II.ÚS 555/06 ze dne 22. 4. 2008
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. P., zastoupené JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem, se sídlem České Budějovice 1, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. června 2006 č. j. 19 Co 1162/2006-151, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a společnosti ANIMATRANS s.r.o., IČ 26025442, sídlo České Budějovice, Skuherského 75, jako vedlejšího účastníka řízení takto:

I. Řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. června 2006 č. j. 19 Co 1162/2006-151 v části, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 24 C 418/2004-128 ze dne 10. ledna 2006, jakož i proti výroku citovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích o nákladech řízení se zastavuje.

II. Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. června 2006 č. j. 19 Co 1162/2006-151 v části, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 24 C 418/2004-128 ze dne 10. ledna 2006, se odmítá.


Odůvodnění:

Ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud"), které shledává neústavní.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále též "okresní soud") ze dne 10. ledna 2006 č. j. 24 C 418/2004-128, podle jehož výroku I. byla stěžovatelka povinna zaplatit vedlejšímu účastníku řízení částku 200 000 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. citovaného rozsudku okresního soudu byla zamítnuta vzájemná žaloba stěžovatelky, kterou požadovala na vedlejším účastníku řízení zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím.

Spor před obecnými soudy byl veden o povahu dodatku k podnájemní smlouvě na nebytové prostory uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem řízení. Stručně řečeno, obsahem dodatku, který obě strany podepsaly současně s podnájemní smlouvou, bylo ujednání, že stěžovatelka vedlejšímu účastníku uhradí odstupné za přenechání přednostního práva k užívání zavedených, zařízených a vybavených restauračních prostor. Odstupné bylo sjednáno ve výši 300 000 Kč, splatných ve 2 splátkách: nejprve 100 000 Kč a následně zbylých 200 000 Kč. Stěžovatelka zaplatila první splátku, avšak druhou splatit odmítla s poukazem na to, že při podepisování dodatku měla za to, že podepisuje kupní smlouvu na movitý majetek umístěný v restauračním zařízení.

V samotném řízení pak byla stěžovatelka žalována o zaplacení druhé splátky s příslušenstvím. V řízení stěžovatelka uplatnila vzájemnou žalobu, kterou požadovala vrácení již zaplacených 100 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení vedlejšího účastníka.

Soud prvního stupně rozhodl nejprve v neprospěch stěžovatelky. Stěžovatelka podala odvolání; krajský soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení rozhodl okresní soud stejně: výrokem I. vyhověl žalobě vedlejšího účastníka a výrokem II. zamítl vzájemnou žalobu stěžovatelky. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozhodl potvrzujícím rozsudkem, který stěžovatelka napadla současně dovoláním i ústavní stížností.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že došlo k porušení článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") garantovaného práva na spravedlivý proces a také článkem 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zaručeného práva na soudní ochranu tím, že obecné soudy nepostupovaly při hodnocení důkazů v souladu se zákonnými procesními postupy, neboť ignorovaly, dle stěžovatelky, jasně prokázané skutečnosti, a namísto toho se řídily deklarovanými, avšak důkazy nepodpořenými tvrzeními vedlejšího účastníka řízení. Stěžovatelka shledala postup obecných soudů "nezákonným a tím i neústavním," pročež podala tuto stížnost.

Protože zároveň s ústavní stížností podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu, vyčkával Ústavní soud s ohledem na subsidiární povahu ústavní stížnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 28 Cdo 2529/2006-172 ze dne 27. února 2008 částečně vyhověl podanému odvolání a zrušil rozsudek okresního soudu spolu s potvrzujícím rozsudkem krajského soudu ve výroku č. I (tzn. výrok o povinnosti stěžovatelky zaplatit 200 000 Kč s příslušenstvím), a vrátil věc okresnímu soudu k novému projednání. Zrušil též výroky soudů obou stupňů o nákladech řízení. Dovolání v části směřující proti potvrzujícímu rozsudku krajského soudu ve vztahu k výroku II rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit stěžovatelce částku 100 000 Kč, odmítl pro nepřípustnost, tj. pro nedostatek zásadního právního významu.

Stěžovatelka podáním doručeným Ústavnímu soudu 9. dubna 2008 částečně vzala zpět svou ústavní stížnost, a to v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích v rozsahu, v jakém byl rozsudkem Nejvyššího soudu zrušen. Ve zbytku trvala na projednání ústavní stížnosti.

Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatelky a řízení o ústavní stížnosti v požadovaném rozsahu výrokem I. tohoto usnesení zastavil podle § 77 zákona o Ústavním soudu.

Ve zbývající části Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Není též jeho úkolem doplňovat skutková zjištění učiněná obecnými soudy a přehodnocovat hodnocení důkazů, jak je provedly obecné soudy. Pouze pokud by nedostatky skutkových zjištění, vady dokazování a procesu hodnocení důkazů a z nich vyvozených právních závěrů dosáhly takové intenzity, že by tím mohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud přistoupí k přezkoumání skutkového stavu zjištěného obecnými soudy a právních závěrů z nich vyvozených. Taková situace nastane v případě, že soudem učiněná skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování nebo když se právní závěry obecných soudů ocitnou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Nic takového Ústavní soud v daném případě nezjistil.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutím obecného soudu o zamítnutí žaloby z titulu bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka je toho názoru, že plnění, které poskytla vedlejšímu účastníku řízení a které tento přijal, bylo bez právního důvodu a požadovala vydání celé částky zpět. Argumentovala při tom neexistencí shody vůle a projevu, když, dle svého tvrzení, byla uvedena v omyl co do objektu a obsahu dodatku předmětné smlouvy. Těmito otázkami se však obecné soudy zabývaly a dospěly k závěru, že o bezdůvodné obohacení nešlo, neboť stěžovatelka plnila na základě platně uzavřené smlouvy. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by svědčilo o porušení základních procesních práv stěžovatelky. Posouzení platnosti právního úkonu a naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší, aby řešil běžné občanskoprávní a obchodněprávní spory. V daném případě neshledal nic, co by vedlo k posunu věci do ústavněprávní roviny. Tento závěr obstojí i ve světle částečně kasačního rozsudku Nejvyššího soudu; ani Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by dodatek ke smlouvě uzavřený mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem nebyl platný. Ke zrušení části rozsudku krajského a okresního soudu přistoupil pouze z toho důvodu, že další výkon práva vedlejšího účastníka vyplývajícího z platné smlouvy (požadavek zaplacení vedle první splátky 100 000 Kč též další splátky 200 000 Kč) shledal s ohledem na okolnosti a kauzu smlouvy v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť by došlo k výrazné disproporci ve prospěch vedlejšího účastníka a k narušení původně konstruovaného rovnovážného postavení smluvních stran. Ústavní soud ani na tomto závěru neshledává nic, co by svědčilo pro přesah běžného obchodního sporu do ústavněprávní roviny. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelkou namítanému zásahu do základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny i čl. 90 Ústavy, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2008

Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu