II.ÚS 446/08 ze dne 3. 9. 2008
N 150/50 SbNU 319
Uložení náhrady nákladů řízení neúspěšnému účastníku ve sporu se státem v situaci, kdy náklady vzrostly v důsledku vad v soudním řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 3. září 2008 sp. zn. II. ÚS 446/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. S. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. listopadu 2007 č. j. 18 Co 377/2007-287 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 28. května 2007 č. j. 7 C 136/98-259, jimiž byla vedlejšímu účastníkovi přiznána náhrada nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 28. května 2007 č. j. 7 C 136/98-259 a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. listopadu 2007 č. j. 18 Co 377/2007-287, a to ve výrocích o náhradě nákladů řízení, byla porušena základní práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 ve spojení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výroky o náhradě nákladů řízení obsažené v rozsudcích Okresního soudu v Chrudimi ze dne 28. května 2007 č. j. 7 C 136/98-259 a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. listopadu 2007 č. j. 18 Co 377/2007-287 se ruší.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.


Odůvodnění



I.

Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, dne 26. června 1998 podal u Okresního soudu v Chrudimi žalobu, kterou se proti vedlejšímu účastníkovi domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Skutkově šlo o to, že v rámci restitučního řízení byl uznán povinným vydat oprávněné osobě nemovitosti, konkrétně mlýn č. p. 5 v Paříkově se všemi přilehlými budovami a přístřeškem s turbínou vodní elektrárny, kterou zprovoznil a za účelem zisku provozoval. Důvodem pro vydání bylo zjištění soudu, že kupní smlouva ze dne 23. srpna 1983, podle níž nemovitosti koupil, byla uzavřena v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, neboť k ní nebyl dán souhlas příslušného krajského národního výboru podle vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, nebylo vyžádáno stanovisko odboru vodního a lesního hospodářství příslušného okresního národního výboru, a především nebyl dán souhlas místního národního výboru podle § 490 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "obč. zák.") v tehdy účinném znění. Přesto byla smlouva státním notářstvím registrována. Nesprávný úřední postup spatřoval stěžovatel jednak na straně Okresního národního výboru v Chrudimi, který smlouvu připravoval, a v doplňujícím skutkovém tvrzení též v postupu Státního notářství v Chrudimi, které tuto smlouvu registrovalo.

Stěžovatel podrobně popisuje průběh jednání před obecnými soudy. Věc byla nejprve celkem čtyřikrát rozhodována soudem prvního stupně mezitímním rozsudkem a čtyřikrát v odvolacím řízení, který teprve napočtvrté rozhodl rozsudkem ze dne 25. října 2004 č. j. 18 Co 434/2004-204 tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. května 2004 č. j. 7 C 136/98-182, kterým bylo rozhodnuto tak, že odpovědnost vedlejšího účastníka za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem Okresního národního výboru v Chrudimi a Státního notářství v Chrudimi není dána. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. listopadu 2006 č. j. 25 Cdo 613/2005-222 oba výše uvedené rozsudky zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení. Důvodem byla vada řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně rozhodl mezitímním rozsudkem, že základ nároku není dán, ačkoliv takto lze rozhodnout jen tehdy, je-li nárok uplatněný žalobou alespoň částečně důvodný.

V dalším řízení pak Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 28. května 2007 č. j. 7 C 136/98-259, který je napaden touto stížností, rozhodl tak, že žalobu zamítl a vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 500 579,45 Kč. Pokud jde o postup státního notářství v řízení o registraci, uvedl, že šlo o činnost, která vyústila ve vydání rozhodnutí, a proto se veškerá pochybení odrazila v obsahu tohoto rozhodnutí, a nemohlo tak jít o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Uzavřel, že nepřichází do úvahy ani odpovědnost za nezákonné rozhodnutí, protože tomu brání okolnost, že rozhodnutí o registraci nebylo jako nezákonné zrušeno. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 19. listopadu 2007 č. j. 18 Co 377/2007-287 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů ho změnil tak, že vedlejšímu účastníkovi za řízení před soudem prvního stupně přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 368 644,15 Kč a za řízení odvolací mu přiznal náhradu nákladů ve výši 45 672,20 Kč.

Porušení ústavně garantovaných práv spatřuje stěžovatel jak v rozhodnutí ve věci samé, tak v rozhodnutí ohledně náhrady nákladů řízení. Tvrdí, že postupem soudu prvního stupně i soudu odvolacího došlo v jeho věci k porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení čl. 36 odst. 3 Listiny spatřuje ve výkladu zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve vztahu k postupu a rozhodnutí Státního notářství v Chrudimi. Podle citovaného ustanovení Listiny má každý právo na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí soudu, jiného orgánu či orgánu veřejné správy, nebo způsobené nesprávným úředním postupem. Výkladem soudu, jak je popsán shora, je podle jeho názoru toto právo zcela eliminováno. I když čl. 36 odst. 4 Listiny stanoví, že podmínky a podrobnosti ve vztahu k právu na soudní a jinou ochranu stanoví zákon, nelze zákonem zcela vyloučit možnost domoci se náhrady škody. Proto nelze § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. vyložit tak, že nárok na náhradu škody nelze přiznat, nebylo-li nezákonné rozhodnutí zrušeno. Smyslem tohoto ustanovení je především vést účastníky řízení k tomu, aby se snažili dosáhnout nápravy chybného rozhodnutí dostupnými opravnými prostředky v průběhu řízení. Proto v situaci, kdy zákon účastníku řízení, jemuž byla nezákonným rozhodnutím způsobena škoda, žádný opravný prostředek nenabízí, představuje podle jeho názoru odmítnutí nároku na náhradu škody s odkazem na to, že rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno, porušení čl. 36 odst. 3 Listiny.

Porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 11 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení. Považuje totiž náklady státu za právní zastoupení advokátem za neúčelně vynaložené. Zákonem totiž byla zřízena samostatná organizační složka specializovaná na právní zastupování státu ve věcech majetkových, a to zejména v občanském soudním řízení, a proto Ministerstvu financí České republiky nic nebránilo v tom, aby se na tuto organizační složku obrátilo. Kromě toho vedlejšímu účastníkovi nic nebránilo v tom, aby ho v řízení zastupoval vlastní zaměstnanec s právnickým vzděláním. Měl tedy dvě možnosti, jak předejít tomu, aby byl nucen se nechat zastoupit advokátem. Jeho zájmy tak mohly hájit osoby, jejichž platy jsou hrazeny z daní daňových poplatníků. Podle názoru stěžovatele, je-li i on plátcem daní a jsou-li z těchto daní také placeny osoby, které jsou primárně povolány k obraně majetkových zájmů státu v občanském soudním řízení, nelze na něm spravedlivě žádat, aby při neúspěchu ve věci v řízení proti státu musel ještě hradit odměnu za právní zastoupení státu advokátem. Požadavek státu na náhradu odměny za právní zastoupení považuje proto za zcela nemravný. Výklad § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), na základě kterého obecné soudy rozhodly o jeho povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náhradu nákladů, řízení považuje za rozporný s čl. 11 odst. 1 Listiny, a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, neboť se jedná o částku převyšující 400 000 Kč, a jde tak o hluboký zásah do práva stěžovatele vlastnit majetek.



II.

K podané ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové. Uvedl, že stěžovatel nepatřičně vykládá čl. 36 odst. 3 Listiny, jakož i smysl a účel zákona č. 58/1969 Sb. ve vztahu k posuzovanému případu, neboť zcela pomíjí restituční souvislosti. Podle jeho názoru se snaží dovodit předpoklady odpovědnosti státu za způsobenou škodu tam, kde nemohly nastat. Pokud jde o náklady řízení, odkázal plně na odůvodnění svého rozhodnutí. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl nebo zamítl.

Dále se vyjádřil vedlejší účastník. K výkladu čl. 36 odst. 3 Listiny, tak jak ho pojal stěžovatel, odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 245/04 [sic - pozn. red.: správně usnesení sp. zn. III. ÚS 245/04 ze dne 14. 10. 2004 (U 50/35 SbNU 595)], ze kterého zejména cituje, že pokud zákon č. 82/1998 Sb. (předtím zákon č. 58/1969 Sb.) upravuje podmínky odpovědnosti státu a územních samosprávných celků a podrobnosti, za nichž je možné právo na náhradu škody realizovat (čl. 36 odst. 4 Listiny), nelze je bez dalšího považovat za neústavní. Nelze se domnívat, že odpovědnost státu (územních samosprávných celků) za škodu ve veřejnoprávní sféře je dána vždy, aniž je nutné zjistit protiprávnost takového rozhodnutí či jednání. Z toho dovozuje, že výklad a aplikace zákona č. 58/1969 Sb. obecnými soudy byly správné. Pokud jde o přisouzené náklady řízení, odkazuje na to, že stát má v občanskoprávním řízení postavení účastníka, a má proto stejná práva se nechat zastoupit advokátem jako kterýkoliv jiný účastník, a má proto i právo na náhradu nákladů řízení. Odvolává se na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253), ve kterém je vysloven názor, že právo na přiznání přiměřené náhrady nákladů, které úspěšné straně vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové a vedlejšího účastníka bylo zasláno stěžovateli a byla mu dána možnost repliky. Stěžovatel této možnosti využil a podáním došlým Ústavnímu soudu dne 13. května 2008 zaujal stanovisko k vyjádření vedlejšího účastníka, a sice k té části, která se týká náhrady nákladů řízení. K argumentaci vedlejšího účastníka o rovném postavení státu jako účastníka občanskoprávního řízení s ostatními jeho účastníky uvedl, že ve skutečnosti tomu tak není, neboť "váhy rovnosti" jsou vychýleny ve prospěch státu právě možností "povolat ku své pomoci v právních sporech Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových". Poukazuje pak dále na to, že přibírání soukromé advokátní kanceláře je "mrháním daňovými prostředky občana". Jinak znovu zdůrazňuje svoji argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti.

Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti rovněž vyžádal spis Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 7 C 136/98.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.



III.

Ústavní soud se nejprve zabýval namítaným porušením čl. 36 odst. 3 Listiny rozhodnutími obecných soudů ve vztahu k postupu a rozhodnutí Státního notářství v Chrudimi, které registrovalo kupní smlouvu ze dne 23. srpna 1983, uzavřenou mezi stěžovatelem jako kupujícím a Československým státem, za který jednal Okresní národní výbor v Chrudimi, jako prodávajícím, ačkoliv byla uzavřena v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, neboť k ní nebyl dán souhlas příslušného krajského národního výboru podle vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, nebylo vyžádáno stanovisko odboru vodního a lesního hospodářství příslušného okresního národního výboru a především souhlas místního národního výboru podle § 490 odst. 2 obč. zák. Podstata stěžovatelovy argumentace spočívá v jeho názoru, že výkladem obecných soudů bylo zcela popřeno jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny, podle kterého má každý právo na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí soudu, jiného orgánu či orgánu veřejné správy nebo způsobené nesprávným úředním postupem. Pokud zákon účastníku řízení, jemuž byla nezákonným rozhodnutím způsobena škoda, nenabízí žádný opravný prostředek, aby rozhodnutí bylo možno zrušit pro nezákonnost, je odmítnutí nároku na náhradu škody s odkazem na to, že tento nárok lze uplatnit jen, bylo-li rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno, porušením čl. 36 odst. 3 Listiny.

Ústavní soud předesílá, že ústavnost postupu orgánů veřejné moci na základě ústavní stížnosti může posuzovat vždy jen ve vztahu ke konkrétnímu řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatele, který se domáhal vůči státu náhrady škody, nejprve za nesprávný postup Okresního národního výboru v Chrudimi, který jednal za stát, a to na základě zjištění soudu v restitučním řízení, že kupní smlouva, podle níž od státu koupil restituované nemovitosti a kterou celou připravil prodávající stát, byla uzavřena v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Posléze rozšířil skutková tvrzení tak, že dovozoval odpovědnost státu z postupu a rozhodnutí Státního notářství v Chrudimi v řízení o registraci smlouvy. V ústavní stížnosti se pak omezuje již jen na posouzení ústavnosti rozhodnutí obecných soudů ve vztahu k postupu a rozhodnutí Státního notářství v Chrudimi o registraci kupní smlouvy ze dne 23. srpna 1983.

Stěžovatelova argumentace se především opírá o právní úpravu registračního řízení, provedenou dnes již zrušeným zákonem č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), podle kterého nebylo možné podat proti rozhodnutí o registraci, tedy proti vyhovujícímu rozhodnutí, odvolání, takže účastník takového řízení neměl možnost zjednat nápravu v případě, že bylo zjištěno, že rozhodnutí je protizákonné. Tato argumentace však zcela přehlíží specifickou povahu registračního řízení a především samotného rozhodnutí o registraci. Smyslem registračního řízení byla obrana zájmu státu při převodu nemovitého majetku a až v druhé řadě též účastníků smlouvy. To vyplývá z § 63 notářského řádu, podle kterého státní notářství přezkoumávalo smlouvu z hlediska oprávnění účastníků s předmětem smlouvy nakládat, zda je smlouva uzavřena v předepsané formě, zda smluvní projevy účastníků jsou dostatečně určité a srozumitelné, a zda smluvní volnost není omezena, přičemž účastníci smlouvy byli povinni státnímu notářství prokázat zejména oprávnění nakládat s nemovitostí, které se smlouva týká, a předložit potřebná rozhodnutí příslušných orgánů, popřípadě souhlas ke smlouvě. Rozhodnutí o registraci proto nebylo překážkou pro budoucí obranu proti nezákonnosti převodu provedeného na základě státním notářstvím registrované smlouvy. V tomto směru vyznívala i dobová judikatura soudů. Například v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod R 35/75 je uvedeno, že "smlouva, která svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí zájmům společnosti, je od počátku absolutně neplatná a není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli. Skutečnost, že smlouva byla ve smyslu ustanovení § 63 a 64 notářského řádu státním notářstvím přezkoumána a registrována, nebrání tomu, aby soud v občanském soudním řízení sám neposoudil neplatnost smlouvy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. popřípadě jiných zákonných ustanovení". Shodný právní názor je vyjádřen i v rozhodnutí publikovaném v uvedené sbírce pod R 65/72. Nezákonné rozhodnutí státního notářství o registraci smlouvy či nesprávný postup, který tomuto rozhodnutí předcházel, proto nemohly vést ke vniku škody, neboť nebylo překážkou pro zjednání nápravy v občanskoprávním řízení.

Stěžovatel se cítí být poškozen tím, že musel nemovitosti vydat v rámci restituce proto, že byl naplněn jeden z restitučních důvodů, a sice že věc nabyl v rozporu s tehdy platnými přepisy. Tento způsob pozbytí vlastnictví je ovšem legitimizován zákonem a okolnostmi, které k vydání takového zákona stát vedly. Proto samotný fakt, že byl povinen majetek vydat, nezakládá samostatný nárok na náhradu škody, neboť nejde o plnění protiprávní, ale vznikají mu pouze nároky vyplývající ze speciální úpravy obsažené v aplikovaném restitučním zákonu. Okolnost, že se spolehl na to, že smlouva je z hlediska zákonů platných v době uzavření v pořádku a že byl v tomto směru v dobré víře, je uplatnitelná bez záruky její úspěšnosti pouze v restitučním řízení, ale další nároky z ní odvozovat nelze.

Ústavní soud, vycházeje z toho, že je vázán toliko petitem návrhu, nikoliv však jeho obsahem, se zabýval i další námitkou stěžovatele uplatněnou v řízení před obecnými soudy a již neopakovanou v ústavní stížnosti, která se týkala postupu Okresního národního výboru v Chrudimi, který jednal při uzavírání smlouvy ze dne 23. srpna 1983 za stát a podle názoru stěžovatele nesl odpovědnost za to, že převod nebyl uskutečněn v souladu s tehdy platnými předpisy. Ústavní soud považuje za správný názor vyjádřený obecnými soudy, že je-li stát účastníkem občanskoprávního vztahu, nevystupuje v něm jako reprezentant veřejné moci, a proto případná pochybení při zpracování soukromoprávního aktu nezakládají odpovědnost státu za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí podle speciální úpravy o odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí.

Ústavní soud proto neshledává ústavní stížnost v této části důvodnou.



IV.

V další části se stěžovatel zaměřil na otázku nákladů řízení.

Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře rovněž vyjadřoval k povaze rozhodování o náhradě nákladů řízení, když vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [viz nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)]. Ústavní soud má proto za to, že v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů.

V daném případě jde o situaci, kdy účastníkem řízení na straně žalované před obecnými soudy byl stát. Řízení započalo v roce 1998 a skončilo v roce 2007, tedy po uplynutí devíti let. Přitom v této věci celkem pětkrát rozhodoval soud prvního stupně a pětkrát odvolací soud, přičemž poslední pátá rozhodnutí soudů obou stupňů, která byla napadena ústavní stížností, následovala až po rozhodnutí dovolacího soudu. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Zajistit naplnění tohoto ústavně garantovaného práva je povinností státu. Pokud k projednání věci došlo za okolností, že soudy prvního a druhého stupně musely celkem pětkrát rozhodovat a poslední rozhodnutí bylo vydáno až po zásahu dovolacího soudu, nelze takový postup považovat za naplnění práva na rozhodnutí bez zbytečných průtahů.

Neschopnost nalézt správný hmotněprávní výklad posuzované problematiky jde jednoznačně k tíži nalézacího a odvolacího soudu, tedy orgánů státu. Je-li účastníkem takového řízení stát a jemu vznikl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení, pak nelze tuto skutečnost ponechat bez vlivu na rozhodování o těchto nákladech. Pokud je stát účastníkem soukromoprávního řízení, vystupuje v něm jako strana, neboť v tomto postavení nevykonává veřejnou moc; na druhé straně není běžnou právnickou osobou. Stát si totiž i v soukromoprávním vztahu zachovává současně postavení mocenské organizace. Občanský zákoník v § 21 prohlašuje stát za právnickou osobu, ale v § 1 odst. 2 rozlišuje na jedné straně majetkové vztahy fyzických a právnických osob a na druhé straně majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, čímž dává najevo, že stát není běžnou právnickou osobou. Jde tedy o to, že se stát v soukromoprávních vztazích pouze považuje za právnickou osobu, nikoliv že jí ve skutečnosti je. Proto stát nemá ani ve sféře práva soukromého stejné postavení jako jiní jednotlivci, neboť nemá plnou autonomii vůle, a musí se vždy řídit zákonem [viz též nález sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004 (N 33/32 SbNU 303)]. Je-li tedy výše nákladů řízení vzniklá zastoupením státu advokátem výrazně ovlivněna nesprávným postupem soudu jako orgánu státu spočívajícím v průtazích zaviněných neschopností nalézt správné hmotněprávní řešení sporu, nelze ji státu přiznat v plném rozsahu, byť před soudem za stát jedná jiná jeho složka než soud, neboť nelze zcela odhlédnout od jeho hlavní funkce, kterou je výkon státní moci. Pokud výkon státní moci byl realizován způsobem, který se dostal do rozporu s ústavně chráněnými právy a tato skutečnost měla podstatný vliv na výši nákladů řízení, je to okolnost, kterou musí soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení s použitím prostředků, které mu zákon poskytuje, zohlednit.

Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces [srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Na druhé straně v nálezu sp. zn. I. ÚS 350/04 ze dne 15. 9. 2004 (N 130/34 SbNU 317) vyslovil názor , že § 150 o. s. ř. nelze považovat za ustanovení, které by zakládalo zcela volnou diskreci soudu ve smyslu libovůle, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že i přes existenci takových okolností je možné náhradu nákladů přiznat. Naopak, pokud soud takové okolnosti shledá, je třeba, aby se ústavně konformním způsobem vypořádal s jejich dopadem do sféry povinnosti účastníka k náhradě nákladů řízení. Při výkladu a aplikaci § 150 o. s. ř. je soud povinen mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, tedy poskytování soudní ochrany právům (čl. 90 Ústavy).

Ústavní soud má proto za to, že Okresní soud v Chrudimi a Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodnutím o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení v plné výši prohloubil stav, kdy stěžovateli nebyla efektivně poskytována soudní ochrana v tom smyslu, že opakovaně byla vydávána vadná rozhodnutí, v důsledku čehož enormně narostly náklady řízení. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že oba soudy napadenými rozhodnutími porušily v části týkající se povinnosti k náhradě nákladů řízení právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo, aby věc byla projednána bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Pokud stěžovateli uložily povinnost k peněžitému plnění z jeho majetku, zasáhly tak také do vlastnického práva stěžovatele garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti v části týkající se výroků o náhradě nákladů řízení podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Pokud ústavní stížnost směřovala do výroku ve věci samé, ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.