II.ÚS 516/99 ze dne 15. 12. 1999
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
ÚS 516/99
ČESKÁ REPUBLIKA


USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. M. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 9. 1999, čj. 17 Co 110/99-67, takto:


Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. 11. 1999 a doručenou ústavnímu soudu dne 8. 11. 1999, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 9. 1999, čj. 17 Co 110/99-67, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 22. 12. 1998, čj. 10 C 475/98-54.
Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá v následujících skutečnostech. Okresní soud ve Svitavách rozhodl rozsudkem ze dne 22. 12. 1998, č.j. 10 C 475/98-54, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatele a jeho bývalé manželky (ve sporu vystupující jako žalobkyně) tak, že ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků připadá do výlučného vlastnictví žalobkyně mimo jiné dům čp. 589 se stavební parcelou parcelního čísla 296/14 v obci S., katastrální území S. Současně soud rozhodl, kterému z bývalých manželů připadají do výlučného vlastnictví movité věci a uložil žalobkyni vyplatit stěžovateli vypořádací podíl ve výši 163 553,30 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Stěžovatel tento rozsudek napadl odvoláním ze dne 7. 2. 1999, ve kterém uvedl, že mezi účastníky není sporu o věci movité a o jejich rozdělení. Spor se týká toho, komu má připadnout rodinný dům č. p. 589 se stavební parcelou parcelního čísla 296/14 v obci S., katastrální území S. Spor se dále týká dluhů, které vznikly za trvání manželství v souvislosti s podnikáním žalobkyně, t. j. výkonem jejího povolání přede dnem I. 8. 1998, tak jako majetek sloužící k této činnosti, nenáleží do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Při vypořádání majetku by mělo být přihlédnuto

Il. ÚS 516/99
k ustanovení § 149 a zejména § 150 věta druhá občanského zákoníku, tedy k tomu, že byly vynaloženy společné finanční prostředky ve výši 470 000,- Kč k zaplacení úvěru, který měla splácet žalobkyně, z čehož vyplývá, že by podíl, náležející stěžovateli, měl být povýšen nejméně o 235 000,- Kč, jelikož mu vzniklo právo na náhradu toho, oč bylo bezpodílové spoluvlastnictví manželů zkráceno ve prospěch majetku žalobkyně. Soud navíc nevzal při svém rozhodování v úvahu ani námitku stěžovatele, že žalobkyně získala částku 50 000,- Kč z půjčky, kterou si však ponechala.
Krajský soud v Hradci Králové přezkoumal rozsudek okresního soudu i úplné řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že okresní soud rozhodl správně, v podstatě se ztotožnil i s jeho důvody, na jejichž správnost odkázal a rozsudkem ze dne 6. 9. 1999, j. 17 Co 110/99-67, rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Pro úplnost ještě dodal, že dle ustanovení § 143 občanského zákoníku mimo jiné vše co může být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí, které dle svého určení slouží výkonu povolání, je v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Tzn., že věci sloužící k soukromému podnikání jen jednomu z manželů nejsou v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Podnikají-li oba manželé společně, jsou předmětem BSM i věci, které jim k společnému podnikání slouží. Příjmy však, které byly touto činností získány, budou předmětem : bezpodílového spoluvlastnictví manželů v plném rozsahu, at' jde o podnikání jednoho nebo obou manželů, nebot' jde o hodnoty nabyté v době trvání manželství (významné je však i ustanovení § 143a a ustanovení § 148 odst. 1 občanského zákoníku). V daném případě je nesporně zjištěno, že žalobkyně podnikala se souhlasem stěžovatele, který se na této činnosti podílel. Okresní soud proto zcela správně přistupoval a posuzoval použití majetku účastníků v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů dle ustanovení § 148 odst. 1 občanského zákoníku platného do 3 1. 7. 1998 a v důsledku toho k předchozím okolnostem souvisejícím s podnikáním žalobkyně a jednáním stěžovatele při vypořádání již nepřihlížel. Správně také považoval za nevěrohodnou výpověd' žalovaného ohledně použití půjčky 50 000,- Kč, když stěžovatel prakticky svá tvrzení dalšího použití půjčky nedokázal ani přibližně určit.
Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí obou soudů odporují zákonu a ve svých důsledcích pak odporují principu rovnosti a právní jistoty, ochrany důvěry občanů v právo, kterážto práva jsou zaručena ústavou České republiky a povinností obecných soudů je, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky, stanoveným způsobem poskytovat ochranu práva, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, nebot' jeho právu nebyla poskytnuta dostatečná právní ochrana. Obecné soudy nesprávně vyložily ustanovení občanského zákoníku zakotvující bezpodílové spoluvlastnictví manželů (§ 143) a také vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů (§ 149, ti 150). Stěžovatel si je vědom toho, že Ústavní soud ČR není součástí soustavy obecných soudů. Je však toho názoru, že Ústavnímu soudu ČR náleží přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů, pokud jimi dojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony tak, jak se stalo v tomto případě, když obecné soudy nesprávně interpretovaly § 143, § 149 a § 150 občanského zákoníku.
Z obsahu návrhu ústavní stížnosti je zřejmé, že podstata ústavní stížnosti je založena na nesouhlasu se závěry obecných soudů, ke kterým tyto dospěly na
2

3
II. ÚS 516/99
základě provedeného dokazování a aplikace ustanovení občanského zákoníku týkajících se vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 10 C 475/98.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uvedl v odvolání proti prvoinstančnímu soudnímu rozhodnutí a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již Ústavní soud uvedl v mnoha svých rozhodnutích, nenáleží. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů potud, pokud napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Samo případné nesprávné právní posouzení nemůže být důvodem zrušení napadených rozhodnutí ústavním soudem, a to proto, že není jeho úkolem zabývat se eventuálními porušením standardních práv fyzických osob v případech, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání, a který je oprávněn zasahovat pouze tehdy, pokud nesprávné právní posouzení je současně provázeno porušením ústavně procesních principů, které však v dané věci nebylo Ústavním soudem shledáno.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhal stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. K porušení práva na soudní ochranu by v daném případě došlo tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Případná běžná doplňování či změny skutkových zjištění by v principu vedly k tomu, že by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat. Stěžovatel ani nevyužil všechny procesní prostředky, které právní předpisy ČR stanoví pro ochranu jeho práv a právem chráněných zájmů (nevznesl návrh na vylovení přípustnosti dovolání). Nedošlo-li k porušení konkrétního základního práva chráněného v čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, nebyla ani porušena ustanovení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, jichž se stěžovatel dovolává.
Obecné soudy se vypořádaly s předloženými tvrzeními a navrženými důkazy způsobem respektujícím základní práva a svobody účastníků řízení, věnovaly předmětné věci náležitou pozornost a svá rozhodnutí řádně a podrobně zdůvodnily.
Ústavní soud přezkoumal, zda byl soudní proces spravedlivý jako celek. Ani z tohoto hlediska neshledal pochybení, nebot' řízení bylo veřejné, obě strany měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a věc byla projednána v přiměřené lhůtě obecnými soudy, u nichž není důvodu ani důkazu, který by vedl k domněnce, že v souzené věci nepostupovaly nezávisle a nestranně. Ústavní soud rovněž nezjistil žádné extrémní vybočení z ústavních pravidel soudního řízení, pro které by bylo třeba rozhodnutí obecných soudů zrušit.
3

II. ÚS 516/99
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. prosince 1999

Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu