stěžovatel za to, že žalovaní ani vedlejší účastníci neuvedli relevantní důvody pro přikázání věci Okresnímu soudu v Opavě, a proto neměl Krajský soud v Ostravě žádosti vyhovět. Pokud tak udělal, porušil výše uvedenou zásadu zákonného soudce. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud rovněž pokládá za potřebné konstatovat, že se otázkou výkladu institutu práva na zákonného soudce již vícekrát zabýval, a to v kontextu dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 544/02 ze dne 8. 10. 2002, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, str. 429 nebo nález sp. zn. III. ÚS 561/02 ze dne 16. 1. 2003, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, str. 63]. Z této judikatury plyne, že zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování.

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Krajský soud v Ostravě v souvislosti s rozhodnutím o přikázání věci Okresnímu soudu v Opavě podotkl, že stěžovateli byl návrh na vhodnou delegaci zaslán, ale ten se k němu nevyjádřil. Stěžovatel tuto skutečnost v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil. Tím, že krajský soud neobdržel od stěžovatele žádné námitky proti navrhovanému postupu, předpokládal, že proti vyhovění návrhu nic nemá. Ústavní soud je tak nucen konstatovat, že naříká-li nyní stěžovatel přikázání věci jinému soudu pro prolomení zásady zákonného soudce, pak jednoznačně promarnil efektivní prostředek, jak se pokusit ochránit své základní právo před obecným soudem; nyní již Ústavní soud nemůže z těchto důvodů takovou námitku akceptovat.

Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 28. února 2013


Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu