II.ÚS 520/07 ze dne 21. 3. 2007
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Krkonošská 16, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2006, č.j. Nco 221/2006-37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 2. 2007, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na zákonného soudce zajištěné čl. 38 odst. 1 Listiny. Současně navrhuje, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.

Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal u Městského soudu v Praze proti žalovanému JUDr. Stanislavu Křečkovi, advokátovi se sídlem Praha 2, Nám. Míru 15, žalobu na ochranu osobnosti, která je u tohoto soudu vedena pod sp. zn. 32 C 158/2005.

Podáním ze dne 16. 10. 2006 stěžovatel vznesl námitku podjatosti soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Jaroslavy Lobotkové. Svou námitku odůvodnil tím, že uvedená soudkyně konzultovala věc se soudcem JUDr. Valehrachem, který v rámci jím projednávané věci prohlásil, že případ konzultoval s kolegyní JUDr. Lobotkovou, přičemž uváděl konkrétní údaje ze spisu, který byl přidělen této soudkyni.

O vznesené námitce rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2006, č. j. Nco 221/2006-37, tak, že konstatoval, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že ověřování existence případných shodných věcí patří mezi nezbytné činnosti soudce v každé věci. Uvedl, že pochybnost o nepodjatosti nelze dovodit ani ze samotné konzultace soudců projednávající obdobné věci, což označil za zcela běžnou praxi nejen mezi soudci, ale i např. mezi advokáty.

Stěžovatel napadl uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že soud nedostatečně zvážil všechny rozhodující okolnosti, které mohly založit důvod pochybnosti o nepodjatosti soudkyně. Nechal zcela bez povšimnutí aspekt, že stěžovatel vystupuje jako žalobce ve dvou různých věcech, v nichž soudci navzájem nahlíželi do svých spisů a věc spolu probírali. V tomto směru si nevyžádal stanovisko druhého soudce JUDr. Valehracha ani se nedotázal u Městského soudu v Praze, jak u něj probíhá zjišťování překážky litispendence, zda existovala žádost soudkyně o nahlédnutí do spisu v jiné věci apod. Pokud soud v tomto směru poukazuje na praxi mezi advokáty, stěžovatel má za to, že takový odkaz je nepřípadný, neboť vzhledem k poslání advokáta neexistuje právo na nestranného a nezávislého advokáta. Podle jeho názoru k zajištění správnosti rozhodnutí nemají sloužit konzultace, ale především požadavky na osobu soudce stanovené Ústavou a zákonem o soudech a soudcích a dále zásada přezkoumatelnosti rozhodnutí. Vrchní soud zcela pominul, že implicitně aprobuje výkon tzv. "kabinetní justice", kdy účastníci nemají vliv na rozhodnutí, a tím dovolil, aby se soudce zcela mimo proces mohl nechat ovlivnit nikoli tím, co za řízení vyšlo najevo, svým svědomím a textem právního předpisu, ale názorem svého kolegy, který získal konzultací. Účastník tento názor kolegy nemůže vůbec znát, vyjadřovat se k němu, navrhovat důkazy k jeho vyvrácení apod. Tato okolnost zakládá dle stěžovatele pochybnost o nepodjatosti soudkyně v objektivním smyslu.

Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou naplněny všechny procesní podmínky takovýto přezkum připouštějící. Přitom je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy) nejen předpisy ústavními, ale i zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Otázkou uplatňování těch ustanovení občanského soudního řádu, jimiž se naplňuje ústavní právo na zákonného soudce, se Ústavní soud zabýval opakovaně. Ve všech případech, v nichž svými rozhodnutími shledal Ústavní soud porušení uvedeného ústavního práva, šlo však o kauzy zrcadlově odlišné od případu stěžovatele. V těchto případech Ústavní soud zastával stanovisko, že je přípustná (a může být i opodstatněná) ústavní stížnost proti rozhodnutí o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci (viz např. nález II. ÚS 105/01), a to proto, že takovýmto rozhodnutím učiněným v průběhu řízení jsou jeho účastníci bez možnosti efektivní nápravy zbaveni právě práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce.

Naopak v případech, kdy v souladu s předpisy občanského procesního práva je rozhodnuto nadřízeným soudem o námitce podjatosti tak, jako v dané věci, nelze k přezkumu postupu obecného soudu z pohledu ústavně právního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jež je procesním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud náprava nebyla zjednána standardním postupem. Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví především je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení, v případě posuzovaném tedy norem občanského práva procesního. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, přičemž není ani součástí obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy).

V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy meritorně o jeho sporu dosud obecnými soudy rozhodnuto nebylo. Lze zajisté souhlasit se stěžovatelem potud, pokud namítá, že rozhodování ve věci musí být spravedlivé a že by odporovalo ústavním principům, pokud by věc byla rozhodnuta soudcem, který ji rozhodovat neměl, protože měl být z rozhodování vyloučen. Avšak bude-li mít v dalším průběhu řízení stěžovatel za to, že právě taková situace v jeho sporu nastala, nic mu nebude bránit, aby proti ní brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a jež mu tak jsou dány k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že stav protiústavnosti jím tvrzený napraven nebyl, mohl by se zásahu Ústavního soudu domáhat. Ačkoli tedy stěžovatel považuje napadené usnesení krajského soudu za nezvratné, není možno tuto jeho argumentaci přijmout, neboť ve skutečnosti je ústavní stížnost podána předčasně a proti rozhodnutí, které přípustným předmětem ústavního přezkumu není.

Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výše uvedené, není důvodný ani požadavek stěžovatele na náhradu nákladů spojených s podáním ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 21. března 2007

Stanislav Balík
soudce zpravodaj