II.ÚS 57/07 ze dne 21. 3. 2007
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem Příbram VII, ul. 28. října 184, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2006, č. j. 1 Nc 890/2006-23, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 1. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze, a zakáže takový výklad ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř., který významně a v rozporu s Ústavou omezuje základní práva a svobody účastníka řízení. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 16 C 356/2006, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3, se stěžovatel a další žalobci V. J., J. B. a V. K., coby podíloví spoluvlastníci domu v Praze 3, ul. Zelenky Hajského 1727/3, domáhali po žalované L. K. zaplacení částky 233.926,- Kč s přísl., která představuje bezdůvodné obohacení z užívání nájemních prostorů v tomto domě za období od 1. 10. 2003 do 31. 8. 2006.

Podáním doručeným soudu dne 5. 10. 2006 vznesl stěžovatel námitku podjatosti proti soudci Mgr. Davidu Vláčilovi.

O námitce stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 10. 2006, č. j. 1 Nc 890/2006, tak, že konstatoval, že jmenovaný soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování věci.

Stěžovatel napadl uvedené usnesení projednávanou ústavní stížností. Upozorňuje v ní na to, že spolu s námitkou podjatosti předložil opis svého podnětu k přešetření stížnosti na nevhodné chování soudce. Má za to, že osoba, na kterou byla podána stížnost, sledující postih a nápravu jejího nevhodného chování, zaujímá obvykle vůči stěžovateli podjatý postoj. Závazný předpis nepředepisuje, na čí straně by pochyby měly vyvstat, ustanovením § 15a ovšem předvídá, že pochyby o nepodjatosti soudce pravidelně pojímají účastníci řízení. Předpis ani nepředepisuje, že by podjatost bylo nutno prokázat, když připouští důvodné pochybnosti. Není nutno, aby tyto pochybnosti sdílel soudce, o něhož jde. Stěžovatel považuje použitý výklad § 14 odst. 1 o.s.ř., který ohraničuje poměr soudce k účastníkům jako důsledek příbuzenského či podobného vztahu, za zkreslující, když popírá význam § 14 odst. 4 o.s.ř. Dle něj Městský soud v Praze chybně a v rozporu s podanou námitkou usoudil, že důvodem jejího podání je rozhodování soudce v jiné věci. Tento zkreslující úsudek je v rozporu s obsahem námitky, která je odůvodněna tím, že stěžovatel vůči soudci vede stížnost na nevhodné chování.

Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou naplněny všechny procesní podmínky takovýto přezkum připouštějící. Přitom je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy) nejen předpisy ústavními, ale i zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Otázkou uplatňování těch ustanovení občanského soudního řádu, jimiž se naplňuje ústavní právo na zákonného soudce, se Ústavní soud zabýval opakovaně. Ve všech případech, v nichž svými rozhodnutími shledal Ústavní soud porušení uvedeného ústavního práva, šlo však o kauzy zrcadlově odlišné od případu stěžovatele. V těchto případech Ústavní soud zastával stanovisko, že je přípustná (a může být i opodstatněná) ústavní stížnost proti rozhodnutí o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci (viz např. nález II. ÚS 105/01), a to proto, že takovýmto rozhodnutím učiněným v průběhu řízení jsou jeho účastníci bez možnosti efektivní nápravy zbaveni právě práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce.

Naopak v případech, kdy v souladu s předpisy občanského procesního práva je rozhodnuto nadřízeným soudem o námitce podjatosti tak, jako v dané věci, nelze k přezkumu postupu obecného soudu z pohledu ústavně právního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jež je procesním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud náprava nebyla zjednána standardním postupem. Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví především je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení, v případě posuzovaném tedy norem občanského práva procesního. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, přičemž není ani součástí obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy).

V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy meritorně o jeho sporu dosud obecnými soudy rozhodnuto nebylo. Lze zajisté souhlasit se stěžovatelem potud, pokud namítá, že rozhodování ve věci musí být spravedlivé a že by odporovalo ústavním principům, pokud by věc byla rozhodnuta soudcem, který ji rozhodovat neměl, protože měl být z rozhodování vyloučen. Avšak bude-li mít v dalším průběhu řízení stěžovatel za to, že právě taková situace v jeho sporu nastala, nic mu nebude bránit, aby proti ní brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a jež mu tak jsou dány k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že stav protiústavnosti jím tvrzený napraven nebyl, mohl by se zásahu Ústavního soudu domáhat. Ačkoli tedy stěžovatel považuje napadené usnesení krajského soudu za nezvratné, není možno tuto jeho argumentaci přijmout, neboť ve skutečnosti je ústavní stížnost podána předčasně a proti rozhodnutí, které přípustným předmětem ústavního přezkumu není.

Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2007

Stanislav Balík
soudce zpravodaj