II.ÚS 515/07 ze dne 22. 3. 2007
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. Ž., zastoupeného JUDr. Robertem Jonákem, advokátem, se sídlem Žižkova 280, 580 01 Havlíčkův Brod, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2006, č. j.57 Nc 31/2006-357, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tímto usnesením Krajský soud v Ostravě rozhodl, že soudce Okresního soudu v Opavě, JUDr. Milan Koller, není vyloučen z projednávání a rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 11 C 15/97 (vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví). Námitku žalovaného (stěžovatele), že JUDr. Milan Koller v minulosti jako advokát zastupoval v jiných věcech protistranu, neshledal relevantní. Tato skutečnost sama o sobě bez bližší konkretizace, kterou žalovaný neuvedl, nestačí pro závěr o pochybnosti nepodjatosti soudce.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces, zajištěného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nezávislost a nestrannost soudu vyplývající z požadavku čl. 36 odst. 1 Listiny je ústavním principem, jehož nedílnou součástí jsou i ustanovení procesních předpisů o vyloučení soudních a úředních osob, která mají zajistit, aby se na projednání a rozhodování věci podílely pouze osoby, které k věci a jejím účastníkům nemají žádný vztah. Napadené rozhodnutí umožňuje, aby se na projednání a rozhodování věci podílel vyloučený soudce a ve svém důsledku popírá právo stěžovatele, aby se svých majetkových nároků mohl domáhat u nezávislého a nestranného soudu.

Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou naplněny všechny procesní podmínky takovýto přezkum připouštějící. Přitom je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy) nejen předpisy ústavními, ale i zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Otázkou uplatňování těch ustanovení občanského soudního řádu, jimiž se naplňuje ústavní právo na zákonného soudce, se Ústavní soud zabýval opakovaně. Ve všech případech, v nichž svými rozhodnutími shledal Ústavní soud porušení uvedeného ústavního práva, šlo však o kauzy zrcadlově odlišné od případu stěžovatele. V těchto případech Ústavní soud zastával stanovisko, že je přípustná ústavní stížnost proti rozhodnutí o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci (viz např. nález II. ÚS 105/01), a to proto, že takovýmto rozhodnutím učiněným v průběhu řízení jsou jeho účastníci bez možnosti efektivní nápravy zbaveni právě práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce, a přitom jsou v podstatě naplněny podmínky § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Naopak v případech, kdy v souladu s předpisy občanského procesního práva je rozhodnuto nadřízeným soudem o námitce podjatosti tak, jako v dané věci, nelze k přezkumu postupu obecného soudu z pohledu ústavně právního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jež je procesním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud náprava nebyla zjednána standardním postupem. Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví především je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení, v případě posuzovaném tedy z norem občanského práva procesního. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, přičemž není ani součástí obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy).

V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy meritorně o jeho sporu dosud obecnými soudy rozhodnuto nebylo. Lze zajisté souhlasit se stěžovatelem potud, pokud namítá, že rozhodování ve věci musí být spravedlivé a že by odporovalo ústavním principům, pokud by věc byla rozhodnuta soudcem, který ji rozhodovat neměl, protože měl být z rozhodování vyloučen. Avšak bude-li mít v dalším průběhu řízení stěžovatel za to, že právě taková situace v jeho sporu nastala, nic mu nebude bránit, aby proti ní brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a jež mu tak jsou dány k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že stav protiústavnosti jím tvrzený napraven nebyl, mohl by se zásahu Ústavního soudu domáhat. Ačkoli tedy stěžovatel považuje napadené usnesení krajského soudu za nezvratné, není možno tuto jeho argumentaci přijmout, neboť ve skutečnosti je ústavní stížnost podána předčasně a proti rozhodnutí, které přípustným předmětem ústavního přezkumu není.

Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e)

zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výše uvedené, není důvodný ani požadavek stěžovatele na náhradu nákladů spojených s podáním ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 22. března 2007

Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj