II.ÚS 536/06 ze dne 3. 4. 2008
N 64/49 SbNU 9
Závaznost rozhodnutí Ústavního soudu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 3. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 536/06 ve věci ústavní stížnosti A. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2006 č. j. 21 Co 128/2006-194 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 8. 2005 č. j. 11 C 251/2002-185, kterými bylo znovu rozhodováno o náhradě nákladů řízení poté, co Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudky těchto soudů ve výrocích o náhradě nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a T. V. jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2006 č. j. 21 Co 128/2006-194 se ruší.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění



Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5. Usnesením soudu prvního stupně bylo znovu rozhodováno o náhradě nákladů řízení poté, co Ústavní soud svým nálezem ze dne 9. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 228/04 (N 189/35 SbNU 479) zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2003 č. j. 12 Co 436/2003-147 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 2. 2003 č. j. 11 C 251/2002-125 ve výrocích o náhradě nákladů řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti. Uvedl, že v předchozích řízeních mu nebyly přiznány žádné náklady řízení, v čemž tehdy spatřoval porušení základního práva zaručeného podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Z toho důvodu podal ústavní stížnost a Ústavní soud mu nálezem ze dne 9. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 228/04 vyhověl. Následovalo řízení před soudem prvního stupně, který stěžovateli nejprve přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu, jak požadoval, s výjimkou daně z přidané hodnoty. Proti tomuto rozhodnutí byla podána odvolání jak stěžovatelem, tak vedlejším účastníkem řízení. Městský soud na základě odvolání vedlejšího účastníka rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se vyjádřil, že odvolací soud nesdílí názor Ústavního soudu vyjádřený ve shora citovaném nálezu, rozhodnutí soudu prvního stupně postavené na tomto názoru nepovažuje za správné a zabýval se tím, do jaké míry je nález Ústavního soudu a jeho odůvodnění pro obecné soudy závazné. Poté rozhodoval soud prvního stupně znovu a vydal ústavní stížností napadené rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání stěžovatel a odvolací soud rozhodl tak, že potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a v odůvodnění uvedl, že "nadále nesouhlasí s výkladem Ústavního soudu ustanovení § 143 o. s. ř., tak jak jej poskytl v tomto nálezu".

V postupu obecných soudů spatřuje stěžovatel porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a současně práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále též jen "Ústava").

Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření uvedl, že sdílí právní názor městského soudu a stížnost považuje za nedůvodnou z příčin rozvedených v odůvodnění rozhodnutí.

Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že obě podmínky citovaného ustanovení byly naplněny, Ústavní soud od ústního jednání v předmětné věci upustil.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska ústavnosti a dospěl k závěru, že je důvodná.

Ústavní soud, shodně jako ve svých ostatních rozhodnutích, jejichž předmětem je posuzování ústavnosti rozhodnutí obecných soudů, zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud se nejedná o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí [např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)], až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

Současně ale musí Ústavní soud zdůraznit, tak jak to učinil již v předchozím svém nálezu ze dne 9. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 228/04 (viz výše), že pro jeho rozhodování je významným principem princip materiální spravedlnosti reprezentovaný čl. 1 Ústavy. Jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je totiž její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamenalo povinnost soudů interpretovat procesní ustanovení a principy nikoliv mechanicky, ale s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.

Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, kterého se měl dopustit především Městský soud v Praze nerespektováním nálezu Ústavního soudu. K otázce závaznosti nálezů Ústavního soudu se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 70/96 ze dne 18. 3. 1997 (N 29/7 SbNU 191) takto: "Čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Ve věci samé rozhoduje Ústavní soud nálezem, který musí být odůvodněn, a v jeho výroku je obsaženo, o čem a s jakým výsledkem Ústavní soud rozhodl. Právní názor Ústavního soudu uvedený v odůvodnění takového nálezu není bez jakéhokoliv právního významu, protože je výrazem či obrazem aplikace Ústavy, Listiny základních práv a svobod, či odpovídající mezinárodní úmluvy o lidských právech, která má bezprostřední závaznost a přednost před zákonem ve smyslu čl. 10 Ústavy. Nerespektování takového právního názoru vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy, že je povolán především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. Z toho vzniká dopad na pocit právní jistoty občanů, která je nezbytným důsledkem demokratické povahy ústavního státu a jí musí odpovídat i chování právního státu, které je nejen ve shodě s formálněprávními předpisy, ale je také spravedlivé.".

Je tedy evidentní, že Městský soud v Praze, který vycházel ve svých úvahách z jiného náhledu na závaznost nálezů Ústavního soudu, porušil pravidla řádného procesu, protože svým postupem vyvolal nejistotu, zda skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy České republiky tak, jak je zmiňována v právní větě citovaného nálezu.

K vlastnímu předmětu řízení považuje Ústavní soud za důležité zdůraznit, jak již učinil v řadě svých předchozích rozhodnutí, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz), usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Pouze ve výjimečných případech Ústavní soud připustil, že i konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může dojít k dotčení práva na spravedlivý proces, dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny, a to tehdy, není-li např. přiznána náhrada nákladů řízení vůbec, ačkoliv proto nejsou zákonné důvody, nebo jedná-li se o extrémně formalistický výklad práva. Ve věci, která byla předmětem řízení před Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 228/04 (viz výše), byl právě shledán s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu formalistický výklad práva, jehož důsledkem byl postup soudů nesouladný se zásadou spravedlnosti, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť právě této zásadě měl být podřízen výklad příslušných ustanovení občanského soudního řádu.

V této souvislosti musí dále Ústavní soud zdůraznit, že ve věci sp. zn. II. ÚS 228/04 ani ve věci nyní projednávané neřešil otázku přisouzené výše nákladů řízení, neboť to přísluší obecným soudům, jejichž závěry řádně a přesvědčivě zdůvodněné musí respektovat principy spravedlivého procesu.

V nyní posuzovaném případě Městský soud v Praze tím, že vycházel ve svých úvahách z nesprávného náhledu na závaznost nálezů Ústavního soudu, porušil pravidla řádného procesu. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit, neboť jeho postupem byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny zakotvující právo na soudní ochranu i čl. 90 Ústavy ukládající soudům povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům.

Pokud bylo navrhováno také zrušení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, zde Ústavní soud důvod pro takový postup neshledal, neboť důvody, které vedly ke zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze, na jeho rozhodnutí nedopadají.

Vzhledem k důvodům shora vyloženým bylo ústavní stížnosti stěžovatele vyhověno v části směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bylo toto napadené rozhodnutí zrušeno.