II.ÚS 621/2000 ze dne 15. 5. 2002
N 59/26 SbNU 125
Nápadně nevýhodné podmínky podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci stěžovatele F.
K., o ústavní stížnosti ze dne 12. 10. 2000 proti rozhodnutí
Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, ze dne 6.
9. 1999, čj. PÚ-2421/R-652.1/92-Ha, a proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2000, čj. 22 Ca 467/99-29, za účasti
Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu,
a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

Rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového
úřadu, ze dne 6. 9. 1999, čj. PÚ-2421/R-652.1/92-Ha, a rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2000, čj. 22 Ca
467/99-29, se zrušují.


Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala
zákonem stanovené náležitosti, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená
rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu,
a Krajského soudu v Ostravě. Domnívá se, že jimi došlo k porušení
jeho práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost
splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním
soudu").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis
Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 467/99, a spis Okresního
úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, týkající se řízení
o restitučních nárocích stěžovatele, uplatněných podle zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
"zákon o půdě"), z něhož zjistil následující:



Ze spisu Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového
úřadu, vyplývá, že stěžovatel podáním ze dne 4. 11. 1992 uplatnil
u příslušného pozemkového úřadu restituční nárok na vydání pozemků
pův. poz. parc. č. 126/1, role, o výměře 0,5232 ha, a pův. poz.
parc. č. 125, role, o rozloze 0,2212 ha, v katastrálním území Š.
Tyto nemovitosti převedl stěžovatel na stát dvěma kupními
smlouvami. Kupní smlouvou ze dne 4. 6. 1959, uzavřenou mezi
stěžovatelem a Generálním investorem bytové a občanské výstavby
při Krajském národním výboru v Ostravě, o prodeji části pozemku
pův. poz. parc č. 126/1 za kupní cenu 10.296,- Kčs. Kupní smlouvou
ze dne 27. 2. 1968, uzavřenou mezi stěžovatelem a Městským
národním výborem v Havířově, o prodeji pozemku pův. poz. parc. č.
125 za kupní cenu 2.164,80 Kčs. Obě kupní smlouvy stěžovatel
považoval za smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných
podmínek [§ 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě]. Protože nebyly
uzavřeny dohody o vydání pozemků mezi žadatelem a osobami
povinnými, zahájil pozemkový úřad v souladu s ustanovením § 9
odst. 9 zákona o půdě řízení o podaném návrhu.

V případě pozemku pův. poz. parc. č. 126/1 pozemkový úřad
zjistil, že kupní smlouva ze dne 4. 6. 1959 byla uzavřena v době,
kdy na pozemku již probíhaly stavební práce. Stát se tedy pozemku
zmocnil a nakládal s ním jako vlastník, aniž by takovému úkonu
předcházelo jakékoli řízení, anebo aniž by k takovému postupu byl
oprávněn ze zákona. Za této situace projev vůle stěžovatele nebyl
svobodný a tuto kupní smlouvu proto uzavřel v tísni. Pozemkový
úřad dále dovodil, že vzhledem k tomu, že v době uzavření kupní
smlouvy byl již pozemek zabrán pro výstavbu, stěžovatel nemohl
jejím uzavřením pozbýt zdroj obživy, a prodej pozemku pro něj tedy
nemohl být nápadně nevýhodný, když i kupní cena byla stanovena
podle cenového předpisu platného v době prodeje pozemku. Pozemkový
úřad proto návrhu na vydání pozemku pův. poz. parc. č. 126/1
nevyhověl, neboť obě podmínky, tedy tíseň a nápadně nevýhodné
podmínky, musí být při uzavření kupní smlouvy splněny kumulativně.

Pokud jde o prodej pozemku pův. poz. parc. č. 125, stěžovatel
uvedl, že v době před uzavřením kupní smlouvy ze dne 27. 2. 1968
byl předvolán na Městský národní výbor v Havířově, kde mu bylo
sděleno, že tento pozemek je určen k výstavbě řadových garáží
a pokud pozemek neprodá, bude mu vyvlastněn. Stěžovatel však
nepředložil žádné důkazy, které by prokázaly, že mu skutečně bylo
před uzavřením kupní smlouvy vyhrožováno vyvlastněním.
Z dostupných listin pozemkový úřad zjistil, že výstavba řadových
garáží na uvedeném pozemku byla řádně povolena, navíc podle tehdy
platného zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, důvod pro
vyvlastnění pozemku v tomto případě nebyl dán. Pozemkový úřad
proto dospěl k závěru, že druhou kupní smlouvu stěžovatel
neuzavřel pod tíhou bezprávné pohrůžky a není tedy splněna ani
první podmínka pro vydání pozemku podle zákona o půdě. Vzhledem
k tomu, že kupní cena byla stanovena v souladu s tehdy platným
cenovým předpisem, pozemkový úřad dovodil, že podmínky
při uzavírání této kupní smlouvy nebyly nápadně nevýhodné.

V odůvodnění opravného prostředku stěžovatel uvedl, že oba
pozemky obhospodařoval společně se svou rodinou. Výnos z pozemků
představoval podstatný zdroj obživy pro něj i pro jeho manželku,
děti a nemocnou matku, protože jeho pracovní výdělek byl nízký
a manželka nepracovala. Největší užitek poskytoval pozemek pův.
poz. parc. č. 126/1, který byl nejúrodnější a navazoval přímo
na hospodářství. Asi jeden rok před sepsáním kupní smlouvy byly na
pozemku započaty stavební práce, aniž by ke vstupu na pozemek
stěžovatel dal povolení. Za této situace již nemohl pozemek dál
využívat k zemědělské výrobě a musel proto vysekávat příkopy
a neužitky, aby zabezpečil krmení pro krávu, která byla pro výživu
jeho rodiny nezbytná. Když byl v roce 1968 nucen prodat i pozemek
pův. poz. parc. č. 125, nemohl již krávu chovat. Neoprávněným
zásahem státu byl připraven o půdní základnu a tím se zhoršila
životní úroveň jeho rodiny. Za nápadně nevýhodné podmínky u obou
kupních smluv stěžovatel považuje nízkou cenu a zejména pak
okolnost, že pozemky sloužily k obživě jeho rodiny.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 6. 2000, čj. 22
Ca 467/99-29, uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.
V případě převodu pozemku pův. poz. parc. č. 126/1 se Krajský soud
v Ostravě ztotožnil se závěrem pozemkového úřadu, že kupní smlouva
byla uzavřena v tísni, a vzhledem k tomu, že ani stěžovatel tento
závěr nijak nezpochybňoval, soud se dál zabýval pouze otázkou, zda
kupní smlouva byla uzavřena současně i za nápadně nevýhodných
podmínek. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že
v daném případě nebylo prokázáno, že kupní cena byla stanovena
v rozporu s tehdy platným cenovým předpisem a nelze tak usoudit na
neadekvátnost peněžitého plnění, a tedy na nápadně nevýhodné
podmínky. Tento závěr nezpochybnil ani stěžovatel, když pouze
uvedl, že cena byla nízká. K námitce stěžovatele, že pozemky
zemědělsky využíval, krajský soud uvedl, že tomu tak nemohlo být
v době před uzavřením kupní smlouvy, neboť v důsledku jejich
využití ke stavebním účelům, z nich v této době již stěžovatel
žádný hospodářský užitek neměl. Žádný z provedených důkazů tedy
existenci nápadně nevýhodných podmínek neprokazuje.

Ohledně pozemku pův. poz. parc. č. 125 krajský soud potvrdil
závěr pozemkového úřadu, že kupní smlouva ze dne 27. 2. 1968
nebyla uzavřena v tísni. Námitku stěžovatele, že smlouvu podepsal
pod pohrůžkou vyvlastnění nemovitosti, soud považoval za
neprokázanou, když zápis z jednání, jak uvedl sám stěžovatel,
nebyl pořízen, a provedení jiných důkazů stěžovatel nenavrhl. Za
situace, kdy nebyla prokázána tíseň při uzavírání této kupní
smlouvy, považoval krajský soud za nadbytečné zabývat se zkoumáním
nápadně nevýhodných podmínek.

Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní
stížností. Tvrdí, že orgány veřejné moci, které napadená
rozhodnutí vydaly, svým postupem porušily jeho ústavně zaručené
právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), když
z provedených důkazů vyvodily nesprávné právní závěry a příslušný
právní předpis pak nesprávně interpretovaly. Kupní smlouva ze dne
4. 6. 1959 byla podepsána v době, kdy stát již na předmětných
pozemcích vykonával stavební práce, ačkoli k tomu původní vlastník
- stěžovatel nedal svolení. Stát si tak počínal vůči předmětu
vlastnictví stěžovatele svémocně, bezprávně mu odebral hlavní
obsah vlastnického práva, spočívající v právu předmět vlastnictví
držet, užívat, požívat a nakládat s ním, čímž došlo k porušení
ústavně garantovaného práva vlastnit věc (čl. 11 odst. 1 Listiny).
Stěžovatel nutně potřeboval předmětné pozemky pro obživu svou
a své rodiny a rozhodně neměl zájem je prodávat. Faktickým
bezprávným jednáním státu byl k prodeji dohnán, přičemž kupní
cena, která mu byla vyplacena, zdaleka nebyla ekvivalentem ztráty,
kterou stěžovatel prodejem utrpěl. Stěžovatel v ústavní stížnosti
namítá, že orgány veřejné moci vyložily skutečnost, že stát začal
pozemky stěžovatele bezprávně držet a užívat, jako argument
v neprospěch stěžovatele, když konstatují, že ke dni uzavření
kupní smlouvy již stěžovatel pozemky fakticky neužíval, nepožíval
a nedržel, a tudíž se jeho hospodářská situace podpisem smlouvy
nemohla zhoršit. Dále uvádí, že vytvoření nápadně nevýhodných
podmínek bylo v jeho případě výsledkem dlouhou dobu trvajícího
procesu a tento stav nelze vázat jen na okamžik podpisu pro
stěžovatele nevýhodné kupní smlouvy. Stěžovatel se domnívá, že
nápadně nevýhodné podmínky nelze posuzovat pouze s ohledem na to,
zda kupní cena byla stanovena podle tehdy platných cenových
předpisů a pokud ano, lze ji proto považovat za adekvátní, ale je
zde nutno zohlednit fakt, že podpisem kupní smlouvy stěžovatel
pozbyl vlastnictví k věci, která byla pro něj a pro jeho rodinu
existenčně důležitá.

Podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní
soud Okresní úřad v Karviné, okresní pozemkový úřad, a Krajský
soud v Ostravě jako účastníky řízení a 1) Město Havířov, 2) Českou
republiku, zastoupenou Okresním úřadem v Karviné, 3) Lesy ČR,
s. p., 4) OKD, a. s., Ostrava - Moravská Ostrava a Přívoz a 5)
Pozemkový fond České republiky jako vedlejší účastníky řízení, aby
se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.

Okresní úřad v Karviné, okresní pozemkový úřad, ve svém
vyjádření uvádí, že v případě kupní smlouvy ze dne 27. 2. 1968 se
nejednalo o pozemek, který byl použit pro výstavbu dříve, než bylo
provedeno majetkoprávní vypořádání, přičemž existence tísně při
jejím uzavírání nebyla prokázána ani jinými důvody. Situace
popsaná v ústavní stížnosti se proto vztahuje pouze na kupní
smlouvu ze dne 4. 6. 1959. Připouští, že kupní cena, kterou
stěžovatel v obou případech obdržel, byla bezpochyby nízká,
nicméně byla stanovena podle závazných cenových předpisů, tehdy
platných, a stejně byly oceněny i nemovitosti ostatních vlastníků,
kteří v té době kupní smlouvy se státem uzavírali. Pozemkový úřad
dále uvádí, že při posuzování existence tísně zohlednil fakt, že
předmětné pozemky tvořily jeden z hlavních zdrojů obživy
stěžovatelovy rodiny. Tato situace však již netrvala v době
podpisu kupní smlouvy, neboť pozemky byly zabrány pro výstavbu asi
jeden a čtvrt roku předtím, a proto již nemohly vlastníkovi
poskytovat užitek. Pozemkový úřad dále dovozuje, že obě podmínky
pro vydání nemovitosti podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) musí
existovat kumulativně v době, kdy je právní úkon učiněn. Pokud
existence, byť jedné z těchto podmínek (v tomto případě se jedná
o zhoršení možnosti obživy), právnímu úkonu časově předchází,
nelze dovodit naplnění uvedeného restitučního důvodu. Pozemkový
úřad ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatuje, že v daném
případě byl i přes značný časový odstup zjištěn všemi dostupnými
prostředky skutečný stav věci, všechny shromážděné důkazy řádně
zhodnoceny a právní závěr učiněn v souladu se zákonem o půdě.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření Ústavnímu soudu
navrhuje, aby ústavní stížnost zamítl. Námitku stěžovatele, že
napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny,
považuje za nedůvodnou, neboť toto ustanovení zaručuje především
ochranu existujícího vlastnického práva, nikoliv nároku na něj
(v tomto odkazuje na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS
115/94). Krajský soud se domnívá, že ani s tvrzením, že došlo
k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze souhlasit, když krajský
soud v posuzované věci nařídil jednání, napadené správní
rozhodnutí přezkoumal a věci rozhodl, přičemž ze skutečnosti, že
krajský soud opravný prostředek neshledal důvodným, nelze dovodit
porušení práva na soudní ochranu. Krajský soud ve svém vyjádření
dále konstatuje, že podaná ústavní stížnost staví Ústavní soud do
pozice další instance v hierarchii obecných soudů, která by byla
oprávněna přezkoumávat meritorně pravomocný rozsudek.

Lesy ČR, s. p., ve svém vyjádření uvádí, že závěry učiněné
v napadených rozhodnutích považují za právně i věcně správná
a navrhují Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost zamítl.

OKD, a. s., Ostrava - Moravská Ostrava a Přívoz, se ve svém
vyjádření ztotožňuje se závěry učiněnými v napadených rozhodnutích
a navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Dále upozorňuje
na skutečnost, že pozemky byly po převodu do vlastnictví státu
zastavěny převážně rodinnými domky, a odkazuje na ustanovení § 11
odst. 1 písm. c) zákona o půdě.

Město Havířov se přípisem ze dne 15. 2. 2001 svého postavení
vedlejšího účastníka vzdalo. Okresní úřad v Karviné, finanční
referát, se přípisem ze dne 19. 2. 2001 svého postavení vedlejšího
účastníka vzdal. Pozemkový fond České republiky se přípisem ze dne
9. 2. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdal.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není
vrcholem soustavy obecných soudů a že není oprávněn zasahovat do
jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud
soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83
Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad
jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že
interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých
případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny
a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
V takových případech je pravomoc Ústavního soudu dána.



S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval
především ústavností interpretace aplikovaných ustanovení zákona
o půdě.

Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, klíčové pojmy
zákona o půdě je nutné interpretovat ve specifickém kontextu
restitučního zákonodárství, které má za cíl zmírnit následky
některých majetkových křivd způsobených jednotlivcům totalitním,
nedemokratickým režimem v období let 1948-1989. Tento režim se
vyznačoval výběrem ekonomicky či sociálně definovaných
a determinovaných skupin, které v důsledku určitého společenského
znaku (vlastnictví výrobních prostředků, např. půdy) považoval za
nepřátelské a vyvíjel na ně cílený individualizovaný dlouhodobý
nátlak. V důsledku tohoto trvalého nátlaku byly životní aktivita
i svoboda vůle těchto osob vážně ochromeny a činily tak ve vztahu
k věcem, které vlastnily, právní úkony, které by v právním státě
neučinily (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 30/2000, Ústavní soud
ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, str. 157 a násl.). Klíčové
pojmy zákona o půdě, tj. pojmy tísně a nápadně nevýhodných
podmínek, je proto třeba vykládat tak, aby mohl být naplněn výše
uvedený cíl restitučního zákonodárství, tj. zmírnění následků
křivd.

Ústavní soud se nejprve zaměřil na okolnosti podpisu kupní
smlouvy ze dne 4. 6. 1959. Z obsahu spisů a napadených rozhodnutí
vyplývá, že předmětem této smlouvy byl pozemek pův. poz. parc. č.
126/1. Pozemkový úřad dospěl k závěru, že byla naplněna podmínka
tísně, neboť smlouva byla uzavřena v době, kdy na pozemku již
probíhaly stavební práce, aniž by k tomu dal stěžovatel jako
vlastník svolení, a za této situace nebyl projev vůle stěžovatele
svobodný. Existenci nápadně nevýhodných podmínek na straně
stěžovatele pozemkový úřad neshledal, neboť v důsledku dřívějšího
zabrání pozemku pro výstavbu mu již nemohl pozemek v době podpisu
smlouvy poskytovat užitek. Stěžovatel nemohl tedy přijít o zdroj
obživy. Kupní cena byla stanovena podle cenového předpisu platného
v době prodeje pozemku. Toto rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem.

S uvedeným závěrem se Ústavní soud neztotožňuje. Požadavek
nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona
o půdě je nutno posuzovat vždy v konkrétním případě,
s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. Musí se jednat o takové
podmínky, které by se zřetelně odlišovaly od podmínek, za nichž by
uzavírala podobnou smlouvu kterákoli jiná osoba a které by tak
byly specifické jen ve vztahu k prodávajícímu, a to k jeho
neprospěchu. Ústavní soud v minulosti již několikrát judikoval, že
nápadně nevýhodnými podmínkami ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1
písm. k) zákona o půdě nelze rozumět vždy jen rozpor s cenovými
předpisy, ale i jiné další okolnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS
256/01, a ostatně i Nejvyšší soud ČR ve stanovisku občansko
právního kolegia z 15. 7. 1993, Cpjn 50/93, Sbírka soudních
rozhodnutí a stanovisek č. 34/1993).

Při posouzení nápadně nevýhodných podmínek pozemkový úřad ani
krajský soud v daném případě nezohlednily skutečnost, kterou
stěžovatel tvrdil již v řízení před pozemkovým úřadem a opakoval
ji i v odůvodnění svého opravného prostředku (srov. č. l. 5 spisu
Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 467/99), totiž, že výnos
z pozemků, které spolu se svou rodinou obhospodařoval,
představoval podstatný zdroj obživy pro něj i pro jeho rodinu,
když manželka stěžovatele nikde nepracovala, protože se starala
o malé děti a nemocnou matku, které byl stěžovatel věcným břemenem
zavázán poskytovat bezplatně obživu, a stěžovatelův výdělek byl
nízký. Ztrátou pozemku pův. poz. parc. č. 126/1, který sám
stěžovatel považoval za nejúrodnější a který přímo navazoval na
jeho usedlost, se tedy životní úroveň rodiny nepochybně snížila.

Skutečnost, že jako důvod neexistence nápadně nevýhodných
podmínek pozemkový úřad i krajský soud uvedly, že v důsledku
dřívějšího zabrání pozemku pro výstavbu již pozemek nemohl
stěžovateli v době podpisu smlouvy poskytovat užitek, považuje
Ústavní soud za interpretaci extrémní, která zasáhla do práva
stěžovatele domoci se právními prostředky nápravy dřívějších
majetkových křivd a vybočila z mezí ústavnosti. Ze spisového
materiálu, ale i z obou napadených rozhodnutí vyplývá, že
stěžovatel nemohl v době uzavření kupní smlouvy pozemek využívat
jen proto, že se na něm začalo protiprávně stavět. Ústavní soud se
ztotožňuje s názorem stěžovatele, že nápadně nevýhodné podmínky
v daném případě byly výsledkem dlouhodobě trvajícího procesu.
Křivda, jež pro něho měla citelné, nikoli jednorázové, nýbrž
trvající ekonomické důsledky, nastala okamžikem neoprávněné
dispozice jeho pozemkem pro účely výstavby. Tím vytvořené nápadně
nevýhodné podmínky trvaly i v době podpisu kupní smlouvy dne 4.
6. 1959. Pokud pozemkový úřad i krajský soud použily uvedenou
skutečnost nikoli ve prospěch stěžovatele, ale naopak k jeho tíži,
nutno jejich interpretaci (a následnou aplikaci) pojmu nápadně
nevýhodných podmínek považovat za postup v příkrém rozporu
s cílem zákona o půdě, tedy za výklad extrémní (srov. nález sp.
zn. IV. ÚS 256/01).

Poté se Ústavní soud zaměřil na posouzení okolností při
uzavření kupní smlouvy ze dne 27. 2. 1968. Zjištění, zda byla
v době uzavření této kupní smlouvy naplněna podmínka tísně, je
otázkou skutkového dokazování. Ze spisového materiálu
i z napadených rozhodnutí vyplývá, že se s posouzením existence
tísně při uzavírání této kupní smlouvy pozemkový úřad vypořádal,
když zjistil, že výstavba řadových garáží na vykoupených pozemcích
byla řádně povolena, výhrůžky vyvlastněním stěžovatel žádným
konkrétním důkazem neprokázal, navíc důvod pro vyvlastnění pozemku
v tomto případě nebyl dán, a dospěl k závěru, že v tomto případě
znak tísně, ve smyslu zamýšleném zákonem o půdě, naplněn nebyl.
Tento závěr potvrdil v napadeném rozhodnutí i krajský soud.
Ústavní soud nemá důvod konstatovat, že by v tomto případě došlo
k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Z konstatovaného stavu tísně při podpisu kupní smlouvy ze dne 4.
6. 1959 zajisté nelze bez dalšího dovodit přítomnost tísně i při
podpisu kupní smlouvy, jež byla uzavřena takřka o celých devět let
později.

K námitce porušení čl. 11 odst. 1 Listiny Ústavní soud
odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle které citované
ustanovení chrání konstituované vlastnické právo a nikoli tvrzený
nárok na něj. Stěžovatelově námitce, že napadenými rozhodnutími
došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 11 odst. 1 Listiny,
proto nelze přisvědčit.

Třebaže Ústavní soud vyhověl stížnosti toliko částečně, byl
nucen podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit
napadená rozhodnutí v celém rozsahu, neboť jejich výroková část
není nijak strukturována.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. května 2002