II.ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018
Zákaz dvojího přičítání při rozhodování soudů o podmíněném propuštění
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem Hauerova 3, Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 355/2017-125 ze dne 16. 11. 2017 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 PP 467/2017-113 ze dne 19. 10. 2017, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 355/2017-125 ze dne 16. 11. 2017 a usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 PP 467/2017-113 ze dne 19. 10. 2017 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zákaz dvojího přičítání stanovený v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.


Odůvodnění:


I. Předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a zákaz dvojího přičítání obsažený v čl. 40 odst. 5 Listiny.

2. Stěžovatel vykonává dva tresty odnětí svobody v celkové délce jedenácti let od 15. 2. 2012. Ústavní stížností napadeným usnesením okresní soud zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud v napadeném usnesení nejdříve rekapituloval, za co byl stěžovatel odsouzen (jednalo se o závažnou majetkovou trestnou činnost), jak je chování stěžovatele hodnoceno věznicí (stěžovatel byl 30x kázeňsky odměněn, kázeňsky trestán nebyl) a jaká je předcházející trestní minulost stěžovatele. V tomto ohledu okresní soud konstatoval, že stěžovatel byl od roku 1993 opakovaně odsuzován pro úmyslnou, zejména majetkovou trestnou činnost a během předchozích výkonů trestů odnětí svobody z nich byl dvakrát podmíněně propuštěn (v letech 1996 a 2000), avšak v obou případech se neosvědčil. Podle okresního soudu tak stěžovatel splnil dvě ze tří zákonných podmínek pro podmíněné propuštění - vykonal stanovenou část trestu odnětí svobody a ve výkonu trestu prokazuje polepšení, jak vyplývá z hodnocení věznice. Podle okresního soudu však u stěžovatele nebyla splněna třetí zákonná podmínka, tedy nelze dovodit očekávání, že v budoucnu povede řádný život. Zde okresní soud poukázal na předchozí trestní minulost stěžovatele, včetně toho, že ani po předchozích podmíněných propuštěních nezačal žít řádným životem. Okresní soud neshledal ani žádný pozitivní vliv rodinného prostředí na stěžovatele, protože to jej v minulosti neodradilo od opakovaného páchání trestné činnosti. Podle okresního soudu stěžovatel též dosud neučinil vyčerpávajícím způsobem kroky svědčící o snaze odčinit způsobenou škodu, neboť jednotlivým poškozeným odeslal pouze jeden dopis, a to mnohdy nedatovaný a bez potvrzení o doručení poškozenému, což nelze považovat za dostatečnou snahu o odčinění způsobené škody ve smyslu § 88 odst. 3 trestního zákoníku. Konečně podle okresního soudu nelze přeceňovat ani zajištěné zaměstnání stěžovatele, jelikož trestnou činnost mohou páchat i lidé se zajištěným zaměstnáním. Okresní soud uzavřel, že je u stěžovatele nutný další výkon trestu odnětí svobody, aby se ze svého jednání poučil a do budoucna se již závadového jednání nedopouštěl.

3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl ústavní stížností napadeným usnesením. Krajský soud se plně ztotožnil se závěry okresního soudu, včetně závěru o nenaplnění požadavku očekávání vedení řádného života u stěžovatele. Krajský soud poukázal na jeho opakovanou majetkovou trestnou činnost páchanou i po opakovaném podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a po uložení dalšího dlouhodobého trestu odnětí svobody. Podle krajského soudu je tak u stěžovatele vysoké riziko recidivy a pro jeho skutečně efektivní nápravu je nutné podstatně delší působení nepodmíněným trestem. Nakonec krajský soud poukázal též na "laxní přístup" stěžovatele k náhradě škody a na absenci jeho jakékoliv snahy navázat případně spolupráci s Probační a mediační službou ČR.

II. Argumentace stěžovatele a ostatních účastníků řízení

4. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením obecných soudů co do podmínky prognózy vedení řádného života a kritizuje, že na nenaplnění této podmínky soudy usuzovaly výlučně na základě jeho minulého chování, tedy na základě jeho předchozích odsouzení a dvou podmíněných propuštění, při nichž se neosvědčil. Takový postup je dle stěžovatele v rozporu se zákazem dvojího přičítání, který vyplývá z principu ne bis in idem uvedeného v čl. 40 odst. 5 Listiny. K tomu stěžovatel uvádí, že k jeho podmíněnému propuštění došlo před více než 17, respektive 21 lety. Obecné soudy podle něj rovněž neměly zohlednit jeho odsouzení z let 2004 až 2006, která již byla zahlazena, a tedy v těchto případech se na stěžovatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Dále stěžovatel pokládá za rozporuplné závěry obecných soudů, že se sice polepšil, ale přitom u něj nebyla naplněna podmínka očekávání vedení řádného života na svobodě. Namítá též, že se soudy nezabývaly možností uložit mu doprovodná opatření (včetně možnosti probačního dohledu), byť to navrhl ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu. Na závěr stěžovatel uvádí, že se soudy nijak nezabývaly jeho argumentací nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též z http://nalus.usoud.cz).

5. K ústavní stížnosti se vyjádřily krajský soud a okresní soud jako účastníci řízení. Krajský soud odkazuje na odůvodnění napadených usnesení. Okresní soud taktéž zcela odkazuje na odůvodnění svého napadeného usnesení a dodává, že smyslem podmíněného propuštění není, aby odsouzený, který se řádně chová ve výkonu trestu odnětí svobody, byl po odpykání zákonem požadované délky bez dalšího podmíněně propuštěn. Okresní soud připomíná, že stěžovatel se opakovaně dopustil úmyslné trestné činnosti, byl již dvakrát podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a od páchání další trestné činnosti nebyl odrazen ani existujícím rodinným zázemím (družkou a třemi dětmi). Okresní soud poznamenává, že zamítnutí žádosti stěžovatele není opřeno jen o jeho minulost, ale i o jeho minimální snahu nahradit způsobenou škodu, a dále zdůrazňuje, že paušálně nevyloučil institut podmíněného propuštění do budoucna. Závěrem se okresní soud domnívá, že případ stěžovatele se diametrálně liší od případu posuzovaného Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, jelikož stěžovatel neprokázal, že by se z vlastní iniciativy chtěl napravit.

6. Stěžovatel nevyužil svého práva reagovat na vyjádření účastníků řízení.

III. Hodnocení Ústavního soudu

7. Po prostudování ústavní stížnosti, vyjádření k ní a spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

8. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. V nyní posuzovaném případě takové porušení shledal, neboť obecné soudy ve stěžovatelově případě jednak dostatečně neodůvodnily napadená rozhodnutí a jednak při svém rozhodování nesplnily všechny povinnosti plynoucí z ústavně konformní interpretace ustanovení § 88 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, upravujícího institut podmíněného propuštění. Relevantní odstavce 1 a 3 tohoto ustanovení zní:

"(1) Soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného, a
a) odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody, ...
(3) Soud při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu nebo jinou újmu způsobenou trestným činem nebo zda vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Jestliže odsouzený vykonával ochranné léčení před nástupem výkonu trestu odnětí svobody nebo v jeho průběhu, přihlédne soud i k projevenému postoji odsouzeného k výkonu ochranného léčení."

A. Institut podmíněného propuštění v judikatuře Ústavního soudu a jeho smysl

9. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; nicméně je povolán zasáhnout, pokud výklad obecných soudů vybočuje ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207), nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589), nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323), nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017].

10. Přestože tedy Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ve výjimečných případech je jeho zásah namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, pokud zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) a nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37)].

11. Nelze též pominout souvislost rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného s jeho ústavně zaručenou osobní svobodou. Ta přitom může být z určitého úhlu pohledu považována za východisko ostatních základních práv a svobod (LANGÁŠEK, T. Čl. 8 Osobni svoboda. In WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, str. 217), neboť jejím omezením dochází ipso facto i k omezení jiných základních práv (nález sp. zn. Pl. ÚS 36/17 ze dne 19. 6. 2018, bod 38). Byť tedy Ústavní soud na jedné straně ustáleně připomíná, že samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. 8. 2003 (U 19/31 SbNU 327), nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 54/76 SbNU 747) či usnesení sp. zn. I. ÚS 2435/13 ze dne 21. 5. 2014], na druhé straně je třeba pamatovat na to, že řádné naplnění všech požadavků spravedlivého procesu při rozhodování o podmíněném propuštění je velmi podstatné právě z hlediska možných důsledků nesprávného rozhodnutí na životní osud konkrétní osoby i její rodiny.

12. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207), bod 8; usnesení sp. zn. I. ÚS 2018/18 ze dne 7. 8. 2018; nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost, a nikoli povinnost odsouzeného podmíněně propustit (tamtéž). To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu. Ona mimořádnost tedy nespočívá v tom, že by soud měl možnost zamítnout žádost odsouzeného o podmíněné propuštění, pokud odsouzený naplnil zákonná kritéria. Mimořádným je institut podmíněného propuštění pouze v tom, že sice odsouzenému bylo dříve uloženo vykonat určitý trest, ovšem benevolencí státu jej za určitých podmínek nemusí vykonat celý. Lze doplnit, že ostatně ani v praxi není podmíněné propuštění nijak výjimečným institutem, neboť každoročně je podmíněně propouštěno několik tisíc odsouzených, tedy významná část vězeňské populace (srov. Statistická ročenka Vězeňské stráže ČR 2017, str. 95).

13. Při každém rozhodování o žádosti o podmíněné propuštění samozřejmě nelze spustit ze zřetele účel tohoto institutu. Ten je v odborné literatuře vymezen takto: "Smyslem podmíněného propuštění je umožnit opustit brány věznice osobám, které během svého pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody dokázaly analyzovat své protiprávní jednání, sebekriticky se k němu postavit, vyvodit z něj poučení a svým aktivním a kladným přístupem ve výkonu trestu odnětí svobody prokázat své polepšení." (VICHEREK, R. Současné trendy vývoje podmíněného propuštění. Trestněprávní revue. 2018, 1, str. 6 an.). Podmíněné propuštění tedy "funguje jako motivační prvek u odsouzeného pachatele, aby se aktivně zapojil v rámci výkonu trestu do programů zacházení, které by měly mít nejen preventivní účinek z hlediska recidivy, ale též integrující a restorativní účinky" (HULMÁKOVÁ, J. Podmíněné propuštění z pohledu aplikační praxe a vybraných evropských právních úprav. Trestněprávní revue. 2017, 2, str. 27 an.). Nad rámec toho "možnost podmíněného propuštění ovlivňuje pozitivně vězeňskou atmosféru, dává vězňům perspektivu propuštění, a tím je stimuluje k pozitivním aktivitám a do určité míry i paralyzuje některé negativní účinky pobytu ve vězení" (ŠÁMAL, P. a VÁLKOVÁ, H. K podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Trestněprávní revue. 2012, 11-12, str. 249 an.). Cílem je tedy opravdová, nikoli formální, změna odsouzeného; formální faktory tak mají hrát minimální roli; je totiž nezbytné rozlišovat mezi pouhou vnější adaptací odsouzeného na podmínky výkonu trestu a jeho skutečnou vnitřní proměnou, která je podstatná pro rozhodnutí o podmíněném propuštění (srov. NOVOTNÝ, O. O trestu a vězeňství. Praha: Academia, 1969, str. 206; nález I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, bod 32).

14. Též z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že smysl institutu podmíněného propuštění spočívá v motivování odsouzeného, aby svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení. Bylo-li dosud odpykanou částí trestu již dosaženo účelu trestem sledovaného, je další výkon trestu nepotřebný a také neodůvodněný. Podmíněné propuštění v sobě navíc obsahuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby, eventuálně též s vyslovením dohledu a s uložením přiměřených omezení a povinností (srov. § 89 odst. 2 trestního zákoníku). Hrozící "Damoklův meč" nařízení výkonu zbytku trestu dále snižuje riziko potenciální recidivy [nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405), bod 31; obdobně nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37), body 17-18; nález I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, bod 39]. Podmíněné propuštění ve správný čas, kdy již byl u odsouzených naplněný účel trestu a ještě nepřevážilo negativní působení vězeňského prostředí a pobytu v něm, tedy napomáhá skutečnému cíli výkonu trestu, jímž je náprava odsouzeného (nález I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, bod 35). Ostatně Česká republika je i v souladu se svými mezinárodními závazky povinna zajistit takové zacházení s vězni, jehož hlavním cílem je jejich převýchova a náprava (čl. 10 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech).

15. Východiskem pro posuzování naplnění podmínek pro podmíněné propuštění je tedy hodnocení, zda došlo ke skutečnému polepšení a nápravě odsouzeného, neboť právě náprava odsouzeného nejefektivněji vede k ochraně společnosti, tedy k naplnění účelu trestního práva ve společnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 463/97 ze dne 23. 4. 1998 (N 47/10 SbNU 313), nález sp. zn. IV. ÚS 144/05 ze dne 29. 8. 2005 (N 166/38 SbNU 327) či nález sp. zn. III. ÚS 68/04 ze dne 9. 6. 2005 (N 121/37 SbNU 535)].

B. Právo na spravedlivý proces a ústavní požadavky na rozhodování o podmíněném propuštění

16. Podmíněné propuštění upravené v § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahuje k osobě odsouzeného: Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení § 88 odst. 3 trestního zákoníku přidávají k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával.

17. Jedna ze stěžejních námitek stěžovatele spočívá v tom, že rozhodnutí obecných soudů jsou rozporuplná, neboť soudy v obou napadených rozhodnutích výslovně uvedly, že se stěžovatel polepšil, ale přitom podle nich nebyla splněna podmínka očekávání vedení řádného života stěžovatele na svobodě. Ústavní soud tedy posuzoval, zda odůvodnění napadených rozhodnutí neporušila stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, jehož součástí je mimo jiné požadavek řádného odůvodnění vydaného rozhodnutí.

18. Požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí má v právním státě několik účelů: slouží k omezení či vyloučení libovůle [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)] a seznámení účastníků řízení s důvody, na kterých soud založil své rozhodnutí, a tedy zvýšení přesvědčivosti rozhodnutí [nález sp. zn. I. ÚS 3755/17 ze dne 13. 8. 2018, bod 21; nález sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151)]; zvyšuje též kontrolovatelnost soudního rozhodování veřejností; navíc koreluje s právem účastníků řízení přednášet návrhy, argumenty a námitky a vytváří předpoklad pro účinné uplatňování opravných prostředků, které má účastník řízení k dispozici (viz KMEC, J. Právo na spravedlivý proces (čl. 6 EÚLP). In KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 757-758). Jednoduše řečeno, v právním státě "je nepřípustné, aby se stát dopouštěl zásahů do práv jednotlivce bez toho, [aby] tento zásah odůvodnil, resp. bez toho, [aby] jednotlivce seznámil s jeho logickým a spravedlnosti odpovídajícím právním základem" [POSPÍŠIL, I. Právo na spravedlivý proces (čl. 36) In WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Wolters Kluwer: Praha, 2012, str. 743].

19. Obdobně i odborná literatura zabývající se rozhodováním o trestech, pod které je možné podřadit též rozhodování o podmíněném propuštění, zdůrazňuje potřebu udávat důvody pro uložené tresty, tak aby rozhodnutí o nich bylo přesvědčivé pro účastníky a omezovalo rozdílné přístupy mezi soudci a soudy [srov. THOMAS, D. A. Sentencing: some current questions. In PENNINGTON, D. C. a LLOYD-BOSTOCK, S. (eds.). The psychology of sentencing: Approaches to consistency and disparity. Oxford: Centre for Socio-legal Studies, 1987, str. 22; HAWKINS, K. Order, rationality and silence: Some reflections on criminal justice decision-making. In GELSTHORPE, L. a PADFIELD, N. (eds.). Exercising discretion: Decision-making in the criminal justice system and beyond. Cullompton: Willan Publishing, 2003, str. 212].

20. Další podstatný důvod, proč je třeba kvalitně odůvodňovat rozhodnutí o podmíněném propuštění, spočívá v tom, že takové odůvodnění svědčí o pečlivé úvaze soudce, čímž tento požadavek v důsledku vede k lepší identifikaci těch odsouzených, kteří mají předpoklady pro osvědčení se, zejména pro vedení řádného života po podmíněném propuštění (VICHEREK, R. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Brno, 2012. Dostupné z: . Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta; dále jen "VICHEREK, R. Podmíněné propuštění, cit. výše"; str. 173-174). Požadavek na detailnější odůvodnění soudních rozhodnutí, společně s jasněji definovanými principy, na základě kterých soudy rozhodují, tak přispívá ke kvalitnějšímu rozhodování soudů, v důsledku čehož by díky snižování recidivy měl byl naplňován i nejobecnější účel trestního práva, ochrana společnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 463/97 ze dne 23. 4. 1998 (N 47/10 SbNU 313), nález sp. zn. IV. ÚS 144/05 ze dne 29. 8. 2005 (N 166/38 SbNU 327) či nález sp. zn. III. ÚS 68/04 ze dne 9. 6. 2005 (N 121/37 SbNU 535)].

21. Požadavek náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí je dále úzce spojen i s principy právní jistoty a předvídatelnosti práva; pouze kvalitně odůvodňovaná rozhodnutí omezují prostor pro případnou svévoli a zajišťují i podobné posuzování podobných případů [nález sp. zn. II. ÚS 1189/15 ze dne 13. 12. 2016 (N 240/83 SbNU 739)]. Tento požadavek je o to naléhavější za situace, kdy právní úprava, na jejímž základě se rozhoduje, je tvořena jen velmi obecnými principy. Pokud je totiž zákonná úprava velmi obecná a zároveň dlouhodobě a systematicky nedochází k řádnému a konkrétnímu odůvodňování soudních rozhodnutí, osoby zvažující podání k soudu neví - a ani vědět nemohou -, jaká rozhodnutí mohou očekávat, a též soudy, bez bližších vodítek, mohou rozhodovat velmi arbitrárně. Principy právní jistoty a předvídatelnosti práva jsou potom výrazně oslabeny a narušeny. To se týká i oblasti rozhodování o podmíněném propuštění, kde je zákonná úprava formulována dosti obecně a navíc se zde neuplatí ani sjednocující role Nejvyššího soudu. S ohledem na zmíněné ústavní principy právní jistoty a předvídatelnosti práva je však nezbytné, aby odsouzeným bylo předem zřejmé, jak soudy vykládají jednotlivé podmínky stanovené zákonem a které skutečnosti jsou klíčové zejména při posuzování splnění podmínek polepšení a očekávání vedení řádného života. Proto je třeba trvat na řádném odůvodňování rozhodnutí o podmíněném propuštění; na jednotnost tohoto rozhodování pak musí dohlížet především soudy druhé instance.

22. I v řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění jsou tedy soudy povinny svá rozhodnutí řádně, přesvědčivě a logicky odůvodnit. Jak Ústavní soud připomněl již v nálezu sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), v řízení je nezbytné opatřit dostatek aktuálních skutkových podkladů, z nichž je možno s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti usoudit, zda a případně nakolik dosavadní výkon trestu splnil u odsouzeného svůj předpokládaný účel, byť vzhledem k povaze věci bude úsudek soudu v tomto ohledu vždy ohrožen jistým stupněm rizika nesprávnosti. Mimo jiné si tedy nelze vystačit pouze s informacemi o trestní minulosti odsouzeného, a to především při hodnocení podmínky očekávání vedení řádného života v budoucnu (to by mohlo vést i k porušení ústavního zákazu dvojího přičítání). Naopak zásadně je třeba zjistit a zohlednit též aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy a jeho možné vnitřní proměně (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, bod 32). Pokud obecné soudy tuto povinnost nesplní či pokud zjištěné relevantní skutečnosti řádně nezohlední, mohou porušit právo odsouzeného na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37) a nález I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, bod 22]. Opatřené podklady tedy soudy musí řádně zhodnotit; přitom jejich úvaha musí být věrohodná, logická a s dostatečnou oporou mimo jiné i v návrzích a podáních účastníků řízení [nález III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459)]. Odůvodnění rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (nález sp. zn. I. ÚS 3755/17 ze dne 13. 8. 2018, bod 21).

23. V případě stěžovatele obecné soudy ve svých rozhodnutích ve smyslu § 88 odst. 1 trestního zákoníku konstatovaly, že kromě objektivně poznatelné podmínky vykonání stanovené délky trestu stěžovatel naplnil i podmínku polepšení. Polepšení stěžovatele soudy shledaly na základě jeho hodnocení věznicí, z nějž vyplynulo, že stěžovatel byl dosud 30x kázeňsky odměněn, kázeňsky trestán nebyl a postupně si vytváří podmínky pro podmíněné propuštění. Naopak však podle obecných soudů u stěžovatele nebyla naplněna podmínka očekávání vedení řádného života, a to zejména s ohledem na jeho předchozí trestnou činnost, které se podle soudů "dopouštěl znovu a znovu", přičemž nevyužil ani šanci předchozích podmíněných propuštění v letech 1996 a 2000. Žádný pozitivní vliv navíc na stěžovatele podle obecných soudů nemělo ani jeho rodinné prostředí. Skutečnost, že stěžovatel měl zajištěnu pracovní pozici, naproti tomu soudy nepokládaly za příliš významnou, poukazujíce na to, že trestnou činnost páchají i lidé se zajištěným zaměstnáním. Ve smyslu § 88 odst. 3 trestního zákoníku pak obecné soudy zhodnotily, že stěžovatel dosud neučinil vyčerpávajícím způsobem kroky svědčící o snaze o odčinění způsobené škody, a to proto, že poškozeným zaslal jen jeden dopis, který nebyl vždy datovaný a bez potvrzení o doručení poškozenému.

24. Takové odůvodnění Ústavní soud nepovažuje za náležité a založené na dostatečných skutkových podkladech a nakonec ani za logické. Toto odůvodnění především nezbytným způsobem nereflektuje aktuální informace o stěžovateli, které by mohly svědčit o jeho vnitřní proměně a změně náhledu na své minulé společensky škodlivé jednání. Obecné soudy tedy na jedné straně uzavřely, že se stěžovatel ve výkonu trestu polepšil, na druhou stranu ovšem podle nich nelze očekávat, že by vedl řádný život, a to s ohledem na to, jak se choval v minulosti. Takové posouzení si vnitřně odporuje.

25. Problematičnost posouzení obecných soudů se přitom týká jak podmínky polepšení, tak podmínky prognózy řádného života stěžovatele, respektive i dalších aspektů odůvodnění obecných soudů, jak bude blíže rozebráno v části III.C nálezu. Obecné soudy sice ve prospěch stěžovatele posoudily podmínku jeho polepšení za splněnou, fakticky se však ve svých rozhodnutích vůbec nevěnovaly tomu, zda je pozitivní chování při výkonu trestu známkou skutečné změny životního postoje a náhledu stěžovatele. Naopak podmínku budoucího vedení řádného života zhodnotily takřka výlučně na základě minulého chování stěžovatele, včetně dvou neúspěšných podmíněných propuštění z výkonu trestu, k nimž došlo před 21, respektive 17 lety (kdy navíc i stěžovatel byl ve věku 21, respektive 25 let), a to navíc chování, které už se promítlo do předchozích trestních rozhodnutí o stěžovateli. Obecné soudy se naopak vůbec nezabývaly tím, zda stěžovatel v aktuálním výkonu trestu činí kroky a snaží se, aby se napravil a v budoucnu již k páchání trestné činnosti nepřistupoval, či tím, jak aktuálně nahlíží na svou předchozí trestnou činnost, zda identifikoval okolnosti, které ho k ní vedly, a zda překonal subjektivní příčiny svého minulého závadného jednání. Dokonce se soudy nezabývaly ani aktuálním rodinným zázemím stěžovatele, ale opět odkázaly na předchozí zkušenost s ním, starou šest a více let; nezajímaly se o to, jaké jsou aktuální vazby mezi stěžovatelem a jeho rodinou a blízkými či například do jaké míry by mu tito mohli být oporou a pomocí při vedení řádného života na svobodě po případném podmíněném propuštění. Naproti tomu aktuální informaci o stěžovatelově zajištěném zaměstnání pro případ podmíněného propuštění soudy odmítly fakticky jako bezpředmětnou, a to opět bez jakéhokoli bližšího vysvětlení zohledňujícího konkrétní situaci stěžovatele. Přestože tedy soudy tvrdí, že paušálně nevyloučily možnost stěžovatelova podmíněného propuštění z aktuálního výkonu trestu odnětí svobody, není vůbec zřejmé, co by reálně stěžovatel mohl učinit pro to, aby změnily své rozhodnutí, pokud svůj závěr o nedostatku prognózy vedení řádného života soudy založily v zásadní a téměř výlučné míře na předchozím jednání a situaci stěžovatele, starých větší počet let, které už zkrátka nelze změnit.

26. Obecné soudy tedy v napadených usneseních, kterými zamítly stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění, shledaly, že se stěžovatel polepšil, aniž se řádně věnovaly skutečnostem svědčícím o jeho možném polepšení. Navzdory shledání polepšení však došly k závěru, že od stěžovatele nelze očekávat vedení řádného života v budoucnu, a to primárně vzhledem k jeho trestní minulosti, aniž se ovšem věnovaly okolnostem, které vedly stěžovatele k páchání trestné činnosti. Takovéto odůvodnění není řádné, konkrétní ani logické; ba naopak je vnitřně rozporné. Napadenými usneseními proto bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

27. Ústavní soud nicméně zároveň konstatuje, že případ stěžovatele a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v jeho případě je ukázkou a důsledkem systémového problému spočívajícího v nevyjasněnosti konkrétních podmínek a kritérií pro podmíněné propuštění. Sama zákonná úprava podmíněného propuštění používá namnoze neurčité pojmy, jejichž obsah dosud nebyl jednotnou interpretací vyjasněn ani v praxi. Taková situace ovšem narušuje principy právní jistoty a předvídatelnosti práva, které se vztahují i na oblast podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jak bylo zmíněno výše. Důraz na jasnost a jednoznačnost podmínek a kritérií pro podmíněné propuštění je ostatně kladen i v mezinárodněprávních dokumentech, především v doporučení Výboru ministrů Rady Evropy Rec (2003) 22, o podmíněném propuštění (viz bod 18 přílohy k doporučení). Jak již bylo naznačeno shora, pokud není stanovena jednotná a bližší interpretace zákonem používaných neurčitých pojmů, respektive pokud i v praxi přetrvává neurčitost podmínek pro podmíněné propuštění, existuje prostor pro libovůli v soudním rozhodování, která je ústavně nepřijatelná. S ohledem na ústavní principy právní jistoty a předvídatelnosti práva je nezbytné, aby odsouzení mohli předem vědět, jaké kritéria a skutečnosti budou podstatné při posuzování jejich žádosti o podmíněné propuštění a za jakých okolností mohou být podmíněně propuštěni. Nutno dodat, že takové vyjasnění právní úpravy a kritérií pro podmíněné propuštění odsouzených by bylo prospěšné i pro samotné soudy rozhodující v těchto věcech; neboť je vždy obtížné rozhodovat, jakož i kvalitně a ústavně konformně odůvodňovat svá rozhodnutí, není-li zcela zřejmé, na základě jakých okolností rozhodnutí činit a co při nich posuzovat.


28. Stávající právní úprava, v textuální zákonné podobě ani doplněná o soudní praxi, ovšem uvedeným požadavkům a principům nevyhovuje. Kritika zákonné úpravy podmíněného propuštění pro neurčitost, ba "obrovskou nečitelnost" se ostatně opakovaně objevuje i v odborné literatuře (SCHNEEDÖRFLER, P. Tři podmínky - poznámky k institutu podmíněného propuštění. Státní zastupitelství. 2018, 2, str. 35). Mnozí autoři kritizují především nejasnost a neurčitost zákonných podmínek prokázání polepšení a očekávání vedení řádného života odsouzeného, u nichž není zřejmé, co si pod nimi představit (např. DRÁPAL, J. Individualizace trestů v České republice: Jak určujeme tresty a co o tom víme? Státní zastupitelství. 2018, 1, str. 16; podobně VICHEREK, R. Podmíněné propuštění, cit. výše, str. 5). Tato nejednoznačnost pak vede k neopodstatněným rozdílům mezi soudy i soudci při rozhodování o podmíněném propuštění, které jsou zjevné na první pohled (VICHEREK, R. Podmíněné propuštění, cit. výše, str. 5; SCHNEEDÖRFLER, P. Tři podmínky - poznámky k institutu podmíněného propuštění. Státní zastupitelství. 2018, 2, str. 35).

29. Sama neurčitost právní úpravy samozřejmě soudy, které ji mají aplikovat, nezbavuje povinnosti ji blíže interpretovat ústavně konformním způsobem, a tak konkretizovat; a to za použití teleologického výkladu, reflektujíce smysl a účel institutu podmíněného propuštění (k němu viz výše body 13-14). Tato interpretace a konkretizace podmínek pro podmíněné propuštění by pak navíc měla být v podstatných rysech jednotná napříč rozhodováním různých soudů. V tomto ohledu je třeba do budoucna klást větší důraz na sjednocovací roli soudů druhé instance a na soft-law mechanismy sjednocující soudní praxi napříč republikou.

30. Nicméně vzhledem k tomu, že dosud nejsou jasné principy a východiska, z nichž soudy vycházejí, respektive mají vycházet při rozhodování o podmíněném propuštění, vyvstávají problémy v oblastech předvídatelnosti práva a právní jistoty i rovnosti mezi účastníky, a nakonec i v oblasti řádného odůvodnění rozhodnutí. Ústavní soud chápe, že je pro soudy velmi obtížné řádně odůvodnit rozhodnutí o podmíněném propuštění, nejsou-li blíže vyjasněna relevantní hlediska a aspekty, které je třeba v řízení zkoumat; byť tato situace ze soudů nesnímá povinnost dodržovat všechny principy spravedlivého procesu i v daném řízení. I výzkum v minulosti došel k závěru, že je to právě neurčitost zákonných ustanovení, která vede k častému nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí o podmíněném propuštění (srov. ROZUM, J. a kol. Institut dohledu u podmíněného propuštění: Závěrečná zpráva z výzkumu. Praha: IKSP, 2014, str. 101-102; dostupné z: http://www.ok.cz/iksp/docs/298.pdf). Za popsaného stavu, kdy existuje systémový problém zákonné úpravy i justiční praxe, která nebyla schopna velmi neurčitě vymezené zákonné podmínky podmíněného propuštění uspokojivě a jednotně vyjasnit, může být výrazně ohroženo právo odsouzených na spravedlivý proces, a to ve vícero aspektech. Právě k tomu ostatně došlo i v případě stěžovatele, jehož právo na spravedlivý proces bylo napadenými rozhodnutími porušeno. Za této situace, která je ústavně nevyhovující, Ústavní soud s cílem zvýšení právní jistoty a předvídatelnosti právní úpravy a rozhodování o podmíněném propuštění přistoupil k upřesnění výkladu jednotlivých neurčitých pojmů, které jsou podstatné při tomto rozhodování a k jejichž nevhodné a nedostačující interpretaci došlo i v projednávaném případě stěžovatele.


C. Interpretace podmínek podmíněného propuštění uvedených v § 88 odst. 1 a 3 trestního zákoníku

31. Zákonná úprava podmíněného propuštění stanoví v § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku tři základní kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; přitom při splnění ostatních zákonných podmínek soudy nesmí vyžadovat výkon delšího trestu. Druhá a třetí podmínka se pak vztahují k osobě odsouzeného: ten má jednak prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody a jednak od něj musí být možno očekávat, že v budoucnu povede řádný život, případně soud může přijmout záruku za dovršení jeho nápravy. Pro odsouzené za zločin potom § 88 odst. 3 trestního zákoníku k uvedeným třem základním (obligatorním) podmínkám přidává ještě další tři skutečnosti, k nimž soud při svém rozhodování přihlédne: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával.

32. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podmínky podmíněného propuštění je vždy třeba interpretovat tak, že nelze judikatorně zcela vyloučit možnost podmíněného propuštění pro jakkoli definovanou skupinu odsouzených, a to ani u chronických recidivistů či pachatelů velmi závažné kriminality, pokud zákonodárce obecně připustil možnost podmíněného propuštění u všech odsouzených. Každý případ je třeba hodnotit individuálně a rozhodnutí o podmíněném propuštění je nutné odůvodnit vzhledem k osobě konkrétního odsouzeného, neopomíjeje též jeho možný vývoj a nápravu v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a další relevantní aktuální informace [nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, body 30 a 32; nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405); nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)]. Nelze tedy souhlasit s některými názory odborné literatury, že na podmíněné propuštění má nárok jen osoba, která dosud podmíněně propuštěna nebyla, či že nelze podmíněně propustit osoby, které vykonávají opakovaně delší tresty odnětí svobody (srov. VICHEREK, R. Podmíněné propuštění, cit. výše, str. 61-62, 65 a 69). Institut podmíněného propuštění, tak jak je upraven trestním zákoníkem, nabízí naději všem (byť i s různě odstupňovanými zmírněními či zpřísněními); jeden každý odsouzený se dle zákonodárce může polepšit a napravit, ať již má za sebou jakoukoli minulost. Ač je sice pravděpodobné, že určité skupiny odsouzených budou podmíněně propouštěny výrazně méně často než jiné, nelze žádnému odsouzenému upřít možnost prokázat polepšení a prognózu řádného života, a tedy možnost být podmíněně propuštěn za splnění zákonných podmínek. Opačný přístup by byl v přímém protikladu ke smyslu podmíněného propuštění v současném zákonném pojetí, individualizaci trestů a nepřímo i k lidské důstojnosti.

a) Podmínka polepšení

33. Polepšení může podle zákonné úpravy odsouzený prokázat po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností. Je přitom zřejmé, že ne každý aspekt chování či plněná nebo neplněná povinnost odsouzeného značí jeho polepšení či nepolepšení a může být relevantní při posouzení této podmínky. Tak například nedodržování striktního vězeňského režimu - kupříkladu nedbalým stlaním postele - může být považováno za neplnění si svých povinností, avšak nutně neznamená, že se odsouzený nepolepšil. Chování a plnění povinností odsouzeného je tak třeba posuzovat právě ve světle možného polepšení. Polepšení může příkladmo nasvědčovat, pokud se odsouzený účastní programů určených k předcházení trestné činnosti, rozezná a reflektuje okolnosti, které v minulosti přispěly k tomu, že páchal trestnou činnost, pracuje, přestože před nástupem nebyl dlouhodobě zaměstnán, zlepšuje své znalosti a schopnosti s cílem uplatnit se ve společnosti, získává náhled na svoji trestní minulost a upřímně lituje svého jednání nebo pokud ve výkonu trestu výrazně neporušuje své povinnosti (například opakovaným užíváním omamných látek). Obecně ovšem není vhodné vycházet pouze z počtu nasbíraných kázeňských odměn či trestů; takové číslo bez uvedení, za co byly uloženy, je nevypovídající z hlediska polepšení a nápravy, navíc nelze pominout ani odlišnou a v čase se proměňující praxi jednotlivých věznic při udělování kázeňských odměn a trestů. Při zvažování, zda se odsouzený polepšil, je tak třeba primárně hodnotit, za co mu byly uloženy kázeňské odměny či tresty, nikoli však kolik mu jich bylo uloženo. Za znak či projev polepšení či nepolepšení odsouzeného nelze bez bližšího odůvodnění považovat jednoduché skutečnosti nenavázané na změnu jeho vnitřního postoje, jako třeba uklizení podlahy či naopak nepořádek na cele. Lze mít za to, že každý odsouzený žádající o podmíněné propuštění by zpravidla měl získat alespoň nějakou kázeňskou odměnu. Pokud se tak nestalo nebo pokud má odsouzený nezahlazený kázeňský trest, je to signál naznačující, že k polepšení nemuselo dojít. Nelze však souhlasit s názorem v praxi někdy uplatňovaným, že v takových případech není vůbec namístě uvažovat o podmíněném propuštění (srov. VICHEREK, R. Podmíněné propuštění, cit. výše, str. 52-53). I v takových případech je totiž nutné zkoumat argumenty a jiné skutečnosti, které mohou svědčit o skutečném polepšení odsouzeného, bez ohledu na neexistenci kázeňských odměn či naopak existenci nezahlazených kázeňských trestů. Pokud obecné soudy ustáleně opakují, že smysl podmíněného propuštění nespočívá v tom, aby byli odsouzení po odpykání stanovené doby propuštěni na svobodu jen za dobré chování či za dobrou práci ve výkonu trestu (s čímž Ústavní soud souhlasí), pak by samy neměly podmínku polepšení hodnotit mechanicky toliko podle počtu odměn a kázeňských trestů, tedy podle "dobrého chování" odsouzeného žádajícího o podmíněné propuštění.

34. Při posuzování chování a plnění povinností odsouzeného ve výkonu trestu je dále nutno reflektovat celý průběh výkonu trestu a vývoj odsouzeného v tomto průběhu. Odnětí svobody a mnoha na svobodu navázaných práv může být pro odsouzené šokem, přičemž přivyknutí si na vězeňský režim může být pro některé z nich často problematické. Nelze proto mechanicky hodnotit celý výkon trestu bez zohlednění běhu času a zvážení vývoje odsouzeného, zejména je-li vykonáván trest v delší výměře. Naopak je třeba zdůraznit, že zákon požaduje prokázání polepšení k době rozhodování o podmíněném propuštění. Pokud tedy odsouzený v prvotní fázi výkonu trestu ukazoval známky polepšení, ale v době předcházející rozhodnutí o podmíněném propuštění se choval opačným způsobem, soud takové jednání jistě nebude definovat jako polepšení; a podobně ani neplnění povinností v počátku výkonu trestu nutně neznamená, že se odsouzený nepolepšil později. Byť tedy výkon trestu tvoří jeden celek (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1363/17 ze dne 18. 7. 2017, bod 13), pro účely podmíněného propuštění lze rozlišovat různé fáze adaptace, a to zejména v případě delších nepodmíněných trestů odnětí svobody. Dřívější porušení povinností odsouzeným jistě může mít vliv na rozhodnutí o tom, že se odsouzený nepolepšil. Pokud však svým pozdějším jednáním odsouzený prokázal, že se polepšil a že se snaží minimalizovat pravděpodobnost páchání trestné činnosti po případném podmíněném propuštění, pak ono dřívější porušení jeho povinností samo, a při splnění ostatních zákonných podmínek, nemůže zamezit pozitivnímu rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění.

35. Právě vytknutá negativní praxe soudů se uplatnila i v projednávaném případě stěžovatele. U něj sice obecné soudy shledaly podmínku polepšení za splněnou, nicméně přesto je nutno zmínit, že tento závěr soudy učinily takřka výlučně na základě počtu odměn a kázeňských trestů udělených stěžovateli. Přestože tento údaj nepochybně značí, že stěžovatel chvályhodně plní své povinnosti v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a snaží se, už z něj nutně nevyplývá, že se stěžovatel skutečně polepšil. Otázce, zda je pozitivní chování při výkonu trestu známkou skutečné změny životního postoje stěžovatele (což je vskutku možné a stěžovatel měl v průběhu šesti let výkonu trestu jistě mnoho příležitostí dojít výrazné změny v náhledu na své životní postoje a prokázat svou vnitřní změnu a polepšení), se však obecné soudy v napadených rozhodnutích nijak blíže nevěnovaly a kupříkladu už vůbec nezkoumaly, jaké je bližší chování stěžovatele ve výkonu trestu či za co mu jsou kázeňské odměny udělovány.

b) Podmínka očekávání vedení řádného života

36. Podmínka prokázání polepšení je úzce svázána s další podmínkou, která se týká předpokladu vedení řádného života odsouzeného v budoucnu, jež logicky (ne však nutně) navazuje na polepšení. Zatímco tedy polepšení sleduje aktivitu a změnu odsouzeného v blízké minulosti, popřípadě v přítomnosti, očekávání vedení řádného života je orientováno do budoucna. Dotčená podmínka přitom existuje ve dvou variantách; alternativou k očekávání vedení řádného života od samotného odsouzeného je přijetí záruky za dovršení jeho nápravy. V obou případech se nicméně předpokládá, že pozitivní proces, který byl započat v průběhu výkonu trestu a který nasvědčuje proměně odsouzeného, bude pokračovat po propuštění. Není přitom vyžadováno stoprocentní přesvědčení o tom, že odsouzený nespáchá další trestný čin; očekávání vedení řádného života, respektive dovršení nápravy odsouzeného v budoucnu je ze své podstaty předpokladem pravděpodobnostním.

37. Ústavní soud se již v minulosti vyjádřil k interpretaci neurčitého pojmu "řádný život". V nálezu sp. zn. I. ÚS 1202/17 ze dne 15. 8. 2017 v kontextu podmíněného odložení trestu odnětí svobody Ústavní soud uvedl, že pod tímto pojmem je dnes nutné chápat spíše minimální rámec vedení řádného života, který společnost v zásadě požaduje od všech občanů a který se vyznačuje především nepácháním trestných činů či nepácháním opakovaných přestupků (u osob již odsouzených je na tomto nutné trvat nejpřísněji zejména v souvislosti s činností, pro kterou tyto osoby již byly odsouzeny; srov. i usnesení sp. zn. III. ÚS 1745/10 ze dne 15. 7. 2010). V konkrétním případě přitom může být potřebné zavázat odsouzeného ještě dalšími omezeními či povinnostmi nad onen minimální rámec respektování právních norem, který je společný pro všechny odsouzené. V takové situaci by soud měl tyto další omezení či povinnosti stanovit výslovně. Uložené omezení či povinnosti by přitom měly vycházet z poznání charakteristik a specifik odsouzeného a měly by jej vést k vedení správného života (např. skrze získání vhodné pracovní kvalifikace či skrze zákaz návštěv nevhodných prostředí či styku s určitými osobami, srov. nález sp. zn. I. ÚS 1202/17 ze dne 15. 8. 2017, body 20-21).


38. Od uvedeného vymezení pojmu "řádný život", který se vyznačuje především nepácháním trestných činů či nepácháním opakovaných přestupků, a to zejména "v souvislosti s činností, pro kterou byl[a] [dotčená osoba] již odsouzen[a]" (usnesení sp. zn. III. ÚS 1745/10 ze dne 15. 7. 2010; nález sp. zn. I. ÚS 1202/17 ze dne 15. 8. 2017, bod 21), není důvod se odchylovat ani v kontextu podmíněného propuštění. I zde je tedy namístě jej chápat právě jako minimální rámec vedení řádného života, tedy jako očekávání nepáchání další trestné činnosti. Naopak od odsouzených, jejichž negativní rysy se často utvářely celá dlouhá léta, nelze očekávat, "aby najednou byli dokonalejší než dokonalí" (NOVOTNÝ, O. O trestu a vězeňství. Praha: Academia, 1969, str. 213; nález sp. zn. I. ÚS 1202/17 ze dne 15. 8. 2017, bod 24). Přitom i jim soudy mohou, podle § 89 odst. 2 trestního zákoníku, navíc uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 trestního zákoníku směřující k tomu, aby podmíněně propuštěný odsouzený vedl řádný život. Účelem takových omezení či povinností je předcházet riziku páchání další trestné činnosti.

39. Jako obiter dictum potom Ústavní soud poznamenává, že stát by měl v souladu s doporučením Výboru ministrů Rady Evropy Rec (2003) 22, o podmíněném propuštění, zavést systém analyzující a předpovídající rizika konkrétních odsouzených, který by soudci mohli používat jako objektivní pomůcku při stanovování předpovědi vedení řádného života (viz bod 37 přílohy k doporučení). V současnosti soudcům nezbývá než činit předpověď o tom, zda bude odsouzený znovu páchat trestnou činnost či nikoli, pouze na základě své profesní a životní zkušenosti, což i přes snahu soudců může vést k dojmu, že jejich rozhodování je spíše subjektivního než objektivního rázu. Pokud zákon ukládá předpovídat riziko páchání trestné činnosti, bylo by namístě, aby subjektivní rozhodnutí soudu bylo podpořeno objektivně odborně zpracovanou předpovědí. Vzhledem k tomu, že stát nevytvořil takový nástroj nabízející spolehlivou předpověď trestní budoucnosti odsouzeného, dnes k rozhodování dochází jen na základě omezených údajů, které mají soudci k dispozici.

40. Jak vyplývá z odborné literatury vycházející z podrobného studia praxe, soudy při rozhodování o podmíněném propuštění primárně zkoumají, zda bude mít odsouzený po případném propuštění zajištěné zaměstnání (či jiný zdroj příjmů) a ubytování, zda udržoval kontakt s rodinou či jinými blízkými a jaká je jeho širší trestní minulost, včetně možných předchozích propuštění na svobodu (VICHEREK, R. Podmíněné propuštění, cit. výše, str. 56-57). Tyto okolnosti, vztahující se k materiálnímu a sociálnímu zázemí odsouzeného, ovlivňují možnost reintegrace odsouzeného do společnosti, a tedy jsou vskutku relevantní při rozhodování o podmíněném propuštění. Se zajištěním uvedených potřeb (zaměstnání, ubytování) přitom odsouzeným často pomáhají Probační a mediační služba ČR, sociální kurátoři či jiné organizace zaměřené na resocializaci propuštěných, jejichž podklady proto mohou hrát významnou roli při rozhodování o podmíněném propuštění.

41. Obecně relevantním je pak samozřejmě též faktor trestní minulosti odsouzeného, byť je třeba zdůraznit, jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, že prognóza vedení řádného života se vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu, a na její nedostatek tedy nelze usuzovat výlučně na základě minulého chování odsouzeného. Pokud by navíc závěr soudu o nenaplnění podmínky očekávání budoucího řádného života odsouzeného byl založen primárně na okolnostech či důvodech, které hrály roli dříve při uložení samotného trestu odnětí svobody, došlo by navíc i k porušení zákazu dvojího přičítání vyplývajícího z principu ne bis in idem dle čl. 40 odst. 5 Listiny [nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405), body 25-27; nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37), bod 16; nález I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, bod 23]. Jak tedy Ústavní soud explicitně vysvětlil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (bod 32), trestní minulost odsouzeného obecně představuje také důležité hledisko při posuzování splnění podmínek podmíněného propuštění, nicméně hodnocení prognózy vedení řádného života v budoucnu zásadně nemůže být založeno jen na ní. Naopak je při něm nutné zohlednit i další, zejména aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy i prostředí, v němž by se ocitl po případném podmíněném propuštění na svobodu, a zabývat se též okolnostmi spáchané trestné činnosti při zaměření na míru překonání subjektivních příčin této trestné činnosti na straně odsouzeného.

42. Ani trestní minulost odsouzeného tedy nelze hodnotit mechanicky, tedy například sledovat jen počty minulých odsouzení či nevyužitých šancí podmíněného propuštění. Bez zasazení do kontextu kriminální kariéry a života odsouzeného není samo o sobě určující, kolikrát byl odsouzený trestán, kolikrát byl ve výkonu trestu odnětí svobody či kolikrát se neosvědčil po podmíněném propuštění. Jak Ústavní soud naznačil již výše (viz bod 32 tohoto nálezu), žádná z těchto skutečností nemůže sama o sobě vyloučit možnost podmíněného propuštění, pokud odsouzený opravdově změnil svůj život. Kritika opačné, nepřijatelně zjednodušující a mechanické praxe ostatně zaznívá i v odborné literatuře: "Soudy a státní zástupci ale velice často předjímají, že spáchaná trestná činnost v minulosti vede automaticky k nejisté prognóze vedení řádného života. A jedinou oporou pro jejich názor je právě ona v minulosti páchaná trestná činnosti. Opomíjí pak vše ostatní, co odsouzený předkládá. Jeho další život, průběh výkonu trestu, hodnocení věznice, absolvované programy, spolupráci s třetími stranami včetně [Probační a mediační služby ČR] nebo připojení se ředitele věznice. Často nechávají bez povšimnutí i vlastní iniciativu odsouzeného a vše, čím si prošel on sám, a jak se na další život připravil. Takto nastavené podmíněné propuštění svoji funkci jistě neplní." (SCHNEEDÖRFLER, P. Tři podmínky - poznámky k institutu podmíněného propuštění. Státní zastupitelství. 2018, 2, str. 35).

43. Při interpretaci kriminální minulosti odsouzeného soudy musí dbát na to, jakou vypovídající hodnotu jednotlivé informace mají. Při hodnocení prognózy řádného života není obecně vyloučeno zohlednění celé trestní minulosti odsouzeného, například včetně starších a již zahlazených odsouzení (zahlazení odsouzení ve smyslu § 106 trestního zákoníku má mít důsledky primárně v občanském a pracovním životě, popřípadě při interpretaci vybraných ustanovení trestního zákoníku, která na zahlazení pamatují; srov. i DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, § 106, body 3 a 4). Na druhou stranu ovšem kupříkladu ojedinělé trestné jednání odsouzeného staré několik desetiletí nemůže takřka nic vypovídat o tom, zda lze očekávat, že nyní po případném propuštění odsouzený povede řádný život. Podobně jako tomu je u relevance kázeňských odměn a trestů pro posouzení polepšení odsouzeného, ani hodnocení očekávání vedení řádného života nelze založit na pouhých počtech odsouzení či výkonů nepodmíněného trestu odnětí svobody. Takové údaje jsou příliš zobecňující pro úsudek o možném budoucím vedení řádného života odsouzeného v konkrétním případě. Je tak nutné analyzovat vývoj trestné činnosti odsouzeného z hlediska její frekvence a závažnosti, a to zejména v letech předcházejících spáchání trestného činu, za který odsouzený vykonává trest. Je přitom třeba mít na paměti, že podle kriminologických výzkumů dochází k opouštění kriminální dráhy postupně; jedná se tedy o delší proces, nikoli jednorázovou změnu [srov. BOTTOMS, A. a SHAPLAND, J. 2014. Can Persistent Offenders Acquire Virtue? Studies in Christian Ethics, 2014, 27(3), str. 318-333; FARRALL, S., BOTTOMS, A. a SHAPLAND, J. Social structures and desistance from crime. European Journal of Criminology, 2010, 7(6), str. 546-570; SHAPLAND, J. a BOTTOMS, A. Reflections on social values, offending and desistance among young adult recidivists. Punishment & Society, 2011, 13(3), str. 256-282]. A tak například pokud se prodlužují doby mezi pácháním jednotlivých trestných činů odsouzeným, může to značit spíše to, že odsouzený je na správné cestě opustit kriminální kariéru, než že se jedná o chronického recidivistu, kterého je třeba co nejpřísněji oddělit od společnosti.

44. Naopak zejména opakovaně páchaná trestná činnost v krátkých intervalech následujících po propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody může naznačovat, že od odsouzeného nelze očekávat vedení řádného života; to však platí jen za podmínky, že odsouzený neprokáže, že v mezidobí došlo k takovému polepšení a změně postoje, které poskytují podstatnou naději, že po novém podmíněném propuštění povede řádný život. V tomto ohledu může být relevantním důležitým ukazatelem, například pokud odsouzený sám rozpozná a uzná podmínky, jež v minulosti přispěly k páchání jeho trestné činnosti, a vyrovnává se s nimi.

45. Konečně nelze zapomínat ani na skutečnost, že nehledě na sledované účely trestu může být pobyt ve vězení spjat též s negativními vlivy a účinky na odsouzené. Jak z hlediska jednotlivého odsouzeného, tak z hlediska celospolečenského je proto velmi podstatné, aby odsouzení byli propuštěni z výkonu trestu odnětí svobody, a to třeba i "jen" podmíněně, ve správný čas, kdy u nich již bude splněn účel trestu, a naopak ještě nepřeváží negativní působení vězeňského prostředí a pobytu v něm (nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, bod 35). V tomto ohledu lze zmínit, že při pobytu ve vězení odsouzení příkladmo mohou ztratit některé návyky a dovednosti nezbytné pro život na svobodě a ve srovnání s pevným řádem ve vězení pro ně po propuštění může být náročné zvyknout si na samostatný život na svobodě, plný možností, nejistoty a odpovědnosti; odsouzení mohou být během uvěznění vytrženi ze svých společensky žádoucích a užitečných vazeb nebo naopak mohou navázat i nové společensky nežádoucí a škodlivé vazby, které je po propuštění na svobodu budou spíš než k řádnému životu směrovat k opětovné trestné, respektive společensky nežádoucí činnosti. Navíc je třeba si uvědomit, že ne vždy jsou také vězeňské programy zacházení realizované kvalitně; v roce 2015 hlavní psycholog Vězeňské služby ČR zhodnotil způsoby zacházení ve vězení jako poměrně neefektivní (JIŘIČKA, V. Efektivní zacházení s pachateli násilných trestných činů s poruchami osobnosti v podmínkách penitenciární péče. Praha, 2015. Dostupné z: . Disertační práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, str. 55).

46. Ostatně míru rizika, jež je inherentně spjato s podmíněným propuštěním, lze zmírnit uložením doprovodných opatření předvídaných v § 89 odst. 1 a 2 trestního zákoníku: dohledu či přiměřených omezení a přiměřených povinností. Z doporučení Výboru ministrů Rady Evropy Rec (2003) 22, o podmíněném propuštění, dokonce plyne, že zejména stanovení probačního dohledu by při podmíněném propuštění na svobodu mělo být pravidlem (bod 3 přílohy k doporučení). Je třeba mít totiž na paměti, že tato doprovodná opatření, a zejména probační dohled, mohou výrazně napomoci k dovršení nápravy odsouzených a usnadnit jim přechod z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu. Z toho ostatně vychází i český trestní zákoník, podle něhož má probační dohled sloužit v důsledku jednak k ochraně společnosti a snížení možnosti opakování trestné činnosti (sledováním a kontrolou chování pachatele) a jednak k pomoci pachateli k vedení řádného života v budoucnu, jak stanoví § 49 odst. 2 trestního zákoníku (nález I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, bod 36).

47. Ústavní soud tedy uzavírá, že trestní minulost je aspektem, který je namístě zohlednit při posuzování očekávání vedení řádného života odsouzeného v budoucnu. Nelze jej však hodnotit formalisticky - tedy kolikrát již byl dotčený odsouzen, kolikrát vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody či kolikrát porušil podmínky podmíněného propuštění. Naopak je třeba vzít v potaz, před jak dlouhou dobou a z jakých důvodů došlo ke spáchání předchozích trestných činů a zda lze od odsouzeného na základě jeho (aktuálního) výkonu trestu očekávat, že povede řádný život. Není také možné hodnotit pomocí stejných kritérií trestní minulost osob odsouzených za různé druhy kriminality, například majetkovou a násilnou trestnou činnost, jelikož možnosti polepšení a očekávání řádného života budou u těchto skupin pachatelů zpravidla odlišné.

48. Uvedené závěry je třeba vztáhnout i na projednávaný případ. Obecné soudy se při posuzování stěžovatelovy prognózy řádného života zaměřily převážně na jeho trestní minulost, konkrétně poukázaly na dvě podmíněná propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v letech 1996 a 2000, při nichž se stěžovatel neosvědčil, a následné další páchání závažné majetkové trestné činnosti, a to i poté, co mu byl v mezidobí uložen další dlouhodobý nepodmíněný trest odnětí svobody. Především z těchto důvodů obecné soudy zhodnotily, že "pro skutečně efektivní nápravu [stěžovatele] bude nutné podstatně delší působení nepodmíněným trestem" (viz napadený rozsudek krajského soudu). Fakticky ovšem ani z jednoho z napadených rozhodnutí není zřejmé, proč nelze mít za to, že by stěžovatel už nyní dosáhl "skutečně efektivní nápravy", respektive jak by k jejímu dosažení měla přispět ještě delší doba výkonu trestu (nad rámec dosavadních šesti let) - a to tím spíše za situace, kdy se stěžovatel podle závěrů obecných soudů již polepšil. Pokud se soudy při posuzování žádosti o podmíněné propuštění domnívají, že nápravě odsouzeného může prospět další působení nepodmíněného trestu odnětí svobody oproti již vykonané části, pak by měly doplnit, i jak se tak může stát - například jaké konkrétní aktivity by měl odsouzený ve výkonu trestu ještě absolvovat, které by měly vést k jeho polepšení a zvýšení šancí na vedení řádného života. Očekávat pouze vlivem delšího výkonu trestu odnětí svobody výraznou proměnu u odsouzeného, který již vykonal šest let trestu odnětí svobody, však není zcela racionální, a to i ve světle možných negativních vlivů pobytu ve vězení zmíněných shora. Ústavní soud tedy nevylučuje, že ve specifických případech je skutečně efektivní na odsouzeného působit delším výkonem trestu; ovšem tento argument by neměl být použit bez bližšího vysvětlení, jak konkrétně by měl delší výkon trestu vést k nápravě odsouzeného.

49. Podobně Ústavní soud opakuje, že při hodnocení prognózy řádného života odsouzeného může být obecně relevantní informace o případném předchozím podmíněném propuštění dotčeného odsouzeného. Ovšem ani tuto informaci nelze hodnotit mechanicky a bez dalších souvislostí. Tak ani v projednávaném případě nelze odhlédnout od skutečnosti, že k oněm dvěma předchozím podmíněným propuštěním došlo před sedmnácti, respektive jednadvaceti lety, kdy navíc i stěžovatel byl ve věku pětadvaceti, respektive jednadvaceti let. Za této situace vskutku nelze jednoduše vyloučit, že během následujících let, včetně posledních šesti let strávených ve výkonu trestu odnětí svobody, stěžovatel doznal takové proměny a jsou u něj natolik odlišné okolnosti, aby nyní již byl schopen naplnit předpoklad vedení řádného života po propuštění na svobodu. Mimoto Ústavní soud již dříve zkritizoval jako neústavní praxi obecných soudů, které fakticky paušálně vylučují možnost podmíněného propuštění konkrétního odsouzeného toliko s odkazem na jeho trestní minulost, například předchozí nevyužité šance podmíněného propuštění, a nezohledňují možnost následné proměny a nápravy odsouzeného v průběhu výkonu trestu odnětí svobody (viz nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017). Ani v posuzovaném případě se soudy v napadených rozhodnutích vůbec nezabývaly příčinami a důvody stěžovatelovy předchozí trestné činnosti (jak již před padesáti lety doporučoval Oto Novotný; srov. jeho knihu O trestu a vězeňství. Praha: Academia, 1969, str. 219) a především aktuálně dosaženou mírou překonání jejích subjektivních příčin, stejně jako ani aktuálním náhledem stěžovatele na svou předchozí trestnou činnost; nezajímaly se například o to, zda stěžovatel činí aktivní kroky pro to, aby již v budoucnu další trestnou činnost nepáchal.

50. Jen velmi marginálně se pak obecné soudy v napadených rozhodnutích zabývaly některými dalšími faktory významnými z hlediska prognózy vedení řádného života odsouzeného po podmíněném propuštění na svobodu. Především pak v podstatě vůbec nevzaly v úvahu žádné aktuální informace, které by mohly napovídat, zda jsou u stěžovatele vytvořeny předpoklady pro vedení řádného života, či ne. Konkrétně jako fakticky irelevantní odmítly význam skutečnosti, že stěžovatel dokládal své zajištěné zaměstnání pro případ propuštění na svobodu, s konstatováním, že trestnou činnost páchají i lidé se zajištěným zaměstnáním. Tomuto konstatování sice nelze upřít určitou míru pravdivosti, nicméně faktor zdroje příjmů je obecně považován za podstatný pro úspěšné vedení řádného života. Soudy přitom neuvedly žádné zvláštní důvody, proč by existence zaměstnání stěžovatele zrovna v jeho případě neměla hrát žádnou (významnou) roli. Dále se soudy věnovaly rodinnému prostředí stěžovatele, a to se závěrem, že toto nemá žádný pozitivní vliv na stěžovatele. Přestože tento závěr soudy již podpořily konkrétnějšími důvody (dřívější páchání trestné činnosti stěžovatelem nehledě na jeho rodinné prostředí), ani v této souvislosti se nezabývaly možným aktuálním vývojem či změnami ve vztahu stěžovatele a jeho rodiny. Byť tedy argumentace soudů proti výraznému pozitivnímu vlivu rodinného prostředí na jednání stěžovatele není zcela bezpředmětná, nelze ze skutečností starých šest až jednadvacet let vyvozovat zcela jednoznačné závěry.

51. Ze shora uvedených důvodů v posuzovaném případě obecné soudy porušily svou povinnost náležitě a přesvědčivě odůvodnit svá rozhodnutí v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Krom toho ale tím, že svůj závěr o nesplnění prognózy řádného života stěžovatele založily primárně, či takřka výlučně, na stěžovatelově neosvědčení se při minulých podmíněných propuštěních a na jeho opakovaném páchání trestné činnosti, porušily zákaz dvojího přičítání, a postupovaly tedy v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny. Uvedené skutečnosti se totiž již promítly do dřívějších trestních rozhodnutí o stěžovateli. Ústavní soud si je vědom toho, že rozhodnutí o podmíněném propuštění je rozhodnutí navazující na rozhodnutí o uložení trestu a že mnohé skutečnosti, které ovlivňují uložení trestu, mohou ovlivnit také rozhodnutí o podmíněném propuštění. To je ostatně v souladu s koncepcí, že rozhodování o trestu tvoří jeden celek (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1202/17 ze dne 15. 8. 2017, bod 14). Nelze však rozhodnutí o podmíněném propuštění založit jen na okolnostech a důvodech, které ovlivnily předchozí uložení trestu, popř. nařízení výkonu zbytku trestu; nýbrž je třeba se zabývat i jinými relevantními okolnostmi, včetně těch, které se vztahují k době po posledním uložení trestu, k aktuálnímu výkonu trestu odsouzeného. Pokud jsou naopak okolnosti či důvody, které již v minulosti vedly k uložení trestu (nebo nařízení zbytku výkonu trestu) či jej ovlivnily, - včetně skutečnosti, že se odsouzený neosvědčil při předchozím podmíněném propuštění či že se opakovaně dopouštěl trestné činnosti - použity jako klíčové argumenty při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného (v rámci hodnocení prognózy vedení řádného života), dochází k nepřípustnému porušení zákazu dvojího přičítání, odporujícímu principu ne bis in idem dle čl. 40 odst. 5 Listiny. Ačkoli při rozhodování soudů o podmíněném propuštění mají okolnosti vztahující se k trestní minulosti odsouzeného jistě své místo a nelze od nich zcela odhlížet, není přípustné založit rozhodnutí soudu výlučně či primárně na okolnostech, které se projevily již dříve v jiném trestním rozhodnutí o odsouzeném. To se ovšem stalo v posuzovaném případě stěžovatele, v němž obecné soudy k závěru o nesplnění prognózy vedení řádného života soudy došly takřka výlučně na základě dvou neosvědčení se při minulých podmíněných propuštěních - byť za to byl stěžovatel již potrestán vykonáním zbytků trestů, a na základě předchozí opakované trestné činnosti - za niž však byl stěžovatel odsouzen a potrestán.

c) Fakultativní podmínky uvedené v § 88 odst. 3 trestního zákoníku

52. Na rozdíl od povinných kritérií stanovených v § 88 odst. 1 trestního zákoníku, která byla zmíněna a rozebrána výše a která vycházejí z teoretické koncepce podmíněného propuštění a směřují k nápravě pachatele a ochraně společnosti, fakultativní kritéria uvedená v § 88 odst. 3 trestního zákoníku již nejsou tak úzce navázána na teoretické základy a smysl institutu podmíněného propuštění, ale spíše představují určité zpřísnění posouzení podmíněného propuštění v případě odsouzených za zločin. Jedná se konkrétně o tři skutečnosti: včasné nastoupení do výkonu trestu odnětí svobody, částečné nebo plné nahrazení či odčinění škody, popřípadě jiné újmy způsobené trestným činem (respektive vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem) a postoj odsouzeného k výkonu ochranného léčení, pokud jej odsouzený vykonával před výkonem trestu nebo v jeho průběhu. Uvedené skutečnosti nicméně nepředstavují nezbytné podmínky pro podmíněné propuštění, nýbrž soud k nim při rozhodování o tomto "toliko" přihlíží.

53. Zejména kritérium včasného nastoupení do výkonu trestu, které nemá žádnou souvislost s následnou nápravou odsouzeného ani účelem podmíněného propuštění, je tak třeba zohledňovat pouze jako vedlejší, méně významnou skutečnost. Pokud přitom soud přihlédne k včasnému nenastoupení do výkonu trestu, měl by se současně alespoň stručně zabývat důvody, které odsouzeného k nenastoupení vedly. Negativní roli by tedy včasné nenastoupení do výkonu trestu mělo hrát především tehdy, pokud se odsouzený svévolně dlouhodobě vyhýbal nástupu do výkonu trestu. Ovšem ani v takovém případě nemůže být bez dalšího vyloučena možnost podmíněného propuštění, a to obzvláště pokud jsou bezpochyby naplněny obligatorní podmínky podmíněného propuštění.

54. Naopak nahrazení či odčinění trestným činem způsobené škody patří mezi cíle moderního trestního práva. Pokud se odsouzený snaží odčinit škodu způsobenou trestným činem, který spáchal, může to vypovídat i o jeho náhledu na vlastní minulou společensky škodlivou činnost a značit jeho polepšení či nápravu. Je však třeba rozlišovat skutečnou snahu o odčinění škody způsobené trestnou činností od úsilí předstíraného pouze navenek. Mimoto je třeba mít na paměti, že odsouzení vykonávající trest odnětí svobody mnohdy nemají prostředky potřebné k uhrazení byť minimální části způsobené škody vedle nákladů trestního řízení; mohou tak být schopni pouze vyjádřit lítost nad svým jednáním, popřípadě uhradit velmi malou část způsobené škody. Ani odčinění způsobené škody tedy nemá být rozhodující skutečností při rozhodování o podmíněném propuštění, neboť nesouvisí s podstatou podmíněného propuštění. Při posuzování tohoto hlediska navíc soudy musí uvážit i reálné možnosti (finanční, praktické i jiné) odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody. Pokud jsou naplněny ostatní podmínky pro podmíněné propuštění, neuhrazení škod způsobených trestným činem může zamezit pozitivnímu rozhodnutí pouze ve výjimečných případech, přičemž takové rozhodnutí musí být řádně odůvodněné. Ve všech případech musí být snahou soudu zjistit skutečný postoj odsouzeného k odčinění způsobených škod. Na tento postoj přitom není vhodné usuzovat primárně ze skutečnosti, zda odsouzený zaslal omluvný dopis poškozeným doporučeně, či nikoli, jak se někdy stává a stalo i v případě stěžovatele - tento údaj totiž často nemusí vůbec nic vypovídat o skutečném náhledu odsouzeného na jím způsobenou škodu. Naopak je možné souhlasit s názorem odborné literatury, že v rámci posuzování tohoto hlediska je vhodné uvážit i výši majetkového prospěchu, který odsouzený svou trestnou činností získal, pokud způsobenou škodu nenahradil (VICHEREK, R. Podmíněné propuštění, cit. výše, str. 103). Je však nutné, aby bylo prokázáno, že odsouzenému neprávem získané prostředky zůstaly a že s nimi může sám či prostřednictvím jiných osob nakládat; prokázání této skutečnosti přitom nemůže být zásadně na odsouzeném [srov. i doporučení Výboru ministrů Rady Evropy Rec (2003) 22, o podmíněném propuštění, bod 20 přílohy], byť od něj lze požadovat součinnost. Odčinění způsobené škody pak nelze vyžadovat od odsouzeného, který takového odčinění není objektivně schopen vzhledem ke svým majetkovým poměrům.

55. I ve vztahu ke stěžovateli obecné soudy krátce zmínily oblast odčinění způsobené škody a kontakt s Probační a mediační službou ČR. Okresní soud shledal, že stěžovatel dosud neučinil vyčerpávajícím způsobem kroky svědčící o snaze odčinit způsobenou škodu, neboť poškozeným zaslal jen jeden dopis a tyto dopisy byly nedatované a bez potvrzení o doručení poškozenému. Z uvedeného údaje ovšem podle Ústavního soudu nijak nevyplývá, jaký je skutečný postoj stěžovatele k jím způsobené újmě, který má být primárně zkoumán. Naopak nelze mít bez dalšího za to, že zaslání omluvných dopisů pro poškozené doporučeně by bylo nutně projevem opravdové snahy odčinit způsobenou újmu. Takovou snahu by stěžovatel mohl zřetelněji vyjádřit různými kroky, které však v řízení nebyly zkoumány; nezajímal se o ně ani okresní soud, ani krajský soud.

56. Krajský soud potom v napadeném usnesení poukázal též na absenci jakékoli snahy stěžovatele navázat případně spolupráci s Probační a mediační službou ČR. Spolupráce s touto službou jistě obecně může být velmi podstatná pro úspěšný přechod, i podmíněný, z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu. Ovšem pokud obecný soud při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzenému vytýká nedostatek takové spolupráce, je záhodno doplnit, v jakém ohledu by spolupráce měla být navázána, aby podpořila reálnou možnost podmíněného propuštění konkrétního odsouzeného. Ani v posuzovaném případě není zřejmé, zda měl krajský soud na mysli, aby stěžovatel s probačními úředníky spolupracoval při zajišťování zaměstnání (které ovšem i podle zjištění obecných soudů měl stěžovatel zajištěno), ověření bydlení či s nimi předjednal možnosti dohledu nebo ještě jiné záležitosti. Krajský soud tak zůstal u velmi obecného konstatování a neposkytl stěžovateli šanci, aby nyní či příště reagoval, jak má konkrétní záležitosti zajištěny, nebo aby se poučil a do budoucna učinil potřebné kroky, které by napříště mohly vést k vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění.

IV. Závěr

57. Případ stěžovatele je příkladem systémového problému spočívajícího v tom, že není legislativně ani judikatorně vyjasněn význam jednotlivých neurčitých pojmů nezbytných pro rozhodnutí o naplnění podmínek podmíněného propuštění. Tato nejasnost se pak odrazila v odůvodnění napadených usnesení, ve kterých se soudy věnovaly spíše formálním hlediskům a nezabývaly se primárně osobou stěžovatele. Jelikož se soudy řádně nevěnovaly otázce, zda se stěžovatel polepšil, a na základě hrubě vylíčené trestní minulosti dospěly k závěru, že od stěžovatele nelze očekávat vedení řádného života, porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny: napadená usnesení totiž nebyla řádně, přesvědčivě a logicky odůvodněna. Závěr o nenaplnění podmínky očekávání řádného života byl navíc učiněn primárně na základě neosvědčení se stěžovatele při minulých podmíněných propuštěních před 21, respektive 17 lety a na základě jeho opakovaného páchání trestné činnosti. Tím soudy porušily zákaz dvojího přičítání stanovený v čl. 40 odst. 5 Listiny, jelikož svá rozhodnutí stavěly takřka výlučně na minulém jednání stěžovatele, za které již byl potrestán.

58. Podstata odůvodnění soudního rozhodnutí v případě zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění je v tom, že odsouzenému má být jasně a srozumitelně vysvětleno (aniž by toto vysvětlení muselo být rozsáhlé), jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a aby bylo od něj možno očekávat, že povede řádný život, tak aby měl vyšší šance při dalším projednání své žádosti o podmíněné propuštění. Každé zamítavé usnesení by tedy mělo obsahovat krátký návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají. Z napadených usnesení v nynějším případě ovšem stěžovatel mohl dovodit pouze skutečnost, že měl poslat více dopisů poškozeným, a to s potvrzením o doručení (zaslání), popř. že má začít spolupracovat s Probační a mediační službou ČR, aniž ovšem bylo specifikováno na čem. To však stěží mohou být jediné skutečnosti, které by jej dělily od vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění. Teprve uvedením konkrétních důvodů, proč žádosti odsouzeného nebylo vyhověno, a to důvodů, které odsouzený mohl a může v průběhu výkonu trestu odnětí svobody ovlivnit, jej soudy mohou vést ke změně, a to změně vnitřní i projevené navenek určitým chováním. Byť tedy soudy jistě mohou svou argumentaci částečně zakládat i na skutečnostech, které odsouzený nemůže změnit (například na jeho předchozí trestní minulosti), tyto skutečnosti nemohou absolutně zamezit možnosti podmíněného propuštění, neboť nikdy nelze vyloučit potenciální možnost, že se odsouzený změní, napraví, polepší a do budoucna od něj bude možno očekávat vedení řádného života.

59. Okresní soud v Ostravě tak ve svém novém rozhodnutí materiálně posoudí, zda stěžovatel splňuje podmínky podmíněného propuštění. Konkrétně se zaměří na posouzení, zda došlo ke skutečnému polepšení stěžovatele, tedy zda stěžovatel prošel vnitřní proměnou a získal nový náhled na svůj život, na základě čehož by bylo možné též předpokládat, že stěžovatel přestane páchat trestnou činnost. Dále okresní soud konkrétněji zváží okolnosti spáchání trestných činů, za které stěžovatel vykonává trest, a usoudí, zda tyto okolnosti stěžovatel uznává a adekvátně na ně pamatuje, zda se na ně adekvátně připravil či zda překonal subjektivní příčiny své trestné činnosti. Pokud dojde okresní soud k závěru, že některá ze zákonných podmínek, kterou může stěžovatel ovlivnit, nebyla naplněna, stručně to ve svém usnesení uvede, aby bylo pro stěžovatele zřejmé, co a jak má napravit před podáním další žádosti o podmíněné propuštění.

60. Jako obiter dictum pak Ústavní soud poznamenává, že je třeba více pozornosti věnovat požadavku právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování o podmínkách podmíněného propuštění. Jednou z cest, jak by tento požadavek bylo možné naplnit, mohou být konzultace na úrovni okresních soudů, tedy mezi soudci okresního soudu rozhodujícími o podmíněném propuštění, věznicemi nacházejícími se v obvodu okresního soudu, okresním státním zastupitelstvím a Probační a mediační službou ČR, s cílem dále vyjasnit interpretaci zákonných podmínek v intencích tohoto nálezu. Takové upřesnění či vyjasnění by bylo následně vhodné dát na vědomí odsouzeným v jednotlivých věznicích. Takový přístup by výrazně zvýšil právní jistotu všech osob zúčastněných a dotčených v řízení o podmíněném propuštění: odsouzení by věděli, které programy mají podstoupit, popřípadě co konkrétního se od nich očekává, aby jejich šance na podmíněné propuštění byly vyšší; pracovníci vězeňské i probační a mediační služby by mohli tyto znalosti využít při rozhodování o tom, jakým způsobem pracovat s vězni, a věděli by, které informace jsou podstatné pro rozhodnutí soudů; a soudci by měli k dispozici propracovanější materiály, na základě kterých by mohli kvalitněji a jednodušeji zakládat svá rozhodnutí. Byť takové vyjasnění a upřesnění provedené na úrovni jednotlivých okresních soudů může vést k lehce rozdílné praxi mezi soudy, omezilo by naopak rozdílnou praxi mezi soudci jednotlivého soudu a vedlo by k větší právní jistotě mezi odsouzenými v obvodu okresního soudu; nehledě na to, že posléze soudy druhé instance mohou ve své sjednocovací roli dbát na to, aby praxe jednotlivých prvoinstančních soudů nebyla příliš a nevhodně odlišná. Je třeba myslet na to, že právě právní jistota a předvídatelnost hraje pro odsouzené velkou roli; z kriminologických výzkumů vyplývá, že pro odsouzené je velmi podstatné, zda s nimi bylo zacházeno férově v průběhu rozhodování o jejich životech [viz SPARKS, R. a BOTTOMS, A. Legitimacy and imprisonment revisited: some notes of the problem of order ten years after. In BYRNE, J. M., HUMMER, D. a TAXMAN, F. (eds.) The culture of prison violence. Boston: Pearson, 2007]. Nakonec tam, kde v obvodu určitého okresního soudu (soudu první instance) je realizován projekt Probační a mediační služby ČR Křehká šance II, v rámci něhož jsou komisemi pro podmíněné propuštění komplexně posuzovány podmínky pro podmíněné propuštění jednotlivých odsouzených, Ústavní soud vnímá jako podstatné, aby došlo k neformální domluvě mezi soudci, státními zástupci, probačními úředníky a vězeňskými pracovníky o vyhodnocování informací poskytovaných soudcům v rámci tohoto projektu a aby základní kontury této domluvy byly prezentovány odsouzeným.

61. Protože napadeným postupem bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a zákaz dvojího přičítání garantovaný v čl. 40 odst. 5 Listiny, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušil napadená rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. listopadu 2018


Ludvík David, v. r.
předseda senátu