II.ÚS 551/04 ze dne 14. 7. 2005
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
II.ÚS 551/04




Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu




ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu



Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. S., zastoupené JUDr. Zdeňkem Králem, advokátem, se sídlem v Klatovech, Kollárova 528/III, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2004, č. j. 12 Co 77/2004-245, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a Zemědělského a obchodního družstva Vrčeň, se sídlem v Nepomuku, zastoupeného JUDr. Tomášem Slavíkem, advokátem, se sídlem v Klatovech, Kollárova 528/III., jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 10. prosince 2003, č. j. 8 C 70/99-215, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně (stěžovatelky) o zaplacení částky 502.969,60 Kč, jako náhrady za živý a mrtvý inventář, a žalobkyni bylo uloženo zaplatit na náhradě nákladů řízení částku ve výši 91.862,50 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který postupoval v intencích předchozího zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobkyně svůj nárok na vydání náhrady za živý a mrtvý inventář uplatnila u žalovaného (vedlejšího účastníka) v prekluzívní lhůtě podle § 13 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), písemným podáním již dne 16. března 1992, a dále opakovaně v letech 1993, 1994, 1995 až 1998. Žalobkyně od počátku věděla, že žalovaný je osobou povinnou, neboť hospodařil na pozemcích, které jí byly v letech 1993 a 1994 vydány. Obdržela od žalovaného rovněž částečné plnění; žalovaný však nikdy neuznal žalovanou pohledávku co do důvodu a výše. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěly k závěru, že k promlčení nároku u soudu podle občanského zákoníku došlo nejpozději v roce 1997, když počátek běhu promlčecí lhůty soud prvního stupně určil nejpozději na den 15. dubna 1994, kdy nabylo právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, podle něhož se žalobkyně stala vlastníkem pozemků, resp. den 2. září 1994, kdy žalovaný žalobkyni naposledy poskytl částečné plnění (předání polních bran). Tato částečná plnění však nelze podle soudu prvního stupně považovat za uznání dluhu dle ustanovení § 558 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."). Vzhledem k tomu, že žaloba na vydání náhrady byla podána až dne 25. února 1999, nemohly jí soudy obou stupňů s ohledem na uplatněnou námitku promlčení žalovaným vyhovět, neboť byla podaná po uplynutí promlčecí lhůty.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 1, čl. 10 a čl. 90 Ústavy ČR, dále v čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a konečně v čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítala, že odvolací soud se vůbec nezabýval tím, zda uvedená aplikace zákona je v souladu se základními ústavními právy jednotlivce a zda je v souladu s duchem a platným zněním zákona o půdě. Rovněž tak soud prvního stupně se vůbec nezabýval tím, že poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář dle ustanovení § 20 odst. 4 zákona o půdě je vázáno též na zahájený provoz zemědělské nebo lesní výroby. Vyjádřila přesvědčení, že vzhledem k tomu, že teprve v roce 1996 byla provedena lokalizace návrhu pozemkové úpravy a až 15. října 1996 byly podle předávacího protokolu pozemky vyčleněny z majetku žalovaného, mohla požadovat přiznání náhrady za živý a mrtvý inventář až po tomto datu. Dle názoru stěžovatelky byla tedy žaloba podána včas a nelze úspěšně namítat promlčení nároku. Stěžovatelka konstatovala, že výzva dle zákona o půdě byla u přesně označené povinné osoby podána včas. S povinnou osobou probíhala v rozmezí let 1991 až 1998 průběžně jednání, během nichž povinná osoba nikdy nezpochybňovala důvod uplatněného nároku a průběžně uplatněný nárok vykrývala. Teprve po ztroskotání mimosoudních jednání využila stěžovatelka oprávnění podle zákona o půdě a podala žalobu na vydání náhrady. Vyjádřila přesvědčení, že pokud by podala žalobu již v průběhu jednání s povinnou osobou, byla by žaloba hodnocena jako předčasná a jako taková by byla obecnými soudy zamítnuta. Bylo by ostatně nelogické, aby stěžovatelka podávala žalobu v průběhu jednání s povinnou osobou, která do té doby nikdy nezpochybňovala uplatněný restituční nárok co do důvodu. Vyjádřila dále přesvědčení, že výklad a použití restitučních zákonů je třeba podřídit jejich obsahovému a materiálnímu smyslu a pokud existuje více možností výkladu určitého právního předpisu či některého ustanovení, je třeba přihlížet k účelu právní úpravy, jímž je v daném případě snaha o zmírnění některých majetkových křivd způsobených v období let 1948-1989. Soudy obou stupňů pouze účelově hodnotily vznesenou námitku promlčení a ostatní skutková zjištění prakticky pominuly a nezabývaly se podstatou věci samé. Postupem soudů se stěžovatelka cítí být dotčena na svém právu zaručujícím spravedlivé projednání věci a soudní ochranu, a dále namítala porušení práva garantujícího stejný zákonný rozsah a ochranu vlastnického práva.
Krajský soud v Plzni jako účastník řízení odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že postupoval v souladu s procesními přepisy a námitku promlčení, vznesenou žalovaným, posoudil v souladu s ustálenou soudní praxí.
Vedlejší účastník řízení považuje ústavní stížnost stěžovatelky vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu za zcela nedůvodnou. Částečné plnění, které vedlejší účastník poskytl stěžovatelce, bylo učiněno v právním omylu, že jí vznikl nárok na vydání náhrady. Z doplnění žaloby ze dne 19. října 1999 je zřejmé, že naposledy bylo ze strany vedlejšího účastníka plněno dne 8. dubna 1994. Jestliže nebyla sepsána žádná dohoda o způsobu plnění a vedlejší účastník již po tomto datu neplnil, mohla se stěžovatelka obrátit na soud daleko dříve než dne 25. února 1999. Částečné plnění nelze považovat vzhledem k úpravě uznání závazku obsažené v občanském zákoníku za uznání dluhu. Závazek nebyl ze strany vedlejšího účastníka nikdy uznán písemnou formou. Vedlejší účastník se ztotožnil s argumentací obecných soudů ohledně promlčení. Stěžovatelka, pokud se domnívala, že její nárok je oprávněný a vedlejší účastník přestal plnit, mohla se průběhu promlčecí lhůty dovolat svého nároku a to od doby, kdy nejdříve mohla zjistit, že vedlejší účastník nehodlá její nárok zčásti plnit.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud zdůrazňuje, že restitučními zákony se demokratický právní stát snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových křivd, přičemž státní orgány jsou povinny postupovat podle příslušného restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma, způsobená za totalitního komunistického režimu, má být alespoň částečně kompenzována. Vůdčím principem musí být vždy výše uvedený účel restitučního zákona. I z těchto hledisek Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost stěžovatelky.
Hlavní polemika stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti se týkala otázky počátku běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář u soudu. Je třeba především zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že Ústavnímu soudu nepřísluší výklad jednoduchého práva, pokud nedosahuje ústavněprávní roviny. Otázka počátku běhu promlčecí lhůty je ale právě takovou otázkou, která se týká výkladu jednoduchého práva. Pokud by dle názoru stěžovatelky mělo dojít k zásadní změně ve výkladu jednoduchého práva obecnými soudy, měla možnost obrátit se na Nejvyšší soud s dovoláním, který je jako vrcholný orgán soudní soustavy příslušný provádět sjednocující výklad jednoduchého práva. Přestože dovolání nebylo v daném případě bez dalšího přípustné, mohl Nejvyšší soud nastolenou otázku považovat za otázku zásadního právního významu a v tomto směru dovolání připustit. Z ústavněprávního pohledu se Ústavnímu soudu jeví výklad provedený soudem prvního stupně i odvolacím soudem jako ústavně konformní, který nezakládá porušení ústavně zaručených práv.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 14. července 2005
Jiří Nykodým v.r.
předseda senátu