II.ÚS 4404/12 ze dne 27. 8. 2013
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti, kterou podal Carlos Maximilian Felipe Ivan Kinsky Y Kavanagh, zastoupený Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 14. 3. 2012 ve věci sp. zn. 18 Co 139/2009 a proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 6. 9. 2007 ve věci sp. zn. 6 C 100/2001, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Porušeno mělo být současně i ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil ústavní stížností taktéž napadený rozsudek Okresního soudu v Chrudimi, kterým nalézací soud zamítl žalobu, jíž se právní předchůdce žalobců (jedním, z nichž je stěžovatel) František Oldřich Kinský domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem v žalobě specifikovaným.

Obecným soudům stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká, že aplikací stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 ve věci sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ignorovaly povinnost České republiky dodržovat její (mezinárodní) závazky a povinnost respektovat lidská práva a základní svobody. Obsah předmětného stanoviska totiž dle stěžovatele jednoznačně prokazuje, že je zaměřeno na poškozování práva vlastníka svobodně nakládat se svým majetkem na straně jedné a zároveň je skrytým vyvlastňovacím opatřením na straně druhé.

Stěžovatel současně namítá, že obecné soudy aplikací stanoviska Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 aprobovaly diskriminaci původního žalobce, neboť tím byl zařazen do určitelné skupiny osob, která se dle výkladů českých soudů odlišuje od jiné skupiny, která se označuje jako osoby oprávněné podle tzv. restitučních zákonů. Na základě tohoto diskriminačního zařazení byl potom stěžovatel údajně zbaven efektivní právní ochrany před českými soudy, v důsledku čehož byl zbaven majetku s odkazem na vyvlastňovací opatření a na výše uvedené stanovisko Ústavního soudu. Stěžovatel namítá, že ani jeho otci, ani jemu se nedostalo spravedlivého soudního procesu, neboť obecné soudy, které projednávaly jeho žalobu, nebyly soudy nestrannými. Nedostatek nestrannosti soudů spatřuje v tom, že soudy první i druhé instance posuzovaly jeho věc na základě aplikace zmíněného stanoviska Ústavního soudu a restitučních předpisů, místo aby zkoumaly, zda původní žalobce skutečně v minulosti nabyl v žalobě označený majetek, zda tento majetek ještě fyzicky existuje a zda v mezidobí vlastnické právo k tomuto majetku nepřešlo na jiný subjekt či nedošlo k jeho vydržení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, o jejichž "nepřijatelnosti" je možno rozhodnout již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim v ústavní stížnosti uplatněna, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny a nemůže se již vzhledem ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi se přitom jedná o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá charakter řízení kontradiktorního.

Zjevná neopodstatněnost posuzované věci vyplývá ze skutečnosti, že podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s obsahem (a právními důsledky) stanoviska Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, ke kterému Ústavní soud dospěl v souvislosti s jednou z ústavních stížností podaných právním předchůdcem stěžovatele. Zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti je přitom možno spatřovat i v tom, že obdobné ústavní stížnosti téhož stěžovatele (v daném případě stěžovatelova otce) již Ústavní soud v minulosti (opakovaně) odmítl.

Jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá žádné relevantní (dříve do úvahy nebrané) důvody, proč by v dané věci bylo namístě pominout závěry odkazovaného stanoviska, a ani Ústavní soud žádné takové důvody neshledal, je zřejmé, že ústavní stížnosti není možno vyhovět.

Ústavní soud proto uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v těchto rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. K porušení stěžovatelem dovolávaných ustanovení Listiny, Úmluvy, Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě ani Ústavy tak v dané věci zjevně dojít nemohlo.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů stěžovatelův návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud jde o pochybnosti vyjádřené v ústavní stížnosti právním zástupce stěžovatele, zda je napadené rozhodnutí vůbec pravomocné, v projednávané věci (taktéž prizmatem výsledku řízení o jiné stěžovatelově ústavní stížnosti podané za totožné procesní situace a vedené pod sp. zn. II. ÚS. 4405/12) vycházel Ústavní soud ze skutečnosti, že v případě ústavní stížnosti, kterou není možno meritorně projednat (viz výše), je z hlediska procesní ekonomie zbytečné řízení případně přerušovat do doby, kdy bude postaveno na jisto, zda již jsou napadená rozhodnutí v právní moci; při řešení otázky přípustnosti ústavní stížnosti je totiž podstatnou skutečností to, že napadená rozhodnutí byla řádně doručena právě stěžovateli.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2013


Jiří Nykodým
předseda senátu