II.ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001
N 100/23 SbNU 23
K právu na přiznání nákladů řízení (právního zastoupení) - ocenění předmětu řízení ve sporu o určení neplatnosti smlouvy
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti
stěžovatelů Ing. M. T., a A. T-ové, proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 14. 7. 2000, sp. zn. 62 Co 248, 249/2000, za účasti
Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a M. E-ové, jako
vedlejšího účastníka řízení, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2000, sp. zn.
62 Co 248, 249/2000, se v části týkající se náhrady nákladů řízení
zrušuje.


Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 3. 10. 2000, která byla doručena
Ústavnímu soudu 6. 10. 2000, se stěžovatelé domáhají zrušení
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2000, sp. zn. 62 Co
248, 249/2000, ve výrocích týkajících se nákladů řízení z důvodu
porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.

Stěžovatelé ve své stížnosti uvádějí, že dne 26. 10. 1991
uzavřeli jako kupující kupní smlouvu o převodu nemovitosti,
přičemž za převod byla dohodnuta cena ve výši 600 tis. Kč.
Platnost této smlouvy byla napadena právním nástupcem
prodávajícího žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 9 (sp. zn. 9
C 407/98). Tato žaloba byla uvedeným soudem zamítnuta a toto
rozhodnutí bylo potvrzeno shora citovaným rozsudkem Městského
soudu v Praze. Stěžovatelé však nesouhlasí s rozhodnutím soudů
obou stupňů o výši náhrady nákladů řízení v části, která se týká
odměny za zastupování advokátem. Dle jejich názoru je součástí
náhrady nákladů řízení i odměna advokáta ve výši stanovené
ustanoveními advokátního tarifu o mimosmluvní odměně, tj.
vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších
předpisů. Obecné soudy pochybily tím, že svá rozhodnutí ohledně
výše náhrady nákladů odůvodnily právními předpisy, které se
vztahují k soudním poplatkům a judikaturou k těmto právním
předpisům. Za rozhodující ji třeba pokládat ustanovení § 9 odst.
3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Podle citovaného ustanovení se za tarifní hodnotu ve věci určení
neplatnosti právního úkonu považuje částka 10.000 Kč jen
v případech, jde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož
předmětem je věc nebo plnění neocenitelné. V daném případě se však
jednalo o určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti, jejíž
hodnota byla účastníky této smlouvy stanovena na 600 tis. Kč.
Z tohoto vyplývá, že obecné soudy nesprávně považovaly za tarifní
částku 10.000 Kč. V důsledku toho došlo ke snížení náhrady nákladů
řízení. Stěžovatelé argumentují tím, že předchozí advokátní tarif
(vyhláška č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních
právníků za poskytování právní pomoci), obdobná ustanovení vůbec
neobsahoval a tak k odstranění pochybností, které řešil Městský
soud v Praze analogickým použitím právních předpisů o soudních
poplatcích, bylo do nového advokátního tarifu zahrnuto ustanovení
§ 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. Současně poukazují na to, že výše odměn by v zásadě měla
odpovídat náročnosti a odpovědnosti právních služeb, přičemž
přístup obecných soudů tento princip popírá. Uvedeným postupem
Městského soudu v Praze mělo být porušeno právo na řádné
odůvodnění rozhodnutí, které je prvkem práva na spravedlivý
proces.

Z obsahu spisu obvodního soudu bylo zjištěno, že Městský soud
v Praze ve svém rozsudku uvedl, že soud prvního stupně správně
stanovil tarifní hodnotu částkou 10.000 Kč podle § 9 odst. 3 písm.
a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Svůj závěr zdůvodnil tím, že
vypuštěním poznámky 2 k položce 1 sazebníku soudních poplatků
(příloha zákona č. 549/1991 Sb.) zákonem č. 35/1995 Sb. nastal
stav, který existoval za účinnosti zákona č. 116/1966 Sb.,
o soudních poplatcích, a proto je použitelná tehdejší judikatura
(R 14/76), která pokládala za rozhodující, zda předmět právního
vztahu (práva), o jehož určení jde, je penězi ocenitelný. Je-li
předmětem řízení určení vlastnictví k věci, jde o předmět penězi
ocenitelný, zatímco je-li předmětem řízení určení neplatnosti
smlouvy, jako je tomu v daném případě, nelze tento předmět penězi
ocenit (R 33/79).

K výzvě Ústavního soudu uvedl Městský soud v Praze jako
účastník řízení, že v napadaného rozsudku řádně odůvodnil výrok
o nákladech řízení podle § 157 odst. 2 o. s. ř. V odůvodnění
vysvětlil, že předmětem řízení je deklarace neplatnosti právního
úkonu, a nikoliv nemovitost, jejíž hodnota představuje 600 000 Kč,
jak mylně uvádějí stěžovatelé. Proto odvolací soud ve smyslu § 9
odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. vyšel z tarifní hodnoty
věci ve výši 10 000 Kč, z níž podle § 6 odst. 1 a § 7 citované
vyhlášky činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby
advokáta 1 000 Kč. Z těchto důvodů uvedený účastník vyslovil
názor, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a navrhuje
ústavní stížnost zamítnout. Vedlejší účastnice paní M. E-ová se
k ústavní stížnosti nevyjádřila.

Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právním
závěrem obecných soudů ohledně výše nákladů právního zastoupení.
Tyto soudy dospěly k závěru, že je-li předmětem řízení určení
neplatnosti smlouvy, pak nelze tento předmět penězi ocenit;
náklady právního zastoupení se stanoví na základě § 9 odst. 3
písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. tak, že výše tarifní hodnoty
činí 10 000 Kč. Ústavní soud je nucen konstatovat, že se
s názorem obecných soudů neztotožňuje. Citované ustanovení
stanovuje, že "částka 10 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve
věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, neplatnosti
právního úkonu, nejde-li o určení práva k věci penězi ocenitelné
nebo nejde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem
je věc nebo plnění penězi ocenitelné." Z tohoto ustanovení
jednoznačně vyplývá, že částka 10 000 Kč se považuje za tarifní
hodnotu ve věcech určení neplatnosti právního úkonu, jen pokud
předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Lze
tedy dovodit, že pokud je věc nebo plnění, které je předmětem
daného právního úkonu, penězi ocenitelné, pak se tato částka 10
000 Kč za tarifní hodnotu nepovažuje. S ohledem na skutečnost, že
citovaný právní předpis rozlišuje situace, kdy je předmět právního
úkonu, o jehož platnosti je vedeno řízení, penězi ocenitelný,
a kdy nikoliv, pak není možné vycházet z názoru, že vždy když je
předmětem řízení určení neplatnosti smlouvy, nelze tento předmět
penězi ocenit. Je tedy třeba v každém konkrétním případě zkoumat,
zda lze předmět právního úkonu (tj. plnění) ocenit a v závislosti
na tom stanovit i výši náhrady nákladů. V souvislosti s tím je
možno poukázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2.
1999, sp. zn. 10 Cmo 91/99 (publ. Obchodní právo č. 5/99), ve
kterém se uvedený soud zabýval výší náhrady nákladů řízení
v případě řízení o určení platnosti právního úkonu odstoupení od
smlouvy, přičemž dospěl k závěru, že předmětem právního úkonu
odstoupení není žádné plnění, a tak nelze při výpočtu náhrady
nákladů právního zastoupení postupovat podle § 8 odst. 1 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. Ve vztahu k danému případu je však rozhodující, že
k tomuto svému závěru dospěl na základě porovnání rozdílné situace
při určováním platnosti odstoupení a určování neplatnosti smlouvy
samotné, jejíž předmětem by bylo nějaké peněžité plnění.

V daném případě vedlejší účastnice podala žalobu na určení
neplatnosti právního úkonu - kupní smlouvy ze dne 26. 10. 1991.
Předmětem této kupní smlouvy byl prodej nemovitosti, a to domu č.
p. 416 se stavební parcelou p. č. 676/2 a zahradou p. č. 676/1,
vedené Katastrálním úřadem Praha - město na LV č. 416 pro k. ú.
Vysočany za cenu 600.000 Kč. Předmětem právního úkonu byla tedy
věc nemovitá, která je penězi ocenitelná, v důsledku čehož nelze
vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v ustanovení § 9 odst.
3 citované vyhlášky. Na doplnění je třeba uvést, že dle názoru
Ústavního soudu nelze na daný případ aplikovat judikát, na který
městský soud odkazuje, neboť se váže k jiné právní normě, resp.
pokud se odhlédne od toho, že se jedná o dva různé právní
instituty, k odlišnému právnímu textu. V dané věci totiž nejde
o stanovení hodnoty předmětu řízení, kterým je určení neplatnosti
smlouvy (viz R 33/79), nýbrž o stanovení hodnoty předmětu smlouvy,
která se stala předmětem daného řízení (příslušný judikát se týká
položky 1 písm b) přílohy 1 k zákonu č. 116/1966 Sb. /zrušen
zákonem č. 147/1984 Sb./, ve které se uvádělo, že pokud nelze
předmět řízení penězi ocenit, činí soudní poplatek 60 Kč).

Z výše uvedeného vyplynulo, že obecný soud při svém
rozhodování neakceptoval příslušnou právní normu. Je proto namístě
poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III.
ÚS 269/99 (publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 17, č. 33),
týkající se podmínek, za jakých má nesprávná aplikace jednoduchého
práva obecnými soudy za následek porušení základních práv
a svobod. Dle tohoto nálezu základní práva a svobody v oblasti
jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně
obsahově navazují komplexy norem jednoduchých. Porušení některé
z těchto norem mj. v důsledku svévole (např. nerespektováním
kogentní normy) zakládá porušení základního práva a svobody.

Kromě toho, i když se dané otázky mohou jevit ve srovnání
s vlastním předmětem řízení jako méně významné, je třeba vzít
v úvahu, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem
stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení
vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí,
pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na
právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Tím, že obecný soud
náhradu nákladů ve výši stanovené v souladu s citovaným právním
předpisem stěžovatelům nepřiznal, odepřel jim tím právo zakotvené
v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31.
3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 15/99, publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS,
sv. 13, č. 50).
Ústavní soud z uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1
Listiny ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, vyhověl
a rozsudek Městského soudu v Praze v napadené části podle § 82
odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního se nelze odvolat.

V Brně dne 4. července 2001