II.ÚS 596/01 ze dne 3. 6. 2003
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky S., a.s., zastoupené advokátem Mgr. T. G., o ústavní stížnosti proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 29 Ca 391/99 a sp. zn. 29 Ca 392/99, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .





O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla uložena povinnost, jež není stanovena zákonem nebo na základě zákona [čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], státní moc byla uplatněna nad meze stanovené zákonem (čl. 2 odst. 2 Listiny) a postupem soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelky zakotvené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, které zaručuje každému domáhat se stanoveným způsobem svých práv u nezávislého a nestranného soudu, v daném případě ochrany před nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné správy.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 391/99 a sp. zn. 29 Ca 392/99, z nichž zjistil následující:

Finanční úřad ve Vyškově doměřil stěžovatelce dodatečnými platebními výměry ze dne 23. 4. 1999, č. 990000323, čj. 19465/99/341960/5282, a č. 990000324, čj. 19469/99/341960/5282, daň z nemovitostí za rok 1997 a 1998 ve výši 121.407,- Kč a 131.724 Kč. Odvolání stěžovatelky proti těmto rozhodnutím Finanční ředitelství v Brně (dále též "finanční ředitelství") svými rozhodnutími ze dne 2. 8. 1999, čj. 4479/99/FŘ/140 a čj. 4480/99/FŘ/140, zamítlo.

Krajský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutím finančního ředitelství obsahově shodnými rozsudky ze dne 17. 7. 2001, čj. 29 Ca 391/99-28 a 29 Ca 392/99-28. V jejich odůvodnění odkázal na dikci ustanovení § 7 odst. 1 zák. č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí (dále jen "zák. č. 338/1992 Sb."), který vymezuje předmět daně ze staveb. Po podrobném výkladu konstatoval, že předpisy práva občanského rozumějí pod pojmem stavba vždy věc v právním smyslu, výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů. Tento pojem není totožný s pojmem stavba podle stavebních předpisů. Podle zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (stavební zákon), se pod pojmem stavba rozumí určitá činnost nebo soubor činností směřující k uskutečnění díla nebo dílo samotné. Soud považoval ze jednoznačné hledisko pro určení, co je předmětem daně ve smyslu § 7 zákona č. 338/1992 Sb. zjištění, že jde o stavbu na území České republiky, na kterou bylo vydáno kolaudační rozhodnutí, příp. kolaudačnímu rozhodnutí podléhající a užívanou a nebo podle dříve vydaných obecně závazných právních předpisů dokončenou. V projednávaném případě považoval správce daně za rozhodující zjištění, že jde o stavbu, z hlediska dikce zákona "zastavěnou plochu", jak vyplývá z projektové dokumentace, ověřené k tomu kompetentním stavebním úřadem, z kolaudačního rozhodnutí a také z jeho vlastního zjištění o tom, co tvoří tuto "zastavěnou plochu" tělesa. Upozorňuje, že sama stěžovatelka v daňovém přiznání zařadila předmětné zpevněné plochy mezi údaje k dani ze staveb. Soud konstatoval, že nemá pochybnosti o tom, že sporné nemovitosti jsou stavbou ve smyslu ustanovení § 7 zák. č. 338/1992 Sb., která podléhá dani ze staveb, a to i tehdy, když nemají obvodový plášť. Tato skutečnost není z hlediska citovaného ustanovení rozhodující. Při výkladu, který zaujala stěžovatelka, by byl popřen smysl a účel zákona, přičemž by při akceptaci závěru stěžovatelky bylo vyloučeno podrobit dani jakoukoli jinou stavbu, charakterizovanou jinak než budova. Argumenty vedoucí k absurdním závěrům proto soud nepřijal a ztotožnil se se závěry finančního ředitelství, vyjádřenými v odůvodnění jeho rozhodnutí. Odmítl též námitku stěžovatelky, dle níž se finanční ředitelství dostatečně nevypořádalo s odvolacími námitkami, vznesenými v průběhu daňového řízení. Odůvodnění napadeného rozhodnutí její tvrzení vyvrací. Soud konečně upozorňuje, že možné interpretační nesrovnalosti byly odstraněny novelou zák. č. 338/1992 Sb. - zákonem č. 65/2000 Sb. K této právní úpravě však soud nemohl přihlížet, neboť je vázán zákonem platným ke dni vydání rozhodnutí žalobou napadeného.

Stěžovatelka napadá závěry obecného soudu v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že obecný soud se s žalobou v podstatě nevypořádal. Definice, obsažená v ustanovení § 7 odst. 1 zák. č. 338/1992 Sb., může podle stěžovatelky svádět k názoru, že uvedený zákon chápe pojem "stavba" v jeho stavebněprávním pojetí (§ 139b odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb.). Dle ustanovení § 8 zák. č. 338/1992 Sb. je poplatníkem vlastník stavby, bytu nebo samostatného nebytového prostoru. Vlastnické právo však lze nabýt pouze k věci v právním slova smyslu. Pokud by tedy určitá stavba byla kolaudována, avšak nebyla by věcí v právním smyslu (neměla by vlastníka), nelze u ní vyměřit daň ze staveb. Stěžovatelka dále uvádí, že ve většině případů není předmětem kolaudace "zastavěná plocha u objektu X", resp. "nádvoří objektu X", ale určitý zásadní stavební celek, jehož je zastavěná plocha či podobná stavba občanskoprávní součástí či příslušenstvím. Tak tomu je i v projednávaném případě. Ze skutečnosti, že zpevněné stavby jsou uvedeny v soupisu položek, které kolaudovaná stavba obsahuje, nelze vyvodit, že se jedná o nemovitou stavbu. Skutečnost, že se nějaký objekt nachází na soupisu toho, co je kolaudováno, nepřisuzuje objektu automaticky vlastnosti nemovité věci. Součástí soupisu jsou i položky, které nemovitostmi nejsou. Stěžovatelka se dále zabývá ustanovením § 10 zák. č. 338/1992 Sb. Uvádí, že pojem "obvodový plášť" není legálně definován. V obecném jazyce se jím rozumí takřka totéž co v jazyce odborném - roviny vyrůstající ze základny tělesa. Stěžovatelka dále cituje definici obvodového pláště v oblasti stavebněprávní z odborné literatury (Voldřich, F. a kol.: Konstrukce pozemních staveb, Vydavatelství ČVUT, Praha, 1975, str. 193). Definice půdorysu v zákoně č. 338/1992 Sb. je legální definicí. Právo tedy jinou definici tohoto pojmu nezná. Půdorysem se rozumí průmět obvodového pláště stavby na pozemek. Technický půdorys - průmět tělesa do roviny - lze zobrazit bez výjimky u každého hmotného předmětu reálného světa. Vzhledem k legální definici v ustanovení § 10 zák. č. 338/1992 Sb. však ne každý technický půdorys je půdorysem "daňověprávním". "Daňověprávní" půdorys mají pouze objekty, jež mají obvodový plášť. Zastavěná plocha nemá obvodový plášť. Má tedy stavebnětechnický půdorys, nemá však půdorys "daňověprávní". I kdyby tedy zastavěná plocha či obdobný útvar byly samostatnou věcí v právním slova smyslu, nelze u nich vyměřit daň ze staveb (základ daně je roven nule). Tento výklad považuje stěžovatelka za naprosto logický, navazující na pojem stavby v občanském právu a vyjadřující spravedlivý přístup ke zdanění majetku. Stavby s obvodovým pláštěm umožňují jejich vlastníkům řadu ekonomických aktivit a vlastníci těchto staveb mohou z nich dosahovat výnosů, které stavby bez obvodového pláště zpravidla neumožňují. Proto jsou stavby s obvodovým pláštěm, tedy stavby občanskoprávní, zdaňovány jinou, podstatně vyšší sazbou daně. Stěžovatelka upozorňuje na obdobné stanovisko Krajského soudu v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 3. 3. 1997, čj. 10 Ca 18/97, publikovaném v časopise Soudní judikatura 1/1998. Stěžovatelka konečně poukazuje na to, že "smysl a účel zákona" je ve veřejném právu výkladový prostředek výrazně podpůrný. Ve veřejnoprávní disciplině se nelze dohadovat, co zákonodárce ustanovením předpisu říci chtěl. Je nutno zkoumat, co skutečně vyslovil. Výklad finančního ředitelství, dle něhož stěžovatelka vyvodila z neúplné definice půdorysu staveb závěr, že stavby zpevněných ploch nejsou předmětem daně ze staveb, jelikož nemají obvodový plášť, a nepřihlédla k negativnímu vymezení předmětu daně v ustanovení § 7 odst. 2 zák. č. 338/1992 Sb., není proto možno akceptovat. Správní orgán není povolán k hodnocení, zda je legální definice úplná či nikoli. Logickým výkladem ustanovení § 2 odst. 2 písm. a), § 7 odst. 2 a § 10 zák. č. 338/1992 Sb. je nutno dospět k závěru, že předmětem daně z pozemků není ten pozemek, na nějž lze promítnout půdorys nějaké stavby, a to buď stavby zdaňované daní ze staveb podle § 7 odst. 1 zák. č. 338/1992 Sb., anebo stavby, která není předmětem daně podle odst. 2 téhož ustanovení. Vždy se však musí jednat o stavbu s daňovým půdorysem, tedy o nemovitost s obvodovým pláštěm. Správní orgán vyvodil nesprávný závěr, že i stavby, jež nejsou samostatnou věcí a nemají obvodový plášť, mají daňověprávní půdorys, a zdaňují se tedy daní ze staveb. Pokud by Ústavní soud dospěl k odchylnému právnímu závěru, má stěžovatelka za to, že ustanovení zák. č. 338/1992 Sb. jsou přinejmenším nejasná. V pochybnostech je tedy třeba jej vykládat nikoli ve prospěch státu, ale ve prospěch stěžovatele jako nositele základních práv a svobod. Stěžovatelka dodává, že proti ní nelze argumentovat tím, že předmětné zpevněné stavby mezi údaje k dani ze staveb sama zařadila. Je zavázána postupovat tak, aby se pokud možno co nejméně vystavila sankci za nesprávně podané daňové přiznání. V případech, kdy je stěžovatelce předem znám odchylný názor správce daně, tedy nelze postupovat jinak, než zabránit riziku sankce a posléze se domáhat prominutí eventuálně nesprávně vyměřené daně.

Podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Brně, a vedlejšího účastníka řízení, Finanční ředitelství v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Brně navrhl ústavní stížnost odmítnout. Nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že zasáhl do jejích ústavně zaručených základních práv. Odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, zejména, pokud jde o skutkový a právní základ věci. Připomíná, že rozhodoval v řízení podle části páté, hlavy druhé, o.s.ř., v němž jde o přezkum zákonnosti správního aktu. Rozhodování soudu je založeno na principu kasačním a nejedná se o řízení nalézací. Soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu včasně uplatněných námitek. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a zamítl ji. V řízení dostál svým ústavním povinnostem. Aplikoval a vyložil zákon č. 338/1992 Sb. ve znění platném pro přezkoumávané období, přičemž skutkový a právní stav věci podrobně rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku. Ze skutečnosti, že stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nelze a priori dovozovat, že soud rozhodoval v rozporu s Listinou. Svou rozhodovací pravomoc uplatnil zcela v mezích a způsobem, které stanoví zákon a v souladu s Listinou.

Finanční ředitelství v Brně ve svém vyjádření navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně opodstatněnou odmítl, resp. ústavní stížnost zamítl. Domnívá se, že stěžovatelka pouze opakuje, případně jinak formuluje svá tvrzení, uvedená již v žalobních návrzích. Shodně s obecným soudem poukazuje na to, že soudy ve správním soudnictví přezkoumávají zákonnost správních rozhodnutí. Tvrdí, že k porušení čl. 36 Listiny by mohlo dojít jen tehdy, pokud by byla stěžovatelce v rozporu s tímto ustanovením upřena možnost zákonným způsobem domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě, pokud by tento soud zůstal v řízení nečinný, nebo pokud by v řízení před tímto soudem byly porušeny základní procesní předpisy. V žádném z těchto bodů však nelze krajskému soudu cokoli vytknout. Stěžovatelka namítá vůči napadeným rozhodnutím nesprávné právní posouzení věci. Opakuje námitky, které již byly uplatněny v řádném soudním řízení. Správní soud se dotčenými námitkami zabýval a vypořádal se s nimi. Stěžovatelka svou stížností, v níž opakuje shodné námitky jako v řízení předchozím, staví Ústavní soud do pozice další instance soustavy obecných soudů, která mu nepřísluší. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názoru vysloveného soudem, neznamená to porušení práva na soudní ochranu. K námitkám stěžovatelky proti jeho argumentaci finanční ředitelství uvádí, že, je-li konkrétnímu orgánu svěřeno rozhodování o určité otázce, stává se nezbytnou součástí jeho pravomoci provést v daném konkrétním případě výklad příslušné právní normy. Bez provedení interpretace by nemohl normu aplikovat a ani ve věci rozhodnout. Výklad správního orgánu v případě stěžovatelky z hlediska zákonnosti přezkoumal a shodně provedl k tomu povolaný, nezávislý a nestranný soud. Námitku stěžovatelky, že se soud s její žalobou v podstatě nevypořádal, finanční ředitelství nepovažuje za opodstatněnou. Krajský soud svá rozhodnutí řádně a v dostatečném rozsahu odůvodnil. Uvedl v logických souvislostech rozhodná zjištění a právní východiska navazující a odůvodňující závěr o neodůvodněnosti námitky stran nezákonnosti správního rozhodnutí.

Finanční ředitelství setrvává na svém původním stanovisku, jež je shodné se závěry krajského soudu. Z ustanovení § 7 zákona č. 338/1992 Sb., konkrétně z podmínky kolaudace, vyplývá, že předmětem daně ze staveb je stavba ve smyslu stavebněprávním. Současně musí jít o stavbu nemovitou. Na zpevněné plochy jako součásti "S." bylo vydáno kolaudační rozhodnutí. Finanční ředitelství tedy má za to, že jde o stavbu. Dle projektové dokumentace ověřené Stavebním úřadem ve Vyškově dne 2. 8. 1995 jde o plochy manipulační a skladové, které musí mít vzhledem k charakteru podnikání stěžovatelky zpevněné podloží a obrusnou vrstvu, čímž je současně naplněna podmínka spojení stavby se zemí pevným základem. Jde tedy současně o stavbu nemovitou. Pro tento závěr svědčí dále argument o její nepřemístitelnosti bez narušení podstaty dané pevným spojením stavby se zemí a fakt, že sama stěžovatelka uvedla v řádném daňovém přiznání zpevněné plochy jako stavbu mezi údaje k dani ze staveb. Její argument, že tento argument proti ní nelze použít, protože je zavázána postupovat tak, aby se co nejméně vystavila sankci za nesprávné daňové přiznání, považuje za účelový a nedůvodný. Stěžovatelce musel být znám v době podání daňového přiznání charakter stavby zpevněných ploch. Proto ji sama jako vlastník přiznala ke zdanění staveb. Jestliže pak dodatečné daňové přiznání podávala z důvodu dodatečného zjištění, že předmětná stavba není nemovitou stavbou, neboť nemá pevný základ se zemí, lze tvrdit, že své řádné daňové přiznání podala vědomě nesprávně. Skutečnosti, o něž opírá důvodnost dodatečného daňového přiznání, jí byly známy již při podání řádného daňového přiznání.

Finanční ředitelství se dále zabývá námitkou, že zpevněné plochy nesplňují podmínku dle § 10 zák. č. 388/1992 Sb. Zákon nestanovuje, co je obvodovým pláštěm stavby, a není to upraveno ani jiným právním předpisem. Sama stěžovatelka uvádí definici obvodového pláště z odborné literatury pro konstrukce budov s tím, že se jím míní takřka totéž, co v jazyce odborném, tj. rovina vyrůstající ze základny tělesa. Definice vybraná stěžovatelkou je v rámci tohoto obecně přijímaného výkladu konkretizací definice obvodového pláště jen pro účely určitého druhu staveb. U staveb zpevněných ploch lze stanovit konstantu rozhodnou pro určení výše daně, tj. výměru jejich půdorysu (průmětu roviny vyrůstající ze základny tělesa) jako základ daně dle ustanovení § 10 zák. č. 338/1992 Sb. Půdorys stavby je i ve smyslu uvedeného ustanovení jednoznačným termínem. Stěžovatelka sama ve svém daňovém přiznání dovedla výměru půdorysu nadzemní části stavby zpevněných ploch jako součást výměry společně přiznávaných staveb druhu určit, a to bez sdělení jakýchkoli pochybností. Finanční ředitelství dále uvádí, že při respektování pravidel interpretace právních norem, zejména výkladem logickým a systematickým, lze dojít k závěru, že u zpevněných ploch (stejně jako u dalších staveb, které dle definice předkládané stěžovatelkou obvodový plášť nemají) je možno stanovit základ daně dle ustanovení § 10 zák. č. 338/1992 Sb. Přihlíží též k negativnímu vymezení předmětu daně v ustanovení § 7 odst. 2 cit. zák. Součástí výčtu konkrétních druhů staveb, které nejsou předmětem daně ze staveb, jsou i stavby, které nejsou opatřeny obvodovým pláštěm tak, jak je pojímán odbornou definicí, předkládanou stěžovatelkou. Přece však i tyto stavby mají z pohledu zák. č. 338/1992 Sb. půdorys. V opačném případě by postrádalo smysl ustanovení § 2 odst. 2 téhož zákona. Jestliže by byl správný závěr stěžovatelky, že stavby, které nemají obvodový plášť (dle jí předkládané definice), nemají pro účel zákona o dani z nemovitostí ani "daňověprávní" půdorys, bylo by uvedené ustanovení zmatečné. Nebylo by tak možné stanovit "daňověprávní" půdorys ani pro účely § 2 odst. 2 písm. a) cit. zák. K další námitce stěžovatelky, že stavby s obvodovým pláštěm umožňují na rozdíl od staveb bez obvodového pláště řadu ekonomických aktivit, a tudíž jsou zdaňovány vyšší sazbou, finanční ředitelství uvádí, že právě stěžovatelka je typickým příkladem toho, že stavby bez obvodového pláště (chápeme-li ho jako oddělenou vnější stavební konstrukci) skýtají možnost ekonomických aktivit, ba přímo jsou za jejich účelem postaveny. Zpevněné plochy stěžovatelky slouží jako skladové a manipulační prostory jí prodávaných stavebnin. Finanční ředitelství dále konstatuje, že při absenci výslovné definice obvodového pláště pro účely zákona o dani z nemovitostí je nutno zvažovat aplikovatelnost definičních výkladů prezentovaných v literatuře pro odbornou veřejnost s ohledem na jejich kontext a zaměření. Stěžovatelkou předkládaný výtah z odborné literatury je zaměřen na definování obvodového pláště pro stavby budov, nadto budov uzavřených. Nezabývá se již stavbami zcela jiného charakteru. Dle takové definice nebude mnohdy možné u staveb, odlišných od staveb uzavřených, obvodový plášť vůbec určit, což však ještě samo osobě nedokazuje, že obvodový plášť jako takový nemají, resp. že u nich nelze určit výměru půdorysu. Finanční ředitelství konstatuje, že aplikace veřejnoprávní úpravy musí respektovat to, co zákonodárce skutečně v předpise vyslovil, a při výkladu právní normy z tohoto vycházet. Zákonodárce v § 7 odst. 1 zák. č. 338/1992 Sb. vymezil předmět daně, z něhož ustanovením odst. 2 některé stavby vylučuje z předmětu zdanění. Charakter takto vyjmutých staveb pak může bezpochyby významným způsobem sloužit k řádnému výkladu toho, co stavbou jako předmětem zdanění je.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Především je nutné předeslat, že stěžovatelka v zásadě polemizuje se závěry rozsudku obecného soudu, potažmo se závěry finančního ředitelství v projednávané věci, přičemž zvolila argumentaci obsahově totožnou s argumenty, jež vznesla již v řízení před těmito orgány. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.

Základem projednávané věci bylo určení, zda zpevněné plochy v majetku stěžovatele jsou nemovitou stavbou, jež podléhá zdanění podle § 10 zák. č. 338/1992 Sb., nebo zda se o takovou stavbu nejedná, a tyto zpevněné plochy podléhají zdanění jako pozemky dle § 2 cit. zák.

Podle části druhé ("Daň ze staveb"), § 7 odst. 1 cit. zák., jsou předmětem daně ze staveb stavby na území České republiky, na které bylo vydáno kolaudační rozhodnutí nebo kolaudačnímu rozhodnutí podléhající a užívané a nebo podle dříve vydaných obecně závazných právních předpisů dokončené. Citované ustanovení výslovně nestanoví, že se musí jednat o stavby nemovité, z ustanovení § 1 cit. zák. i ze samotného označení zákona však lze dovodit, že předmětem daně uložené dle tohoto zákona mohou být pouze nemovitosti. Pojem nemovitost zák. č. 338/1992 Sb. nedefinuje. Je proto třeba vyjít z obecné definice, použité zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o.z."). Podle ustanovení § 119 odst. 2 jsou nemovitostmi pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Předmětem daně z nemovitostí dle § 7 odst. 1 mohou být jen ty stavby nemovité, na něž bylo vydáno kolaudační rozhodnutí, nebo ty, které kolaudaci podléhají. Se stěžovatelkou je proto možné souhlasit, pokud jde o její přesvědčení, že se musí jednat o věc v právním slova smyslu. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že poplatníkem daně z nemovitostí je dle ustanovení § 8 zák. č. 338/1992 Sb. zejména vlastník stavby. Napadená rozhodnutí krajského soudu nejsou ovšem s těmito argumenty stěžovatelky v rozporu. Krajský soud zohlednil v odůvodnění svého rozhodnutí současný právní stav, jenž se vztahuje k projednávané věci, včetně odchylného náhledu na pojem stavba z hledisek stavebněprávního a občanskoprávního. Následně usoudil, že v daném konkrétním případě, s přihlédnutím ke zjištěním správce daně, jde právě o stavbu. Zjištění správce daně vyplývala z projektové dokumentace ověřené kompetentním stavebním úřadem, z kolaudačního rozhodnutí a z vlastního zjištění správce daně. Takový závěr je nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování jakožto výsledku provedeného řízení, do nějž se Ústavní soud necítí oprávněn zasahovat.

Krajský soud taktéž odmítl klíčový argument stěžovatelky, jenž se opírá o ustanovení § 10 cit. zák., podle něhož je základem daně ze stavby výměra půdorysu nadzemní části stavby v m2 podle stavu k 1. lednu zdaňovacího období. Půdorysem se rozumí průmět obvodového pláště stavby na pozemek. Předmětem daně z pozemků jsou pozemky na území České republiky vedené v katastru nemovitostí (§2 odst. 1 cit. zák.). Stěžovatelka v žalobě i ústavní stížnosti dovozovala, že stavba podle zák. č. 338/1992 Sb. musí mít obvodový plášť. Opačné tvrzení finančního ředitelství označila za zmatečné. Krajský soud její závěry oprávněně odmítl. Ustanovení § 10 cit. zák. je třeba vyložit v kontextu celého zákona, s přihlédnutím k jeho účelu. Teleologický výklad nelze diskvalifikovat jen s obecným poukazem na jeho omezenou použitelnosti v oblasti veřejného práva. Z negativního vymezení pojmu stavba v ustanovení § 7 odst. 2 cit. zák. je zřejmé, že zákonodárce měl při vymezení předmětu daně ze staveb na mysli i stavby bez obvodového pláště. V opačném případě by některé z nich (stavby přehrad, stavby, jimiž se upravuje vodní tok, stavby vodovodních řadů a vodárenských objektů včetně úpraven vody, kanalizačních stok a kanalizačních objektů včetně čistíren odpadních vod, jakož i stavby určené k předchozímu čištění vod před jejich vypouštěním do kanalizací, stavby na ochranu před povodněmi, stavby k zavlažování a odvodňování pozemků, stavby rozvodů energií a veřejných dopravních cest) výslovně z předmětu daně nevyloučil. Pokud by se totiž § 7 odst. 1 cit. zák. na stavby bez obvodového pláště nevztahoval, nebylo by třeba ani uvedené negativní enumerace, neboť ta by se stala zjevně nadbytečná. Ač je zřejmé, že ustanovení § 10 v platném znění nebylo zcela precizní (nedostatky byly odstraněny až novelou zák. č. 338/1992 Sb. zákonem č. 65/2000 Sb.), v kontextu celého zákona vede jeho interpretace nicméně k závěrům, k nimž dospěl i krajský soud. Výklad, k němuž dospěl krajský soud, neodporuje požadavkům ústavnosti, zejména pak není v rozporu s elementárními požadavky spravedlnosti.

Nic nenasvědčuje tedy tomu, že by byl porušen řádný procesní postup obecného soudu při přezkumu daňových rozhodnutí či jiná ústavně zaručená práva stěžovatelky. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu je zřejmé, které skutečnosti má za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídil a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použil (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). Přiložené spisy krajského soudu v ničem neprokazují, že by byl porušen požadovaný procesní postup orgánu veřejné moci. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení namítaných článků Listiny. V uložení daňové povinnosti, coby výsledku rozhodnutí pro stěžovatelku nepříznivého, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je ji jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jak výše uvedeno a jak ostatně Ústavní soud v řadě případů judikoval, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.







V Brně dne 3. června 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu