II.ÚS 535/02 ze dne 26. 11. 2002
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., právně zastoupeného Mgr. V. C., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 10. 12. 2001, sp. zn. 28 Nt 2/2001, jakož i proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 9 To 39/02, t a k t o:


Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:


Dne 5. 8. 2002 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele J. V., kterou stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 10. 12. 2001, sp. zn. 28 Nt 2/2001, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 9 To 39/02. Z důvodů níže rozvedených má stěžovatel za to, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na soudní a ochranu a na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 28 T 45/2000, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 5 tr. zák., kterého se dle rozsudečného výroku dopustil tím, že v roce 1998 nahlásil fingovanou krádež tří vozidel a v důsledku této fingované pojistné události mu bylo vyplaceno pojistné plnění ve výši 1 312 200 Kč ke škodě Pojišťovny kooperativa, a. s. Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením pro výkon do věznice s dozorem a současně mu byla uložena povinnost uhradit Pojišťovně kooperativa, a. s., škodu ve shora uvedené výši. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 9 To 12/01, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.

Stěžovatel podal v předmětné trestní věci návrh na povolení obnovy řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem při veřejném zasedání provedl důkazy stěžovatelem navrhované, přičemž dospěl k závěru, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo o uloženém trestu, a proto návrh na povolení obnovy řízení zamítl usnesením ze dne 10. 12. 2001, sp. zn. 28 Nt 2/2001. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou nejdříve odůvodnil nesouhlasem se závěrem soudu prvního stupně, že provedení jím navržených důkazů nepřineslo žádný poznatek, který by zpochybnil výsledky původního dokazování a následně odůvodnění stížnosti doplnil argumentací týkající se změny ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 9 To 39/02 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu tuto stížnost zamítl.

Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení a jedinou námitkou je nesouhlas s tím, že soudy nevzaly v úvahu, že zákonem č. 265/2001 Sb., bylo změněno ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. tak, že od 1. 1. 2002 se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč, a dále bylo zrušeno též nařízení vlády č. 464/1991 Sb., o stanovení nejnižší měsíční mzdy pro účely trestního řízení. Vzhledem k tomu, že měl způsobit škodu ve výši 1 312 200 Kč, byl by skutek, pro který byl odsouzen, posuzován od 1. 1. 2002 jako trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 4 tr. zák., za který je stanovena trestní sazba na dvě léta až osm let odnětí svobody. Pokud mu soud uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let, tedy na samé spodní hranici trestní sazby, bylo by možno očekávat, že za použití stejných kritérií rozhodných pro délku trestu, by mu rovněž byl uložen trest při spodní hranici trestní sazby, jehož výkon by mohl být podmíněně odložen. Zákon č. 265/2001 Sb. neobsahuje přechodné ustanovení, které by soudu umožnilo poměrně zkrátit dosud nevykonaný trest za trestný čin, který by byl po 1. 1. 2002 posuzován mírněji, proto měl být postup v těchto trestních věcech řešen za pomoci analogie, kterou trestní řád připouští. Ustanovení § 278 tr. řádu upravující podmínky pro povolení obnovy řízení mělo být vykládáno tak, že novou skutečností ve smyslu tohoto ustanovení je i změna hmotného práva, tak jak takovéto případy řeší ustanovení § 71 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to za použití analogie. V tomto případě by však nešlo o analogii zákona, ale o analogii práva, neboť nejbližší ustanovení je právě ustanovení § 71 cit. zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu měla být povolena obnova řízení a v obnoveném řízení měl být skutek stěžovatele posuzován podle mírnějšího ustanovení trestního zákona.

Zákon č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, zasáhl mj. i do ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. a změnil hranice škod jako formálních znaků skutkových podstat. V důsledku této změny dnem účinnosti novely, tj. dnem 1. ledna 2002, jednak řada jednání stíhaných a také odsouzených k tomuto dni pravomocně či nepravomocně přestala být trestnými činy (stala se přestupky, správními delikty či kárnými proviněními) a jednak řada majetkových deliktů se stala trestnými činy s výrazně mírnější právní kvalifikací ve srovnání s právním stavem před uvedeným datem.

Novela neobsahuje žádné přechodné ustanovení hmotně právní povahy, které by situaci vzniklou snížením hranic škod pro účely trestního řízení (§ 89 odst. 11 tr. zák.) řešilo, jak tomu bylo u předchozích novel, které výrazněji zasáhly do konstrukce skutkových podstat trestných činů, popřípadě do vymezení obecného znaku v podobě způsobu určení výše škody (např. čl. II. novel provedených zákony č. 175/1990 Sb., č. 290/1993 Sb. a č. 253/1997 Sb.).

Při neexistenci přechodného ustanovení hmotně právní povahy lze tedy vycházet pouze z ustanovení § 16 tr. zák., které je jedním ze základních ustanovení, jež je nutno zásadně aplikovat v průběhu celého trestního řízení. Přitom je samozřejmě třeba rozlišovat, zda jde o trestní věc ke dni účinnosti nové příznivější úpravy již pravomocně skončenou či nikoliv.

Jde-li o trestní věc, v níž nebylo ještě pravomocně rozhodnuto, musí kterýkoliv orgán činný v trestním řízení respektovat novou úpravu a v daném stadiu trestního řízení v jejím smyslu postupovat. Bylo-li např. proti vydanému odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podáno odvolání, o kterém nebylo do dne účinnosti nové úpravy rozhodnuto, odvolací soud se musí řídit nově nastalou hmotně právní situací a plně aplikovat ustanovení § 16 tr. zák.

Pokud je však věc pravomocně skončena ke dni účinnosti nové úpravy, jako je tomu v posuzovaném případě, nezakládá tato pozdější příznivá změna trestního zákona, která zužuje nebo zmírňuje trestnost některých jednání, sama o sobě důvod pro podání mimořádného opravného prostředku proti takovému rozhodnutí. Při absenci přechodného ustanovení v zák. 265/2001 Sb., pokud jde o zásah do trestního zákona, nelze takové pravomocné rozhodnutí změnit ani jinak, neboť žádné výslovné ustanovení trestního zákona na tento případ nepamatuje, a to ani takovou úpravou, jíž by bylo možno použít analogicky. Pouze v případě, že by byl podán mimořádný opravný prostředek z jiného důvodu než pro uvedenou změnu trestního zákona a trestní řízení by bylo znovu otevřeno, musel by soud k nové hmotně právní úpravě přihlédnout.

Výjimku z pravidla, že k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti přihlížet, obsahuje pouze ustanovení § 71 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož zrušení právního předpisu nebo jeho části Ústavním soudem je důvodem obnovy řízení podle trestního řádu v případech, kdy byl na základě zrušeného právního předpisu vydán rozsudek, který nabyl právní moci, ale dosud nebyl vykonán. Ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě takového právního předpisu však zůstávají nedotčena (§ 71 odst. 2 cit. zákona). Není pochyb o tom, že v uvedeném výjimečném případě jsou podmínky obnovy vymezeny velmi úzce a v žádném směru nelze považovat ustanovení § 71 zákona o Ústavním soudu za nepřímou novelizaci ustanovení § 278 tr. řádu, jak dovozuje stěžovatel v ústavní stížnosti a nelze je na posuzovanou věc aplikovat.

Byl-li tedy přede dnem 1. 1. 2002 vyhlášen odsuzující rozsudek, který před tímto dnem i nabyl právní moci a odsouzený dosud nevykonal uložený trest, je takový rozsudek vykonatelný. Změna takového rozsudku prostřednictvím obnovy řízení, které se stěžovatel domáhal, nepřichází v úvahu.

Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat proti pravomocnému rozsudku nebo pravomocnému usnesení o zastavení trestního stíhání, přičemž účel obnovy spočívá v odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních těchto rozhodnutí za stavu, kdy příčiny zjištěných nedostatků vyšly najevo až po právní moci rozhodnutí.

Podle ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

Jak bylo shora uvedeno, účelem obnovy řízení je odstranění vad skutkových zjištění, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy důkazy nebo skutečnosti způsobilé změnit skutkový stav věci. Novou skutečnost ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu lze definovat jako objektivně existující jev, který v téže věci není důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Tyto skutečnosti mohou mít různorodou povahu a zpravidla se stávají předmětem dokazování. Skutečnost v trestním řízení, je vždy předmětem hodnocení právem, a není tudíž možno ji s právem ztotožňovat. Za novou skutečnost ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu proto nelze považovat změnu hmotného práva trestního, ke které došlo zákonem č. 265/2001 Sb., neboť jde o právní normu, která není skutečností trestního řízení a nemůže být ani předmětem dokazování. Podstatné je rovněž to, že se zásadně musí při rozhodování v trestním řízení, a to i v řízení o obnově, vycházet z právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí (ex tunc). Pro úplnost možno uvést, že i kdyby změna hmotného práva trestního, ke které došlo až v době, kdy rozhodnutí soudu nabylo právní moci, byla novou skutečností splňující podmínky ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu, nebylo by možno v řízení o povolení obnovy tuto změnu brát v úvahu, neboť tato změna v době rozhodování soudu v původním řízení neexistovala, nešlo by tedy o skutečnost objektivně existující, ale soudu neznámou.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům:

Změna trestního zákona, která nabyla účinnosti až poté, kdy odsuzující rozsudek nabyl právní moci, nemá povahu nové skutečnosti způsobilé odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu a nemůže proto vést k obnově trestního procesu podle podmínek hlavy XIX. trestního řádu.

Analogický postup podle ustanovení § 71 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o Ústavním soudu, nepřichází v úvahu, neboť toto ustanovení v návaznosti na ustanovení § 70 cit. zákona explicitně jako důvod pro obnovu řízení stanoví skutečnost, spočívající výlučně ve zrušení právního předpisu nebo jeho části nálezem Ústavního soudu. Totožné právní následky nemůže mít zrušení právního předpisu jiným způsobem.

Ústavní soud je toho názoru, že soudy obou stupňů postupovaly při rozhodování o návrhu stěžovatele na povolení obnovy v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitku týkající se změny ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák., kterou uplatnil již ve stížnosti, kterou podal proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to i se shodným odůvodněním. Vrchní soud v Praze se s tímto stížnostním důvodem v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal způsobem vyplývajícím z ustanovení § 134 odst. 2 tr. řádu.

Pro úplnost se dodává, že změna trestního zákona, konkrétně ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák., účinná od 1. 1. 2002, může být v odůvodněných případech, např. tehdy, kdy způsobená škoda byla mírně nad hranicí původně stanovené škody velkého rozsahu, pouze důvodem pro podání žádosti o udělení milosti prezidentem republiky, jíž by byl odsouzenému snížen trest formou agraciace.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících soudů byla porušena ústavně zaručená základní práva na soudní a ochranu a na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


Vojtěch Cepl
předseda senátu

V Brně dne 26. listopadu 2002