II.ÚS 53/97 ze dne 17. 2. 1999
N 26/13 SbNU 195
K regulovaným cenám
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě a ve věci
ústavní stížnosti E. K., zastoupené JUDr. P. L., advokátem, proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1996, č. j. 23 Co
437/96-53, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze
dne 31. 5. 1995, č.j. 17 C 87/95-42, za účasti Městského soudu
v Praze jako účastníka řízení a Pražské plynárenské, a.s., se
sídlem U plynárny 500/42, Praha 4, zastoupené JUDr. P. S., jako
vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Návrh na náhradu nákladů řízení se zamítá.


Odůvodnění
Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 27. 11. 1996, č. j. 23 Co 437/96-53, kterým
byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
31. 5. 1995, č.j. 17 C 87/95-42. Tímto rozsudkem bylo ve vztahu
ke stěžovatelce vyhověno žalobě vedlejšího účastníka ve věci výše
úhrady za dodávku plynu.



Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá
v následujících skutečnostech. Stěžovatelka uzavřela dne 22. 4.
1991 s vedlejším účastníkem smlouvu na dodávku plynu. Dodávka
plynu byla za období duben 1991 až březen 1992 vyúčtována dne 1.
8. 1992. Stěžovatelka zaplatila částku rovnající se množství
odebraného plynu za sazbu platnou pro maloodběratele, která byla
stanovena výměrem Federálního ministerstva financí, Ministerstva
financí ČR a Ministerstva financí SR č. 06/91 ze dne 23. 4. 1991,
avšak odmítla zaplatit zvýšenou sazbu za odběr nad limit. Na
základě žaloby vedlejšího účastníka rozhodl Obvodní soud pro Prahu
6, že citovaný výměr je závazný pro dodavatele i odběratele bez
ohledu na skutečnost, že smlouva byla uzavřena před jeho
účinností. Odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze nevyhověl ze
stejných důvodů jako soud 1. instance. Stěžovatelka navrhuje
zrušení obou rozsudků, neboť jimi bylo porušeno její základní
právo podle čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst.
1 Listiny základních práv a svobod a žádá o přiznání hotových
výdajů a nákladů právního zastoupení podle § 62 odst. 3 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní
stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka
oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala
všechny dostupné opravné prostředky.

Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření
účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Městský soud v Praze
se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. Jaroslava Chaloupková, která
plně odkázala na odůvodnění senátního rozhodnutí s tím, že
považuje stěžovatelčin názor za problematický, neboť nárok
vedlejšího účastníka se opíral právě o ustanovení citovaného
výměru. Je pak věcí Ústavního soudu, aby posoudil platnost tohoto
výměru. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že se řídil
platným právním předpisem (výměr Ministerstva financí č. 06/91
Cenového věstníku), který mu přímo ukládal stanovit vyšší cenu za
nadlimitní odběr plynu. Dále poukázal na to, že vztah odběratele
a dodavatele plynu je velmi vzdálen klasickému soukromoprávnímu
vztahu, neboť smluvní svobodu do jisté míry nahradil právní
předpis, tj. vyhláška Federálního ministerstva paliv a energetiky
č. 140/1979 Sb. Taktéž poukázal na to, že dodavatel (vedlejší
účastník) se musel podřídit cenovému diktátu státu, takže může
účtovat pouze ekonomickou cenu, která mu neumožňuje vytvářet zisk.
Ústavní soud si dále vyžádal stanovisko a oba cenové předpisy od
Ministerstva financí podle § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska jeho
příslušnosti, kterou vymezuje čl. 83 Ústavy ČR tak, že se jedná
o soudní orgán ochrany ústavnosti. Ústavní soud proto není
příslušný rozhodovat ve věci obsahu smluvního vztahu stěžovatelky
a vedlejšího účastníka a o závazcích, které z něj vyplývají. Jeho
zásah do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím je
proto možný jen tam, kde došlo k porušení základních práv a svobod
navrhovatelů. Stěžovatelka v daném případě obecným soudům vytýká,
že svým postupem a rozhodnutím porušily její základní práva podle
čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení spatřuje
stěžovatelka v tom, že soudy uložily stěžovatelce povinnost
dodržovat právní předpisy nižší právní síly než zákony, aniž se
k tomu stěžovatelka smluvně zavázala nebo byla na vznik takovéto
povinnosti upozorněna. Odkaz soudů na § 10 zákona č. 526/1990 Sb.,
o cenách, není podle ní relevantní, protože zákonodárce se nemůže
zbavit své povinnosti určovat meze základních práv a svobod tím,
že zmocní orgán moci výkonné k vydání právních norem nižší právní
síly, aby určovaly meze těchto základních práv a svobod. Konečně
stěžovatelka vytýká (bez bližšího odůvodnění) napadeným rozsudkům
nesprávné posouzení uplatněného nároku z hlediska aplikace § 7
odst. 1 a 2 zákona o cenách a vyhlášky FMPE č. 140/1979 Sb.,
o dodávkách plynu obyvatelstvu.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů
a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že
ústavní stížnost je neopodstatněná. Povinnost platit cenu za
odebíraný plyn nelze bezprostředně odvozovat z podmínek čl. 2
odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Nejde
o veřejnoprávní povinnost ukládanou ve veřejném zájmu bez přímého
protiplnění. Jde o samozřejmou součást smluvního vztahu mezi
smluvním dodavatelem plynu a odběratelem, který za odebíraný plyn
a další služby platí státem regulovanou cenu ne proto, že je to ve
veřejném zájmu, nýbrž proto, že z toho má vlastní prospěch. Je
proto rozdíl mezi povinnostmi stanovenými veřejnoprávně jako je
např. povinnost služby v ozbrojených silách, platit daně, jízdy
vpravo atd., a povinnostmi, které vyplývají ze svobodně uzavřených
smluv. Vlastní úřední cenu pak v soudním řízení nelze přezkoumat
vůbec (§ 248 odst. 3 o.s.ř.). Nejedná se tak v prvé řadě o problém
vztahu jednotlivce a veřejné moci, který je upraven právě v čl.
2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny,
i když z těchto ustanovení možno dovodit i princip smluvní svobody
a možnosti jeho omezení. Smluvní volnost účastníků je zde omezena,
jedná se však o závazkový vztah dodavatele a odběratele plynu.



V daném případě se proto jedná o ochranu práv ze závazkového
vztahu, které se před soudem úspěšně dovolal vedlejší účastník.
Protože však jsou soudy povinny poskytovat podle čl. 90 Ústavy ČR
ochranu právům i druhé strany sporu, měla stěžovatelka rovněž
právo dovolávat se svých základních práv, konkrétně práva na
soudní ochranu. Zde však žádné konkrétní porušení čl. 36 až čl.
40 Listiny nenamítá. Ústavní soud, který zčásti došel k jiným
právním závěrům než obecné soudy, rovněž nezjistil tak extrémní
vybočení z ústavních pravidel soudního řízení, pro které by bylo
třeba rozhodnutí obecných soudů zrušit.

Dále je třeba poukázat na zákon č. 526/1990 Sb., o cenách,
který v § 1 odst. 6 a 7 umožňuje cenovým orgánům regulaci cen
v případě omezení hospodářské soutěže, což je případ dodávek
plynu. To je blíže upraveno § 5 a § 6 téhož zákona. Podle § 2
zákona ČNR č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky
v oblasti cen, Ministerstvo financí vykonává působnost při
uplatňování, regulaci a kontrole cen výrobků, výkonů, prací
a služeb, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle § 10 zákona
o cenách pak Ministerstvo financí ČR jako cenový orgán uveřejňuje
v Cenovém věstníku seznam zboží, u něhož se uplatňuje regulace cen
podle § 5 a 6. Podle § 3 odst. 2 téhož zákona jsou rozhodnutí
Ministerstva financí ČR, učiněná podle tohoto zákona, závazná pro
okruh adresátů, který je v těchto rozhodnutích vymezen. V daném
případě jde podle výměrů Ministerstva financí ČR č. 01/91 č.
06/91 Cenového věstníku o "fyzické a právnické osoby, které se
v tuzemsku zabývají prodejem a nákupem zboží v něm uvedeného", tj.
v předmětné věci plynných paliv pro domácnosti. Povinnost
stěžovatelky tak má oporu přímo v zákoně o cenách a v občanském
zákoníku, nikoli v cenovém výměru.

V případě stanovení konkrétní výše ceny však třeba uvést, že
o právní předpis nižší právní síly nejde. V tomto bodě došel
Ústavní soud k jinému závěru, než stěžovatelka a obecné soudy. Jde
o rozhodnutí cenových orgánů, které musejí účastníci závazkového
vztahu respektovat. Nemají však charakter právního předpisu. Třeba
odkázat na § 3 odst. 2, § 7 odst. 2 a § 10 zákona o cenách.
Nevyhlašují se ve Sbírce zákonů podle § 2 zákona ČNR č. 545/1992
Sb., o Sbírce zákonů, a § 248 odst. 3 o.s.ř. je vylučuje (příloha
A o.s.ř.) ze soudního přezkumu v rámci správního soudnictví
rozhodnutí o regulaci cen podle § 3 zákona o cenách. Na tomto
jejich charakteru nic nemění, že se týkají značného počtu
subjektů. Ty však nejsou povinny řídit se přímo tímto cenovým
rozhodnutím, nýbrž zákonem, který jim tuto povinnost ukládá.
Konečně třeba uvést, že právní předpisy hovoří o ceně (§ 16 odst.
2 vyhlášky FMPE č. 140/1979 Sb.), nikoli o ceně stanovené obecně
závazným právním předpisem. Nehovoří o tom ani nyní platný zákon
č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy
v energetice, který v § 23 odst. 2 stanoví, že součástí písemné
smlouvy o dodávce plynu je cena a způsob platby za odebraný plyn
včetně záloh. K regulaci cen plynu v zájmu ochrany odběratelů tak
dochází cenovými rozhodnutími přímo na základě zmocnění zákona č.
526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů a zákona č.
265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen.
Podzákonné předpisy, nyní zákon č. 222/1994 Sb., již s tímto
stavem pouze počítaly. Ke stanovení úřední ceny cenovým
rozhodnutím (nikoli právním předpisem) ve smyslu § 5 a § 6 zákona
o cenách je Ministerstvo financí ČR zmocněno přímo výše citovanými
zákony. Tvrzení stěžovatelky, že je jí stanovena povinnost
dodržovat právní předpisy nižší právní síly, aniž se k tomu
smluvně zavázala nebo na vznik takové povinnosti byla alespoň
upozorněna, tak z výše uvedených důvodů neobstojí. Dále třeba
uvést, že každý, i podzákonný, právní předpis, je závazný, dokud
není stanoveným způsobem zrušen.

Základ právní úpravy tak spočíval v podmínkách pro podání
přihlášky k odběru a v podmínkách zavedení přípojky. Součástí
přihlášky k odběru plynu byla akceptace podmínek pro dodávku
a odběr plynu stěžovatelkou. Stanovení těchto podmínek bylo
součástí přihlášky, kterou stěžovatelka podepsala, jak vyplývá
z fotokopie této přihlášky, kterou Ústavnímu soudu předložila jako
důkaz. V této přihlášce se zavázala respektovat stanovené podmínky
uvedené výslovně v přihlášce a dále podmínky v ní výslovně
neuvedené, ale stanovené vyhláškou FPME č. 140/1979 Sb. a dalšími
platnými předpisy. Podle § 4 odst. 3 a § 17 se stěžovatelka
podpisem přihlášky zavázala zaplatit skutečně odebraný plyn, a to
za cenu podle cenového předpisu. Stejně tak vedlejší účastník byl
povinen účtovat za skutečně odebraný plyn úřední cenu stanovenou
v době trvání smluvního vztahu. Podpisem přihlášky stěžovatelka
akceptovala platnost § 229 o.z. (v tehdy platném znění), podle
kterého se cena určí při uzavření smlouvy podle cenových předpisů,
jinak by podle § 44 o.z. platně nevznikla. Od 1. 1. 1992 platí §
589 o.z., podle kterého je třeba cenu sjednat v souladu s obecně
závaznými právními předpisy, jinak je smlouva neplatná podle §
40a, a dále platí § 635 odst. 2 - 4 a § 877 o.z., které obdobně
upravují otázku důsledků změny úředně stanovené ceny ve smluvních
vztazích.


Podle § 5 odst. 4 zákona o cenách úředně stanovené ceny
a podle § 6 odst. 2 stanovený způsob věcného usměrňování cen platí
pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží, v daném
případě plynných paliv. Podle § 7 odst. 1 a 2 zákona o cenách jsou
smluvní strany povinny sjednat ceny odpovídající novým úředně
stanoveným cenám nebo uplatněnému způsobu věcného usměrňování cen
tak, aby vstoupily v platnost nejpozději do tří měsíců od
účinnosti rozhodnutí o úředně stanovených cenách nebo o věcném
usměrňování cen. Nedohodnou-li se smluvní strany na cenách
odpovídajících novým úředně stanoveným cenám nebo uplatněnému
způsobu věcného usměrňování cen, mohou ve lhůtě tří měsíců od
smlouvy odstoupit. Stěžovatelka akceptovala novou cenu za plyn
stanovenou výměrem Ministerstva financí ČR č. 06/91 Cenového
věstníku ve výši 1,65 Kč za m3. Odmítla však zaplatit cenu za
nadlimitní odběr, kterou chápe jako penále a která v době 22. 4.
1991, tedy v době uzavření smlouvy o odběru plynu, nebyla
stanovena v tehdy platném cenovém výměru 01/91 Cenového věstníku.
Podle výše uvedených ustanovení o.z., konkrétně § 635 odst. 3
a podle § 7 odst. 2 zákona o cenách, mohla od smlouvy odstoupit.
To však neučinila. Proto byla povinna novou cenu zaplatit a obecné
soudy jí proto tuto povinnost uložily. Bylo věcí obecných soudů,
aby posoudily konkrétní podmínky pro zaplacení této ceny, počet
odběrních míst v domě a okolnosti a důsledky toho, že tuto cenu
neuhradila.

Ze všech výše uvedených důvodů byl proto návrh zamítnut podle
ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Z téhož důvodu nemohlo být rozhodnuto o přiznání náhrady
nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním
soudu. Úhrada nákladů řízení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona
o Ústavním soudu není automatická. Lze ji uložit pouze
"v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku
řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal.
Vzhledem k okolnostem případu by měl tímto způsobem nést následky,
které vznikly jinému účastníkovi podle § 62 odst. 3 zákona
o Ústavním soudu. To by bylo na místě např. tehdy, kdyby obecný
soud nerespektoval již vykonatelný nález Ústavního soudu.
Účastníkem řízení je však v dané věci Městský soud v Praze, který
svým postupem stěžovatelkou tvrzený zásah do základních práv
nevyvolal. Proto nejsou splněny všechny podmínky citovaného
ustanovení zákona o Ústavním soudu pro přiznání náhrady nákladů
řízení a návrh byl proto zamítnut.


Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. 2. 1999