II.ÚS 496/2000 ze dne 7. 11. 2000
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. Š., právně zastoupeného JUDr. M. A., proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 2 T 167/97, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. 7 To 532/99, takto :


Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:


Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 17. 8. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 2 T 167/97, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. 7 To 532/99, a to pro porušení čl. 6 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva") a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel požadoval odložení výkonu trestu odnětí svobody, k jehož nástupu byl vyzván.

Stěžovatel byl pravomocně odsouzen pro návod k trestnému činu zpronevěry a pomoc k dalšímu trestnému činu zpronevěry podle ust. § 10 odst. 1 písm. b), písm. c) k § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byla uložena povinnost k náhradě škody společně se spoluobžalovaným J. M. ve výši 423. 077,- Kč obchodní společnosti L. spol. s. r. o.

V trestní věci stěžovatele šlo o rozsáhlou, obtížně přehlednou a obtížně zjišťovanou trestnou činnost řady osob spočívající ve vztahu ke stěžovateli (v části jeho se týkající) v nekalém obchodování s automobily na leasing, kdy auta byla odvážena do Ruska, prodána a poté bylo nahlášeno jejich odcizení na území ČR. Několik spolupachatelů je stíháno odděleně a u dalších byla věc vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí (Ch. ze zdravotních důvodů, T. pro nezvěstnost). Při projednání věci byl obecný soud odkázán na mnohdy rozporné výpovědi spoluobžalovaných a na listinné důkazy. Soud prvního stupně velmi pečlivě zvažoval a v odůvodnění rozhodnutí podrobně uvedl, které důkazy mohl podle zákona použít, které jsou nepoužitelné jako zákonu odporující, a jak tyto důkazy hodnotil. S hodnocením provedeného dokazování a z nich vyplývajícím právním závěrem se beze zbytku ztotožnil i odvolací soud.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůraznil, není další odvolací instancí, není obecným soudům nadřízen a nepřísluší mu zasahovat do jejich činnosti, ledaže by jejich závěry byly v příkrém rozporu s obsahem skutkových zjištění nebo z nich při žádném možném výkladu nevyplývaly. Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci podmínky dané procesními předpisy a kautely plynoucí z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu do jejich činnosti a rozhodnutí zasahovat.

Předmětná ústavní stížnost pouze v obecné rovině uvádí jako porušení základních práv a svobod způsob výslechu a předvolání svědků a obecné podmínky zákonného zbavení svobody.

Ohledně první námitky nutno uvést, že obecné soudy provádějí důkazy potřebné k náležitému objasnění věci v potřebném rozsahu (§ 89 odst. 1 tr. řádu), to znamená, že z hlediska ústavního není obecný soud povinen provést všechny navrhované důkazy, pokud je nepovažuje pro potřeby trestního stíhání za potřebné a nutné.

Ke druhé námitce ohledně porušení práva na osobní svobodu je nutno uvést, že podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Trestní řízení vůči stěžovateli bylo provedeno podle zásad a podmínek trestního řádu a závěry, které z něho vyplynuly pro vinu a trest u osoby stěžovatele odpovídají plně ustanovením trestního zákona. Nedošlo tedy k žádnému porušení základního práva stěžovatele na osobní svobodu.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 6 písm. d) Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

Protože ústavní stížnost nebyla ve svém základu úspěšná, nemohlo být uvažováno ani o posledním požadavku ústavní stížnosti na odložení vykonatelnosti rozhodnutí obecného soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


Antonín Procházka
předseda senátu ÚS

V Brně dne 7. listopadu 2000