II.ÚS 462/15 ze dne 23. 6. 2015
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti EXCALIBUR ARMY spol. s r.o., se sídlem Kodaňská 521/57, Praha 10 - Vršovice, zastoupené JUDr. Terezou Jelínkovou, advokátkou, se sídlem Dražkovice 181, 533 33 Pardubice, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 0 Nt 1546/2014, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru nelegálních obchodů při provádění prohlídky dle citovaného příkazu, za účasti Okresního soudu ve Zlíně a Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru nelegálních obchodů jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2015, stěžovatelka napadla příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 0 Nt 1546/2014 (dále jen "příkaz"), kterým byla nařízena prohlídka v něm blíže označené budovy v areálu muničního skladu ve Vrběticích, okres Zlín. Rovněž napadla jiný zásah orgánu veřejné moci spočívající v postupu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru nelegálních obchodů (dále jen "policie") při provádění prohlídky dle citovaného příkazu dne 13. 12. 2014.

Stěžovatelka nejprve upozorňuje, že je tradiční bezúhonnou společnostní disponující, mimo jiné, oprávněním k nákupu a prodeji výbušnin a k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem. Její miny MON 100 a MON 200, které byly v předmětné budově uskladněny, a které se staly předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení, dle jejího přesvědčení nepatří mezi ty, které byly zakázány tzv. Ottawskou úmluvou. A i kdyby ano, pak jí to nemohlo být subjektivně známo, když Maďarsko, odkud miny pocházejí, a které je zmiňovanou úmluvou též vázáno, jejich export za asistence své armády umožnilo, a když Česká republika stěžovatelce povolila jejich dovoz a převoz. Úvahy o posouzení vojenského materiálu jako zakázaného nejsou z odůvodnění napadeného příkazu dostatečně zřejmé.

Dále stěžovatelka polemizuje s tím, že o prohlídce bylo rozhodnuto jako o úkonu neodkladném s tím, že hrozí zničení důkazů. Stěžovatelka má za to, že žádné takové nebezpečí ze strany podezřelých nehrozilo, když se jedná o střežený areál, a pokud jde o nebezpečí náhodného zničení související s (mediálně známými) explozemi v daném areálu, takováto úvaha pro soud nemůže být možná, neboť vystavuje pracovníky policie ohrožení života.

Stěžovatelka dále deklaruje, že byla ochotna spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, a provedení prohlídky jiných prostor a pozemků tak bylo nadbytečné. Neměla ani dostatečnou možnost se prohlídky zúčastnit, když její zaměstnanci to odmítli. Rovněž nebyl proveden předchozí výslech.

Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 12 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil, a aby policii zakázal pokračovat v porušování jejích práv a svobod.

II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Z napadeného příkazu je zřejmé, což je podstatné, proč k nařízení prohlídky došlo. Ke stěžovatelčiným tvrzením o původu a charakteru min a o nemožnosti naplnění subjektivní stránky trestného činu se pak v takto počáteční fázi trestního procesu Ústavní soud, s ohledem na zásadu subsidiarity uplatňovanou v řízení o ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), stěží může blíže vyjadřovat. Není přípustné, aby Ústavní soud předbíhal posouzení takových námitek, které se teprve mohou stát předmětem přezkumu v soustavě soudů, totiž námitek obhajoby v trestním řízení.

Pokud jde o odůvodnění nutnosti provedení prohlídky jako úkonu neodkladného, lze sice připustit, že toto je dosti stručné, nicméně Ústavní soud neshledává, že by bylo natolik strohé, aby bylo možno hovořit o libovůli v rozhodování obecného soudu. V tomto směru lze připomenout, že ve své judikatuře již v minulosti vyslovil, že "Ústavní soud, který otázku neodkladnosti či neopakovatelnosti vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post, někdy se značným časovým odstupem a zpravidla pouze ze spisového materiálu, by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu" (nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4183/12, N 131/70 SbNU 211). K úvaze stěžovatelky o nemožnosti ohrozit pracovníky policie při provádění prohlídky možno dodat, že případné riziko pro tyto pracovníky by se týkalo těchto pracovníků a nikoliv stěžovatelky a jejích ústavně zaručených práv, a v kontextu její ústavní stížnosti je tedy irelevantní.

Poslední část stěžovatelčiných námitek je pak nutno odmítnout pro jejich vnitřní rozpornost a rozpornost s obsahem protokolu o provedení prohlídky. Z něj i z obsahu ústavní stížnosti totiž vyplývá, že policie poskytla stěžovatelce možnost předchozího výslechu i účasti na prohlídce, avšak stěžovatelka tuto možnost nevyužila. Není tedy zřejmé, jak by mohlo dojít k porušení jejích práv.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2015

Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu