II.ÚS 470/03 ze dne 21. 7. 2004
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud v rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. C., právně zastoupené JUDr. V. V., proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 30. 7. 2003, č. j. Zn 4992/2003, a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2003 č.j. SKPV ČTS:OR2-494/OOK-1SV-2003, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 a Policie ČR, Obvodního ředitelství pro Prahu 2, jako účastníků řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í


Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu faxovým podáním dne 1. 10. 2003 a doplněnou písemně dne 2. 10. 2003 se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených usnesení Policie ČR a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2. Usnesením Policie ČR bylo podle § 159a odst. 1 trestního řádu odloženo trestního oznámení stěžovatelky na PhDr. K. N., CSc., a JUDr. J. N. pro podezření ze spáchání trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) trestního zákona s odůvodněním, že ve věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu a věc není na místě vyřídit jinak. PhDr. K. N., CSc., se měl podle stěžovatelky trestného činu dopustit tím, že jako znalec- psycholog vypracoval nepravdivý posudek na stěžovatelku na základě provedených psychologických testů u Ministerstva spravedlnosti ČR v roce 1999 a 2001 v souvislosti s její žádostí o funkci justičního čekatele. JUDr. J. N., ředitel personálního odboru Ministerstva spravedlnosti ČR, se stejného trestného činu měl dopustit v souvislosti s přípravou a organizací provedení neplatných a nevalidních testů pro uchazeče o funkci justičního čekatele.

Stěžovatelka podala proti usnesení policejního orgánu stížnost, kterou státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 zamítla jako nedůvodnou.

Proti oběma shora uvedeným usnesením podala stěžovatelka v zákonem stanovené lhůtě ústavní stížnost, v níž uvedla, že postupem Policie ČR i Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 jí byla upřena možnost, aby se domáhala ochrany svých práv u řádného soudu. Stěžovatelka se cítí být poškozena na svých právech dle čl. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy (zřejmě Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod - pozn. ÚS), jakož i čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Další skutečnosti, zejména v čem konkrétně spatřuje porušení ústavně zaručených práv a svobod, stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla a pouze odkázala na text stížnosti ze dne 24. 7. 2003, adresované Policii ČR, včetně dalších příloh. Uvedená stížnost však žádnou relevantní ústavně právní argumentaci neobsahuje. Dne 19. 11. 2003 obdržel Ústavní soud doplnění ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka upozornila na skutečnost, že napadené usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 je zmatečné z důvodu, že podezřelé osoby nejsou správně označeny, neboť u nich není uvedeno bydliště, ale pouze datum narození. Stěžovatelka proto považuje uvedené usnesení za neplatné. Napadené usnesení navíc neřešilo další podezření z trestných činů, které stěžovatelka v trestním oznámení uvedla.

Ústavní soud k věci požádal o vyjádření účastníky řízení. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedlo, že na základě podnětu stěžovatelky byl nad postupem státního zastupitelství vykonán dohled vyšším státním zastupitelstvím, které neshledalo v jeho postupu žádné pochybení ani porušení zákona, o čemž byla stěžovatelka vyrozuměna dopisem ze dne 18. 9. 2003. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 je toho názoru, že postupem orgánů činných v trestním řízení nebyla porušena žádná práva stěžovatelky a rozhodnutí ve věci vydaná jsou v souladu se zákonem. Policie ČR, Obvodní ředitelství pro Prahu 2, se ve stanovené lhůtě nevyjádřila.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje trestní řád v ustanovení § 158 a násl. Dojde-li státní zástupce, vyšetřovatel nebo policejní orgán k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, věc usnesením odloží, jestliže není na místě vyřídit věc jinak (§ 159 odst. 1 trestního řádu). Usnesení o odložení věci se doručuje poškozenému, který může proti usnesení podat stížnost (§ 159 odst. 5 trestního řádu). Při prověřování trestních oznámení postupují orgány činné v trestním řízení podle zásady oficiality (§ 2 odst. 4 trestního řádu). To znamená, že orgány činné v trestním řízení musí z vlastní iniciativy učinit všechna potřebná opatření k odhalení trestných činů a zjištění jejich pachatelů (§ 158 odst. 2 trestního řádu). Jestliže státní zástupkyně z okolností případu dospěla k závěru, že ze strany podezřelých nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, nepřísluší Ústavnímu soudu tento její právní názor korigovat. V dané věci podle zjištění Ústavního soudu postupovaly orgány činné v trestním řízení podle zákonných ustanovení trestního řádu a z okolností případu nevyplývá, že by v neprospěch stěžovatelky porušily některá ustanovení Listiny.

Státní zástupkyně přezkoumala rozhodnutí policejního orgánu, jímž bylo odloženo trestní oznámení stěžovatelky, důvodně shledala její stížnost jako neopodstatněnou a naopak postup policejního orgánu shledala v souladu s § 159a odst. 1 trestního řádu. V odůvodnění rozhodnutí se vypořádala s námitkami uplatněnými stěžovatelkou ve stížnosti a také uvedla, že nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující dostatečně závěr, že byl spáchán shora citovaný trestný čin a že jej spáchali označení podezřelí.

Jádrem ústavní stížnosti je pouhý nesouhlas stěžovatelky s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání podezřelých a že věc byla odložena podle § 159a odst. 1 trestního řádu. V tomto směru Ústavní soud opakovaně uvádí, že v odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zástupcem nelze spatřovat porušení žádného ústavně zaručeného subjektivního veřejného práva stěžovatelky, jehož ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, totiž neexistuje, tzn. že žádnému subjektu nepřísluší právo na trestní stíhání někoho jiného. Tím spíše nemůže takový požadavek stěžovatelky být právem ústavním.

Je věcí orgánů činných v trestním řízení, aby jako orgány veřejné moci posoudily, zda jsou či nejsou splněny podmínky stanovené Listinou, podle jejíhož čl. 8 odst. 2 nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který zákon stanoví (tedy za podmínek stanovených zákonem č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud ve své předchozí judikatuře konstatoval, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu uvedené zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatelky na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá. Pokud se stěžovatelka domnívala, že uvedeným postupem bylo zasaženo do jejích základních práv a svobod, nelze než konstatovat, že taková interpretace Listiny neobstojí.

K námitkám stěžovatelky ohledně formálních náležitostí napadeného usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 Ústavní soud pouze konstatuje, že neměly vliv na zákonnost ani správnost tohoto rozhodnutí.

V daném případě se tedy stěžovatelce nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod, a proto Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 21. července 2004


JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu