II.ÚS 694/11 ze dne 12. 5. 2011
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. N., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem advokátní kanceláře HLADÍK & TAUBER, v. o. s., se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1281/2010 ze dne 26. října 2010, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 390/2009 ze dne 25. listopadu 2009, a rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 45/2009 ze dne 24. července 2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně a 3) Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. března 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestnými činy přijímání úplatku podle § 160 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona a poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. a) trestního zákona. Těch se měl dopustit jednak tím, že si jako zástupce vedoucího oddělení Inspektorátu cizinecké policie dal slíbit a poté převzal jako úplatek mimo jiné láhev alkoholu za to, že spoluobžalovanému Ing. S. M. poskytl policejní hlavičkový papír s jím podepsanou žádostí o předání rozsudku ohledně určité osoby, a instrukce jak dále postupovat za účelem urychlení vyřizování žádosti oné osoby o udělení trvalého pobytu, a dále tím, že ze svého služebního počítače na žádost od spoluobžalovaného Ing. S. M. získal a posléze předal informace o určité osobě z policejní databáze. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání půldruhého roku, podmíněně odložený na zkušební dobu půltřetího roku a peněžitý trest ve výměře 30.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců. Současně byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutky spočívající jednak v tom, že převzal igelitovou tašku se dvěma lahvemi nespecifikovaného alkoholu od A. K. jako úplatek za okamžité ověření pozvání příbuzného k návštěvě České republiky, a dále v tom, že zjistil a zpřístupnil své manželce na její žádost informace o třech osobách z policejní databáze. Rozsudkem odvolacího soudu bylo jako nedůvodné jeho odvolání odmítnuto coby podané z jiného než zákonem jmenovaného důvodu. Stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 4 odst. 4, čl. 7 odst. 1, čl. 12 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel namítá, že došlo ke kriminalizaci jednání - které nelze pro nedostatek intenzity kvalifikovat jako trestný čin - v rozporu s proporcionálně chápanou zásadou ultima ratio. Je totiž kriminalizováno to, že žádost o předání cizozemského rozsudku neučinil úřední cestou, nýbrž skrze zástupce účastníka řízení. To lze chápat jako nestandardní, avšak sledovalo se tím odstranění průtahů při dodržení běžné byrokratické procedury a ve svém důsledku se jednalo toliko o obstarání důkazu prostřednictvím účastníka, což zákon umožňuje. Tento úkon navíc nelze podřadit pod žádnou zákonnou definici pravomoci orgánu veřejné moci, kterou by tak mohl zneužít. Z tohoto pohledu považuje za extrémní úvahu soudu, že láhev alkoholu předaná při příležitosti narozenin je úplatkem ve smyslu zákona. To je navíc kontrastní s obdobným jednáním, pro něž byl stěžovatel zproštěn obžaloby. U druhého skutku namítá absenci škody způsobené jinému či prospěchu pro jiného, kterého mělo být dosaženo, když pro samotné předání informací nemohly nastoupit trestněprávní následky. Má tedy zato, že vytýkané jednání mělo být řešeno kázeňsky a nikoliv trestněprávně.

3. Dále stěžovatel namítá, že skutková zjištění byla v daném případě učiněna na základě sledování prostor a věcí, v jehož rámci byly pořizovány zvukové záznamy, a je v rozporu s právním názorem obsaženým v Pl. ÚS 3/09 (č. 219/2010 Sb.), že je nařídil toliko státní zástupce a nikoliv soudce. Odposlechnuté hovory totiž podle stěžovatele požívají téže právní ochrany jako hovory učiněné prostřednictvím telekomunikačního zařízení. Navíc je z úvah obecných soudů zřejmé, že závěr o tom, že předaná láhev je úplatkem, získaly právě na základě takto zjištěné skutečnosti, že obdobné podplácení mělo být uskutečněno ve více případech dříve. Takto pojaté odůvodnění považuje za nepřípustně rozšiřující.

4. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze takto vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

6. Pokud stěžovatel svoji argumentaci o nepoužitelnosti prostorových odposlechů opírá o právní názory obsažené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09, pak se jedná o příklad ne zcela přiléhavý, neboť v uvedeném nálezu šlo o poněkud jiný procesní institut. Naopak v nálezech sp. zn. II. ÚS 2806/08 (ze dne 27. ledna 2010) a sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (ze dne 14. července 2010) se Ústavní soud zabýval procesní použitelností prostorových odposlechů v kancelářích pracovníků orgánů veřejné moci, které byly provedeny na základě příkazu státního zástupce. Od právních závěrů tam uvedených nemá Ústavní soud důvod se v nyní posuzovaném případě odchýlit. Samu skutečnost, že prostorové odposlechy byly provedeny na příkaz státního zástupce, jak to umožňuje zákon, tedy nelze shledat rozpornou s ústavním pořádkem. Námitkami stěžovatele a spoluobžalovaného M. stran tohoto důkazu se detailně zabýval soud prvního stupně, jenž podrobně vyložil, na základě čeho shledal důvodnost uvedeného příkazu státního zástupce a procesní použitelnost důkazu získaného na jeho základě (s. 17-18 rozsudku).

7. Především je ovšem třeba konstatovat, že uvedený důkaz rozhodně nebyl jediným a stěžejním důkazem, na němž obecné soudy dospěly k závěru o vině. Vedle toho totiž byly jako podklad použity výpovědi stěžovatele a spoluobžalovaného M., kteří základní znaky vytýkaného skutku sami doznali - tj. předání alkoholu, předání hlavičkového listu s podpisem a razítkem, a zpřístupnění úředních databází - jak stěžovatel sám uvádí i v ústavní stížnosti, avšak hodnotili je jinak než obžaloba a obecné soudy. Dále byl závěr o vině založen na výpovědích svědků J. V. (nadřízené stěžovatele, jež objasnila chod pracoviště a technické komunikační možnosti stěžovatele s cizinou), a S. A. (o němž spoluobžalovaný M. získal informace z úředních databází, a ten se o tom poté v rámci své obchodní činnosti dozvěděl). Uvedené důkazy přitom nebyly ovlivněny obsahem záznamu prostorového odposlechu.

8. K námitkám stěžovatele odvolací soud vyložil, že udělení hlavičkového papíru s podpisem a udělením razítka, stejně jako poskytnutím údajů o S. A. z úředních databází stěžovatel porušil zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (s. 5 rozsudku) přičemž již soud prvního stupně vyložil, že tyto činnosti byly ve prospěch aktivit spoluobžalovaného M. a ve druhém případě ke škodě S. A. Lze proto souhlasit se závěrem dovolacího soudu k námitkám nikoliv stěžovatele, nýbrž spoluobžalovaného M., že vytýkaný skutek vykazoval všechny formální znaky trestného činu (s. 6 usnesení).

9. Konečně soud prvního stupně pečlivě vyložil, v čem shledává odlišnosti, když v jednom z bodů obžaloby shledává předání alkoholu úplatkem a v jiném bodě obžaloby neshledává předání alkoholu úplatkem (s. 13-15, resp. 16 rozsudku). Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s tímto právním závěrem, který shledaly správným i vyšší soudní stupně, přitom není sama o sobě způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny, jak bylo vyloženo výše. Ohledně námitek stran přísnosti sankce za vytýkané jednání lze konečně souhlasit se stěžovatelem v tom, že se v daném případě nepochybně jedná o dura lex, sed lex (Ulp. D. 13, 6, 5, 15).

10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2011

Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu