II.ÚS 467/14 ze dne 26. 8. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Macko, zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou Ph.D., advokátem, se sídlem Kuzina 169, 679 76 Drnovice, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 29 Cdo 505/2011-188, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2010, č. j. 8 Cmo 84/2010-161, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2009, č. j. 7 Cm 51/2006-122, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2008, č. j. 8 Cmo 406/2008-70, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 6. února 2014 a která byla doplněna podáním ze dne 25. února 2014, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. prosince 2009, č. j. 7 Cm 51/2006-122, jemuž předcházel rozsudek pro zmeškání ze dne 29. srpna 2006, č. j. 7 Cm 51/2006-16, který byl však posléze zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2008, č. j. 8 Cmo 406/2008-70, zamítl žalobu, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném zaplacení směnečného peníze ve výši 1,318.896 Kč s příslušenstvím od 9. května 2003 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 4.396,50 Kč.

3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října 2010, č. j. 8 Cmo 84/2010-161, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se s odkazem na čl. I. § 75 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "směnečný zákon"), ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož směnka vystavená na částku 48.000 USD, z níž žalobce dovozuje žalobou uplatněný nárok (dále jen "sporná směnka"), není platnou směnkou vlastní, neboť "část údajů, které tvoří povinný obsah směnečného prohlášení, je vyčleněna do samostatných rámečků tvořených nepřerušenými čarami" a netvoří tak "souvislý text obsahující všechny podstatné náležitosti projevu vůle směřujícího ke vzniku směnečného závazku, který by byl zároveň kryt podpisem zavazující se osoby". K tomu doplnil, že stejně tak je "v samostatném rámečku" umístěn i výstavcův podpis, který z tohoto důvodu "nekryje veškeré údaje obsažené v předmětné listině". Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého by v posuzovaném případě byla samostatným důvodem pro zamítnutí směnečné žaloby i skutečnost, že žalobce požaduje přiznat plnění ze směnky v tuzemské měně, ačkoli sporná směnka byla vystavena v amerických dolarech (USD) a obsahuje ve smyslu čl. I. § 41 odst. 3 směnečného zákona doložku o efektivním placení v cizí měně (USD).

4. Následné dovolání žalobce bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 29 Cdo 505/2011-188, zamítnuto jako nedůvodné, když dovolací soud otevřel meritornímu přezkumu výklad čl. I. § 41 a čl. I. § 75 směnečného zákona. V otázce tzv. rámečků na směnce (výklad čl. I. § 75 směnečného zákona) s poukazem na svoji předchozí judikaturu (rozsudek ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 722/2010) konstatoval, že závěr odvolacího soudu je nesprávný. Zdůraznil, že v situaci, kdy z podoby směnky, o jejíž zaplacení v označené věci šlo, byla zřejmá celková vzájemná souvislost i logická návaznost jednotlivých, byť řadou svislých a vodorovných čar rozdělených doložek směnečné listiny, která obsahovala veškeré náležitosti požadované zákonem (tedy v situaci, kdy nešlo pouze o náhodný shluk jednotlivých doložek bez vzájemné jazykové souvislosti, ale o určitý ucelený text, jehož obsahem je směnečné prohlášení), nepovažoval Nejvyšší soud z hlediska závěru o platnosti takové směnky za významné, že některé údaje (včetně podpisu výstavce) byly na směnce umístěny do rámečků (nebylo-li současně možné dovodit, že by význam rámečků spočíval právě ve vyloučení těchto údajů z textu listiny). V otázce úhrady směnky s doložkou o efektivním placení v cizí měně se však již s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil, přičemž uvedl, že jestliže výstavce směnky při jejím vystavení ve smyslu čl. I. § 41 odst. 3 směnečného zákona určil, že na směnku má být placeno jen v určité měně (tzv. doložka o efektivním placení v cizí měně), účastníci směnečného vztahu možnost jednostranné volby měny, v níž bude plnění na směnku poskytnuto, nemají. Směnku je v takovém případě nutné, jak plyne z citovaného ustanovení, zaplatit výhradně v měně určené výstavcem. Jinak řečeno, obsahuje-li směnka doložku o efektivním placení v cizí měně, směnečný dlužník nemá při splatnosti směnky možnost zprostit se svého závazku plněním v tuzemské měně a stejně tak ani majitel směnky není po její splatnosti oprávněn dlužníkovi, který je s placením směnky v prodlení, určit, že směnečný peníz má být zaplacen v jiné měně, než na kterou směnka zní. Vzhledem k tomu, že zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu bylo postaveno na obou závěrech, přičemž jeden z nich se ukázal jako správný, nemohlo vést dovolání žalobce ke zrušení tohoto rozhodnutí.

II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Stěžovatel se nejprve podrobně vyrovnává s problematikou zrušení rozsudku pro zmeškání. V této souvislosti obecným soudům vytýká celou řadu pochybení od nevyhovění důkazním návrhům v podobě opomenutých důkazů, přes nesprávný postup odvolacího soudu, který na základě odlišného hodnocení důkazů změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by však soudem prvního stupně provedené důkazy zopakoval (k tomu poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 3725/10), až po umožnění zneužití práva, až po nesprávný postup při hodnocení. Vyslovuje přesvědčení, že vydaný rozsudek pro zmeškání neměl být odvolacím soudem zrušen, neboť žalovaný nezmeškal jednání z omluvitelných důvodů, resp. jím posléze uváděná omluva byla dle názoru stěžovatele účelová. Pokud byl rozsudek pro zmeškání zrušen, znamená usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2008, č. j. 8 Cmo 406/2008-70, zásah do práva na spravedlivý proces. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 377/10, v němž se rovněž jednalo o změnu usnesení o zrušení rozsudku pro zmeškání v odvolacím řízení.

6. Ve vztahu k věci samé brojí stěžovatel proti závěru, na němž byla zamítavá rozhodnutí postavena, a to, že s ohledem na obsah směnky bylo možné uložit povinnost na zaplacení směnečného peníze pouze v USD. V rámci doplnění ústavní stížnosti blíže rozvádí svoje námitky vůči závěrům Nejvyššího soudu, přičemž podává vlastní výklad čl. I. § 41 zákona směnečného a obecným soudům současně vytýká příliš extenzivní a formalistický přístup k věci. Obecným soudům dále vytýká, že porušily zásadu projednací, pokud se otázkou měny, v níž má být směnečný peníz uhrazen, vůbec zabývaly. Tuto otázku totiž nenastolil stěžovatel jakožto žalobce a žalovaný ji neuplatnil jako svoji obranu, přestože tento způsob obrany byl zcela a pouze v dispozici žalovaného. K tomu dodává, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací jako hlavní důvod pro zamítnutí žaloby uváděly rozčlenění textu směnky do rámečků a otázku měny směnečného peníze zmiňovaly pouze okrajově. Pakliže následně dovolací soud postavil svoje rozhodnutí pouze na tom, že mělo být žalováno v důsledku doložky efektivního placení pouze na zaplacení v USD, jednalo se dle názoru stěžovatele o překvapivé rozhodnutí. Stejně překvapivé jsou však i předchozí rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu, neboť přesvědčení stěžovatele o správnosti žaloby ve vztahu k měně plnění bylo založeno již prvním rozsudkem vydaným v řízení, jímž byl rozsudek pro zmeškání.

III.
7. Ústavní soud na úvod připomíná, co již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

8. Argumentaci stěžovatele a obsah ústavní stížnosti lze rozdělit do dvou částí. První část se týká otázek souvisejících s vydáním rozsudku pro zmeškání a druhá část pak samotného věcného posouzení žaloby a v této souvislosti pak závěru o nutnosti podat žalobu na plnění v USD.

9. Ve vztahu k první části Ústavní soud podotýká následující. Přestože stěžovatel poměrně podrobně dovozuje, proč neměl být rozsudek pro zmeškání zrušen (zejména z důvodu účelovosti omluvy žalovaného z jednání), jedná se z jeho strany pouze o polemiku se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů obecnými soudy, což však nepřenáší ústavní stížnost do ústavněprávní roviny. Je třeba zdůraznit, že stěžovatelem citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 377/10, ačkoliv řeší obdobnou problematiku, nelze použít, neboť se týká jiné skutkové situace. Citovaný nález řešil situaci, kdy odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání vyhověno, tak, že tento návrh zamítl, přičemž k jinému závěru dospěl na základě odlišného hodnocení důkazů, které však v odvolacím řízení nezopakoval. Účastník řízení se tak dostal do situace, kdy v důsledku závažného procesního pochybení odvolacího soudu ztratil možnost, aby jeho věc byla případně projednána meritorně (nelze přehlédnout, že v citované věci bylo zároveň podáno odvolání proti rozsudku pro zmeškání, o němž však v době vydání nálezu nebylo dosud rozhodnuto). Ve stávající ústavní stížností řešené věci bylo naproti tomu odvolacím soudem zrušeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byl návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání zamítnut (jednalo se tedy o situaci opačnou), takže v důsledku tohoto rozhodnutí odvolacího soudu byla cesta pro meritorní přezkum věci naopak otevřena. I kdyby mohla být přiznána jistá relevance argumentaci stěžovatele zejména s ohledem na nálezy týkající se potřeby zopakovat dokazování, pokud se odvolací soud chce odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně, pro výsledek věci z hlediska věcného vyřízení by to nic zásadního neznamenalo. Samotné zrušení rozsudku pro zmeškání na základě usnesení Vrchního soudu v Praze totiž mělo za následek pouze to, že se celý spor posunul do roviny meritorního přezkumu, v němž se pak oběma stranám dostalo řádné možnosti věcné argumentace. Jinak řečeno, pochybení procesního charakteru ve stadiu před vlastním meritorním projednáním věci nemůže přimět Ústavní soud k zásahu, pokud se toto pochybení neprojeví ve sféře konečného rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené neznamenalo shora zmíněné pochybení zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

10. Co se týče druhé části ústavní stížnosti, ani zde nemůže Ústavní soud souhlasit s námitkami stěžovatele. Stěžovatel obecným soudům vytýká překvapivost rozhodnutí, když jeho přesvědčení o správném postupu ohledně měny žalovaného směnečného peníze mělo být založeno již rozsudkem pro zmeškání, který se ovšem otázce měny plnění v podstatě nevěnoval, resp. akceptoval tvrzení stěžovatele uvedená v žalobním návrhu, protože mu ani jiná možnost nezbývala. Tímto způsobem však v dané situaci pojímání překvapivého rozhodnutí chápat nelze. V rozsudku pro zmeškání totiž soud tvrzení žalobce věcně nepřezkoumává, a proto se ani nemůže ke konkrétní otázce (v daném případě k otázce měny směnečného peníze) vyjadřovat. Nehledě na to, že otázka měny směnečného peníze byla zmiňována, byť ne jako hlavní důvod pro zamítnutí žaloby, jak v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2009, č. j. 7 Cm 51/2006-122, tak i v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2010, č. j. 8 Cmo 84/2010-161, takže se pro stěžovatele nemohlo v žádném případě jednat o novou, resp. překvapivou skutečnost, a měl dostatek možností se k této otázce v průběhu řízení vyjadřovat. Nadto, jak se podává ze spisu, který si vyžádal Ústavní soud od Městského soudu v Praze (sp. zn. 7 Cm 51/2006), není pravdivé ani tvrzení stěžovatele, že by žalovaný neuplatňoval na svou obranu právě otázku druhu měny. Učinil tak např. při závěrečném jednání před soudem prvního stupně ze dne 22. prosince 2009 (viz č. l. 120 vyžádaného spisu).

11. Následné posouzení druhu měny plnění dovolacím soudem je pak otázkou čistě právní, plně spadající do kompetence Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v rámci svého posouzení věci vyložil relevantní ustanovení (čl. I. § 41 směnečného zákona) a i s poukazem na právní teorii jasně a srozumitelně vysvětlil, proč v případě existence doložky efektivního placení na směnce není možné požadovat plnění v jiné měně, než jaká je na vystavené směnce uvedena. Proti takovému závěru nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2014

Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu