II.ÚS 446/04 ze dne 16. 6. 2005
Redukční hranice dle § 15 zákona o důchodovém pojištění; návrh na jeho zrušení
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
II.ÚS 446/04

Redukční hranice dle § 15 zákona o důchodovém pojištění; návrh na jeho zrušení


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu




Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P. V., zastoupeného JUDr. J. S., směřující proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. 451 016 016, ze dne 14. 5. 2004, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 15 zákona č.155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, respektive na zrušení celého ustanovení § 15 tohoto zákona, za účasti České správy sociálního zabezpečení, jako účastníka řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění:


Ústavní stížností podanou 22. 7. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. 451 016 016, ze dne 14. 5. 2004 a současně se alternativně domáhá bud' zrušení části ustanovení § 15 věty druhé, zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), vyjádřené slovy "do 19.200 Kč", a dále slovy "a z částky osobního vyměřovacího základu nad 19.200 Kč se počítá 10%", nebo zrušení celého ustanovení § 15 zákona o důchodovém pojištění.

Stěžovatel ústavní stížnost podal, aniž vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Napadené rozhodnutí o stanovení starobního důchodu považuje za vydané v souladu se zákonem o důchodovém pojištění. Jádrem jeho námitek je obsah ustanovení § 15 zákona o důchodovém pojištění. Toto ustanovení respektive jeho části považuje za rozporné s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále s čl. 1 a čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ohledem na znění zákona, kterým je soud vázán, proto dovozuje, že by žaloba nemohla být úspěšná. Jediné, co by mohl obecný soud učinit, za předpokladu, že by se ztotožnil s jeho ústavněprávními výhradami, by bylo přerušení řízení podle článku 95 odst. 2 Ústavy. Tímto postupem by se vyslovení závazného stanoviska Ústavního soudu k vzneseným námitkám zbytečně oddálilo. Podle přesvědčení stěžovatele jsou v jeho případě splněny podmínky, stanovené v § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když nebyly vyčerpány dostupné procesní prostředky k ochraně práv, pokud podaný návrh podstatně přesahuje vlastní zájem navrhovatele. Poukázal na to, že napadené ustanovení se týká všech pojištěnců s vyššími příjmy, než jsou příjmy průměrné a podprůměrné a zejména těch, jejichž příjem přesahuje tč. částku 19.200 Kč měsíčně.

Z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem Ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že primárním prostředkem k ochraně stěžovatelových ústavních práv před Ústavním soudem je ústavní stížnost. Z toho vyplývá, že teprve tehdy, když ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, je možno se meritorně zabývat návrhem na zrušení právního předpisu. Tento návrh proto sdílí osud ústavní stížnosti a jen tehdy, jsou-li splněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti, se jím lze zabývat. Proto se Ústavní soud musel na prvém místě zabývat otázkou, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro meritorní projednání ústavní stížnosti.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (zásada subsidiarity). Z toho jsou možné dvě výjimky vyplývající z ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, když není splněna podmínka subsidiarity, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo v řízení o opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Stěžovatel se dovolává prvé ze dvou výše uvedených výjimek.

Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně vědomého nevyčerpání opravných prostředků, neboť vyčerpání zákonných procesních prostředků posuzuje především z hlediska procesního, nikoliv obsahového. Stejně tak zásadně neklade důraz na to, aby tyto procesní prostředky byly efektivní v tom smyslu, že také skutečně mohly vést k nápravě vytýkaného neústavního nebo nezákonného stavu. Proto zpravidla žádá podání například žaloby k soudu i tam, kde je judikatura správního soudnictví jednotná, opírá se o zákon (byť neústavní), a lze očekávat, že podání žaloby bude pouze formálním prodloužením řízení (viz Filip, Holländer, Šimíček - Komentář k zákonu o Ústavním soudu C.H.Beck 2001, str. 336).

Ústavní soud se proto zabýval naplněním zákonem stanovené a stěžovatelem uplatněné výjimky dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatel dovozuje podstatný přesah vlastního zájmu z úvahy, opírající se o statistické údaje, že ustanovení § 15 zákona o důchodovém zabezpečení se týká velkého počtu pojištěnců, kteří dosahují příjmy překračující redukční hranici, stanovenou tímto ustanovením.

Podstatný přesah vlastních zájmů je nutno jako každou výjimku vykládat restriktivně. Proto nemůže postačit argument, že napadené ustanovení se týká velkého množství subjektů, za situace, kdy o žádném z nich není Ústavnímu soudu známo, že by protiústavnost napadeného ustanovení namítal a ani stěžovatel žádného kromě sebe neuvádí.

Ústavní soud ve fázi, kdy řeší toliko otázku přípustnosti ústavní stížnosti, není v situaci, že by mohl vedle toho současně meritorně řešit oprávněnost ústavních námitek týkajících se napadeného zákonného ustanovení a z nich případně odvozovat "podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele". Na tento přesah proto může usuzovat toliko z vnějších okolností, např. neústavnost napadeného právního předpisu je předmětem odborné diskuse, z níž lze usuzovat na odůvodněnou potřebu ho zrušit, právní předpis pravidelně vyvolává potíže v praxi, věc se týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství sporů, je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu (viz Filip, Holländer, Šimíček - Komentář k zákonu o Ústavním soudu, C.H.Beck 2001, str. 343-344). Takové okolnosti však v posuzované věci dány nejsou.

Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele není ekvivalentní s tvrzenou protiústavností zákonného ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Interpretace opačná by založila institut takzvané "populární žaloby" v řízení o kontrole norem a ocitla se tak v rozporu s kogentním taxativním ustanovením § 64 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

Návrh na zrušení zákonného ustanovení podaných v souvislosti s ústavní stížností je vždy návrhem akcesorickým a sdílí osud ústavní stížnosti. Je-li tedy ústavní stížnost sama nepřípustná, je nepřípustný i návrh na zrušení zákonného ustanovení. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost a připojený návrh na zrušení nezákonného ustanovení jako nepřípustné odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2005

Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu