II.ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001
N 163/24 SbNU 197
K nutnosti řádného odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl v senátu, ve věci ústavní stížnosti
stěžovatele K. K., za účasti účastníka řízení Vrchního soudu
v Praze a vedlejšího účastníka řízení obchodní společnosti R., s.
r. o., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2001,
sp. zn. 7 Cmo 1039/2000, části II. výroku, a to se souhlasem
účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2001, sp. zn.
7 Cmo 1039/2000, v části II. výroku, která se týká nákladů řízení,
se zrušuje.


Odůvodnění
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 23. 7.
2001, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 7 Cmo 1039/2000, v části II.
výroku, která se týká nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení
stěžovateli, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje
všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání
v projednání a rozhodnutí věci samé.



Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 7
Cmo 1039/2000, změnil rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 13. 9. 2000 , sp. zn. 13 Cm 1018/99, ve výroku
ve věci samé tak, že účast žalobce (v řízení před Ústavním soudem
stěžovatel) v žalované společnosti R., s. r. o. (v řízení před
Ústavním soudem vedlejší účastník), se zrušuje. Vrchní soud
v Praze dále potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve zbývající
části prvního výroku, dle kterého návrh, aby žalovaná společnost
byla povinna na základě mimořádné účetní uzávěrky sestavené
a schválené do 20-ti dnů ode dne právní moci rozhodnutí stanovit
vypořádací podíl společníka K. K. (v řízení před Ústavním soudem
stěžovatel) a vyplatit jej do tří měsíců ode dne schválení
mimořádné účetní uzávěrky, a dále, návrh na uložení povinnosti
žalované společnosti zpřístupnit společníku K. K. účetnictví ode
dne vzniku společnosti a stav zásob do ukončení jeho účasti, se
zamítá.

Ve druhém výroku rozsudku rozhodl odvolací soud tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou
stupňů. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že o nákladech řízení
rozhodl odvolací soud podle ust. § 142 odst. 2 a § 211 o. s. ř.
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů, neboť každý z účastníků měl úspěch pouze
částečný.



V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v předmětném sporu
sice uspěl jen částečně, uspěl však nepochybně v tom, co tvořilo
meritum věci, tedy v určení, že jeho účast ve společnosti se
zrušuje, neboť na něm nelze spravedlivě požadovat, aby v žalované
společnosti setrval. Neuspěl pouze ve vedlejších doprovodných
návrzích, jež při přisvědčení jeho návrhu ve svém důsledku mohly
zabránit dalším žalobám mezi účastníky. Stěžovatel dále uvádí, že
měl nesporně úspěch v hlavní otázce, takže i když měl formálně
úspěch jen částečný, podle jeho názoru přichází v tomto případě
v úvahu plná náhrada nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 142
odst. 3 o. s. ř. Dále stěžovatel odkázal na obdobný případ, který
byl Ústavním soudem řešen pod sp. zn. III. ÚS 170/99.

Ústavní soud si vyžádal spis, sp. zn. 13 Cm 1018/99, vedený
u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Dále si Ústavní soud
vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze, jakož i vyjádření
obchodní společnosti Richmont., s. r. o., k projednávané věci.
Ústavní soud rovněž požádal účastníky a vedlejšího účastníka
o sdělení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření, které Ústavní soud
obdržel dne 24. 9. 2001, uvedl, že stěžovateli je nutno přisvědčit
pouze v tom, že odvolací soud výrok rozsudku o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů odůvodnil jen ust. § 142 odst. 2
a § 211 o. s. ř. Jako konkrétní důvod takového rozhodnutí ovšem
uvedl pouze částečný úspěch každého z účastníků. Vzhledem
k povaze předmětného sporu, jakož i konkrétním skutečnostem
zjištěným během řízení, se však předsedovi senátu JUDr. H. jeví
rozhodnutí o nákladech řízení jako spravedlivé. Z uvedených důvodů
považuje předseda senátu ústavní stížnost za nedůvodnou. Dále
předseda senátu ve svém vyjádření k ústavní stížnosti dal souhlas
k upuštění od ústního jednání ve smyslu ust. § 44 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Obchodní společnost R., s. r. o., ve svém vyjádření, které
bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 13. 9. 2001, uvedla, že podanou
ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a plně se ztotožňuje
s právními závěry Vrchního soudu v Praze, které zaujal v otázce
náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vrchní soud
v Praze správně posuzoval podíl úspěšnosti sporných stran v tomto
sporu a rozhodl věcně správně. Na základě uvedených skutečností
zastává společnost R., s. r. o., názor, že ústavní stížnost není
důvodná, a navrhuje, aby byla zamítnuta. Dále dala uvedená
společnost ve svém vyjádření k ústavní stížnosti souhlas s tím,
aby věc byla projednána bez její účasti.

Stěžovatel dal ve svém podání, které Ústavní soud obdržel dne
18. 9. 2001, rovněž souhlas k upuštění od ústního jednání
v projednávané věci.

Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud
k závěru, že podaná ústavní stížnost je opodstatněná.

Ve svém rozhodnutí, vedeném pod sp. zn. III. ÚS 170/99,
Ústavní soud vyslovil právní názor, že v postupu, který není
odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky
libovůle a nahodilosti. Pouhý formální odkaz na příslušné
ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl,
není dostačující. Také úvahou o úspěšnosti (byť i částečné) ve
vedeném sporu se obecný soud musí zabývat a z pohledu již řečeného
tyto úvahy provést a přesvědčivě odůvodnit závěry, ke kterým
v těchto souvislostech dospěl. Uvedený právní názor je možné
aplikovat i na nyní projednávanou věc.

V projednávané věci výrok o nákladech řízení rozsudku
Vrchního soudu v Praze není odůvodněn, soud pouze formálně odkázal
na příslušná ustanovení o. s. ř., aniž by zhodnotil a vysvětlil,
v čem je spatřován úspěch či neúspěch navrhovatele ve sporu
a v jakém rozsahu.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy
a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných
soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud
oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím
těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl
k závěru, že v projednávané věci ze strany jednajícího soudu bylo
porušeno stěžovatelovo základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1
Listiny.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se
souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho
očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci
řízení, jakož i vedlejší účastník vyjádřili svůj souhlas
s upuštěním od ústního jednání, a také vzhledem k tomu, že Ústavní
soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci,
bylo od ústního jednání upuštěno.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podle ust.
§ 82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a podle ust. § 82 odst. 3
písm. a) cit. zák. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
v části II. výroku, který se týká nákladů řízení, zrušil.



Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. října 2001