II.ÚS 601/08 ze dne 22. 5. 2008
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele I. O., zastoupeného JUDr. Denisou Prchlíkovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 879/1A, 360 17 Karlovy Vary, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. listopadu 2007 č. j. 11 Co 519/2007-339, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 4. března 2008, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. listopadu 2007 č. j. 11 Co 519/2007-339. Tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že spolu se svojí manželkou byl účastníkem řízení o určení vlastnictví k nemovitostem nacházejícím se v katastrálním území Karlovy Vary. Řízení bylo vyvoláno žalobou Města Karlovy Vary, které se domáhalo určení, že je vlastníkem nemovitostí specifikovaných v žalobě, jejichž hodnota byla 100 000 000 Kč. Uvedl, že v tomto řízení se bránili podané žalobě a podávali ve věci vyjádření a navrhovali různé procesní postupy. Usnesením Okresního soudu v Kalových Varech ze dne 27. prosince 1999 č. j. 12 C 28/97-264 jim byla pro toto řízení ustanovena opatrovnice H. V., tajemnice Okresního soudu v Karlových Varech, a jak soud prvního stupně uvedl v odůvodnění rozhodnutí, učinil tak z toho důvodu, že se mu nepodařilo zjistit jejich tehdejší pobyt. Stěžovatel namítá, že pro takový postup nebyly splněny procesní podmínky.

Dle stěžovatele soud přistoupil k jejímu ustanovení, aniž vyčerpal všechny dostupné prostředky, jak zjistit jeho pobyt. V podání stěžovatel konkretizuje další možnosti, které soud nepoužil. Dále soudu vytýká, že jako opatrovníka ustanovil zaměstnance soudu, a to za situace, kdy mu byla známa příbuzná stěžovatele, a to konkrétně jeho dcera, která by hájila jeho zájmy lépe, než opatrovnice ustanovená ze zaměstnanců soudu, která podle jeho názoru jeho zájmy nehájila, o čemž svědčí její procesní rozhodnutí, která ve věci učinila jménem účastníků řízení, a dále skutečnost, že proti meritornímu rozhodnutí, kterým bylo určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je Město Karlovy Vary, nepodala ani odvolání. V tomto směru se pak odvolává na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 629/04 a I. ÚS 559/2000, v nichž byla rozhodována obdobná problematika.

Stěžovatel pak dále uvedl, že teprve poté, co mu byl rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. srpna 2000 sp. zn. 12 C 28/97 doručen, podal odvolání, o němž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni tak, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo odvolání stěžovatele odmítnuto jako opožděné. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vycházel při posuzování včasnosti odvolání ze dne, kdy bylo rozhodnutí soudu prvního stupně doručeno opatrovnici. S tím stěžovatel nesouhlasí, neboť tvrdí, že mu rozsudek byl řádně doručen až 28. prosince 2006 a odvolání proti němu podal 8. ledna 2007, tedy řádně ve lhůtě, neboť doručení rozsudku opatrovnici, která mu správně neměla být vůbec ustanovena, nepovažuje za řádné doručení. Pokud odvolací soud takové doručení za řádné považoval, porušil tím čl. 38 odst. 2 Listiny a v konečném důsledku i čl. 36 odst. 1 Listiny zaručující právo na soudní ochranu.

Ústavní soud vyzval Krajský soud v Plzni, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Ten uvedl, že tvrzení stěžovatele, že napadeným usnesením byla porušena jeho ústavně zaručená práva, není správné. Procesní postup soudu prvního stupně, pokud mu ustanovil opatrovníka podle ustanovení § 29 občanského soudního řádu byl správný a od toho se odvíjel další postup odvolacího soudu. Dále uvedl, že z obsahu podání stěžovatele vyplývá, že Ústavní soud považuje za třetí soudní instanci. Jinak se odvolal na obsah spisu a na odůvodnění rozhodnutí. Konkrétní procesní návrh neučinil, ale z obsahu vyjádření lze dovodit, že navrhuje odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahuje žádné nové skutečnosti, nebylo stěžovateli k replice zasíláno.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 12 C 28/97. Z obsahu spisu zjistil, že komunikace mezi stěžovatelem a soudem probíhala bez vážnějších problémů od podání žaloby v lednu 1997 až do začátku září roku 1999. Pak se již stěžovateli nepodařilo doručit žádnou písemnost doručovanou do vlastních rukou. Soud začal zjišťovat jeho pobyt dotazy u České pošty Karlovy Vary 1 a 5, Okresní evidence obyvatel Karlovy Vary, Centrální evidence obyvatel Praha, Generálního ředitelství Vězeňské služby Praha, Policie ČR Karlovy Vary - Rybáře, Policie ČR Karlovy Vary - město a zjistil, že všude je hlášen na adrese Varšavská 1140/9, Karlovy Vary, kam mu soud neúspěšně doručoval písemnosti. Stejné zjištění o místě pobytu učinil i z jiného spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 12 C 84/97. Po těchto zjištěních vydal usnesení ze dne 27. prosince 1999 č. j. 12 C 28/97-264, kterým mu ustanovil opatrovníka pro toto řízení.

Ze spisu dále Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel podáním doručeným do podatelny soudu dne 8. ledna 2007 odvolal spolu se svojí manželkou J. O. do rozsudku ze dne 17. srpna 2000 sp. zn. 12 C 28/97. V odvolání nebyly uvedeny žádné skutečnosti ohledně doručování odvoláním napadaného rozsudku, nebyly uvedeny ani žádné odvolací důvody s tím, že spolu s manželkou požádali o osvobození od placení soudních poplatků a výloh a požádali o ustanovení právního zástupce z řad advokátů. Soud prvního stupně jim osvobození od placení soudních poplatků a výloh nepřiznal a odvolání podané do rozsudku ze dne 17. srpna 2000 sp. zn. 12 C 28/97 odmítl jako opožděné s odůvodněním, že posledním dnem lhůty pro podání odvolání byl den 5. září 2000 a odvolání bylo podáno až 8. ledna 2007. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel spolu s manželkou odvolání, ve kterém uvedli, že účinky doručení vůči nim nenastaly, neboť jim byl v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12C 28/97 ustanoven opatrovník v rozporu se zákonem. Toto své stanovisko zdůvodnili shodně s argumentací uplatněnou nyní v ústavní stížnosti stěžovatelem.

Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích a z hledisek běžné zákonnosti, resp. z hlediska zákonné interpretace a aplikace jednoduchého práva. Podle judikatury Ústavního soudu může aplikace jednoduchého práva vyvolat porušení ústavně zaručených základních práv pouze za určitých podmínek. Jinak řečeno, nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva založí též porušení ústavně zaručených základních práv. Při respektování takto pojatého postavení Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata stěžovatelových námitek proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. srpna 2000 sp. zn. 12 C 28/97 tkví v jeho tvrzení, že mu odvoláním napadený rozsudek byl doručen až dne 28. prosince 2006. Z obsahu soudního spisu nevyplývá, že by mu byl uvedený rozsudek v tuto dobu doručován. Naopak z rozhodnutí tohoto soudu ze dne 8. srpna 2007 č. j. 12 C 28/97-334, kterým bylo odvolání odmítnuto jako opožděné, se podává, že soud považuje za datum doručení rozsudku datum, kdy bylo doručeno soudem ustanovené opatrovnici.

Mezi doručením rozsudku opatrovnici a podáním odvolání stěžovatelem a jeho manželkou uplynula doba více jak sedmi let. V takové souvislosti musí Ústavní soud zvažovat ještě před tím, než přistoupí k věcnému přezkumu podmínek, za nichž byl účastníkovi řízení ustanoven opatrovník, jako k případnému důvodu pro své kasační rozhodnutí, zda je možné úspěšně takové rozhodnutí napadnout odvoláním i za situace, že by se potvrdily výhrady stěžovatele proti postupu soudu prvního stupně ohledně podmínek a způsobu jmenování procesního opatrovníka.

Předmětem ústavní stížnosti je rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele a jeho manželky jako opožděné. Ústavní soud proto musel v prvé řadě se zabývat postupem soudu v tomto řízení, a to zejména s ohledem na to, zda v něm nedošlo k porušení ústavně chráněných práv stěžovatele. Ten v ústavní stížnosti, shodně jako v odvolání, napadal postup soudu při ustanovování opatrovníka, k němuž došlo dne 27. prosince 1999, a vytýkal mu, že pro takový postup nebyly splněny podmínky, neboť soud se nepokusil zjistit jeho pobyt všemi dostupnými prostředky. V odvolání však neuvedl, kde se v rozhodné době skutečně zdržoval, a ani se soudu nepokusil doložit, že se v té době zdržoval na jiné adrese, než kterou soudu uvedl v korespondenci, kterou s ním vedl. Za této situace nelze vytknout obecnému soudu, že učinil závěr v tom smyslu, že podmínky pro ustanovení procesního opatrovníka splněny byly. Nelze totiž přehlížet, že účastník řízení má ze zákona procesní povinnosti, a to zejména v řízení civilním, kde se předpokládá jeho aktivita při obhajobě svých práv. Soud musí dbát o to, aby byla zachována rovnost účastníků řízení a nemůže tolerovat nečinnost jedno z nich na úkor druhého. Účastník řízení, který se soudem ve věci komunikoval a věděl o tom, že je vedeno proti němu řízení, nemůže se s odstupem sedmi let dovolávat toho, že mu soud nedoručil rozhodnutí a že ho doručil procesní opatrovnici, pokud nebyl schopen nejen doložit, ale ani sdělit, kde se po celou dobu do vynesení rozsudku zdržoval.

Kromě toho Ústavní soud v souzeném případu nemohl přehlédnout, že z obsahu spisu vyplývá, že soud ihned po právní moci rozhodnutí dne 11. září 2000 předmětný rozsudek zaslal příslušnému katastrálnímu úřadu k provedení zápisu v rozsudku označeného vlastníka. Stěžovatel tedy měl možnost zjistit i jinak, než z nedoručeného rozhodnutí, jak bylo ve věci rozhodnuto a mohl při náležité péči o svá práva v přiměřeném časovém úseku na takto vzniklou situaci reagovat. S touto skutečností jsou totiž spojeny další související práva a povinnosti, jako je právo užívat předmět vlastnictví, či povinnost platit daně. Pokud stěžovatel až po sedmi letech otevírá otázku, kterou při náležité péči mohl otevřít v čase, který by bylo možno, s ohledem na výše naznačené souvislosti, ještě považovat za přiměřený, pak nelze než konstatovat, že uplatňování zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatele má v této konkrétní věci v sobě rysy formalismu. Jejich smyslem je zaručit spravedlivé řízení a rovné zacházení se všemi účastníky. Rušit po sedmi letech rozhodnutí, které zbývající účastníci považují za pravomocné, není ani spravedlivé, ani nedává záruku rovného zacházení.

Za této situace Ústavní soud dovodil, že postupem odvolacího soudu, který potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. srpna 2000 sp. zn. 12 C 28/97 odmítnuto jako opožděně podané, nedošlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatele. Ústavní soud tím nikterak nepřehodnocuje svá předchozí rozhodnutí ve věci týkající se ustanovování opatrovníků podle § 29 občanského soudního řádu. Ve své dosavadní rozhodovací praxi vycházel vždy z materiálně pojatého výkladu práva a této zásady se přidržel i v tomto rozhodnutí, neboť je třeba dát přednost principu právní jistoty před případným rušením rozhodnutí z formálně procesních důvodů. Nebylo dále možné přehlédnout ani skutečnost, že judikatura Ústavního soudu, na kterou se odvolává stěžovatel, nebyla v době rozhodování soudu prvního stupně o ustanovení procesního opatrovníka známa.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2008

Jiří Nykodým
předseda senátu